Miloslav Švandrlík: 100 nejlepších hororů
Epocha, 2004, 520 stran
Švandrlík je totiž hororovým autorem velmi plodným, napsal skoro ke třem stovkám hororových a strašidelných povídek. Rovnou stovku těch nejlepších pak společně se Stanislavou Findejsovou vybral do svého hororového dekameronu.
Nazývat různé výběry, ať už čistě vlastní nebo obecně žánrové, přízviskem „nejlepší“ je vždy velmi ošemetné, obzvláště jde-li o tak obsáhlý výběr. V rámci Švandrlíkovy tvorby snad může jít opravdu o to nejlepší, výběr rovné stovky z rozsáhlejšího díla však s sebou nese i jistá negativa.
Např. fakt přesycení. Těch povídek je opravdu moc, a i když (nebo právě proto) jsou mnohdy velmi krátké, při souvislém čtení knihy lze pocítit něco jako únavu či otupění. Což nejvíce podporuje fakt, že některé z povídek jsou pouhou variací jedné pointy či zápletky. K tomu se Švandrlík vrací možná až nemile často, např. v povídkách „Viselcova intervence“ a „Pytlák“.
Samozřejmým efektem pak je kolísavost kvality. V knize se tak objeví povídky, u nichž přemýšlíte, proč v ní vůbec jsou, když nemají s hororovým žánrem prakticky vůbec nic společného. Třeba „Galantní amant“ není vůbec špatná povídka, ale postrádá naprosto jakoukoliv stopu hororového nebo alespoň strašidelného, mrazivého nebo něčeho, pro co bychom ji vyhledávali v podobné knize. Naopak, je to právě ta klasická typická švandrlíkovská ironicky komediální povídka, jakou byste od něj čekali. Podobně je na tom i „Konec čistotného pána“. Na hraně je pak povídka „Zlý trpaslík Otomar“.
Švandrlík však dokáže překvapit absencí skrupulí, co se týče bizarnosti či syrovosti, nejde daleko pro brutalitu, občasnou nechutnost nebo i nekrofilii. V tomto ohledu bych upozornil obzvláště na bizarně komický závěr povídky „Zubatý Matěj“.
Miloslav Švandrlík je znám především jako humorista. Humoru se samozřejmě nevyhýbá ani ve své hororové tvorbě, jistá část povídek obsažených v knize tak stojí převážně na mrazivě ironické pointě. Není to špatné, mnohdy naopak, i taková je občas bolest, i strach, obzvláště v lidském pojetí. Mnohé zápletky či pointy nabírají vpravdě až haškovský smysl pro humor, ovšem řádně hororově okořeněný. Díky tomu však četné povídky postrádají hutnější atmosféru. Švandrlík vypráví jaksi lidově, jak mu huba narostla, často spoléhá jen na závěrečný zvrat, pointu, odhalení, moc se nesnaží to napětí budovat, hutnit a děsit. Prostě jen staví před hotovou věc. Některé povídky, a pojí se to opět s jejich velkým počtem v knize a občasným využíváním podobných point, tak ztrácí na překvapení a stávají se předvídatelnými.
Nic z toho však neznamená, že by Švandrlík neuměl napsat dobrou anebo hutně atmosférickou povídku. Bylo by obrovskou chybou si něco takového myslet. Švandrlík jakožto hororový fanda moc dobře věděl, jak napsat dobrou a atmosférickou povídku. Těch hodně dobrých je v knize minimálně polovina a i na řádně atmosférické kousky přijde řada. K těm velmi povedeným se řadí například hned první povídka „Důkaz ze záhrobí“. Dále pak lehce marxisticky humorný „Imbecil“, v tom nejlepším možném smyslu ryze tragikomický horor o lidech „Lojza“, „Bláznivý Lorenc“, „Malý soukromý hřbitov“, „Přirozené vysvětlení“, brutálně ironický „Geniální plán“ nebo hutně atmosférická „Zvuková transfuze“.
Švandrlík se ve svých povídkách hodně často obouvá do materialismu (vzhledem k datu vzniku některých povídek i v tom marx-leninském hávu) a skeptiků. Dává jim v povídkách dost zabrat a je z nich cítit autorův postoj k dané problematice, k čemuž se, ostatně, sám několikrát přiznal v různých úvodech svých povídkových knih nebo rozhovorech.
Zajímavou a velmi milou částí knihy je zařazení povídek z původního „Draculova švagra“, v podstatě takřka všech, které se poté objevily ve stejnojmenném TV seriálu. Ukazuje se totiž, jak rozdílné mohou být literární a filmové verze. A to jak obsahově, formou, tak i kvalitativně. Nakolik např. seriálová verze ubrala na atmosféře, mrazivosti a kouzlu díla. Literární podoba zfilmovaných povídek totiž patří k tomu nejlepšímu z této knihy. Nejzářivějším příkladem před chvílí řečeného je povídka „Zvědavost“. Seriálová verze za zdejší výbornou literární značně pokulhává. „Doktor Domián“ mě zaujal již v seriálu, povídka však obsahuje přesně to, co mi v seriálové verzi chybělo. „Břitva“ je nádherně mrazivá. „Draculův švagr“ je od seriálové verze (u níž nedává název povídky moc smysl) velmi odlišný. Zde jde o klasickou „dopisní“ povídku, ne zcela originální, leč velmi atmosférickou. Je rozhodně lepší, než seriálová verze, která je však i přesto druhou nejlepší epizodou. Nejlepší epizodou seriálu a i nejlepší povídkou této sbírky je mrazivá, napínavá a atmosférická „Poprava na Krambergu“. Švandrlíkův majstrštyk.
Kniha je bohatě ilustrována Švandrlíkovým mnohaletým kolegou a spolupracovníkem Jiřím Winterem Nepraktou. Čistě, trefně, jednoduše, působivě. Ovšem kdo je znalý doslova desítek kreslených vtipů dvojice Neprakta-Švandrlík jak z "Dikobrazu", tak i dalších časopisů, v ilustracích něco atmosférického či mrazivého nalezne jen ztěžka. I ten nejlépe vyvedený kostlivec vylézající z polorozpadlé rakve mu totiž bude připadat hlavně komický. Není to chyba ilustrátora. Opravdu ne. Mnohé ilustrace jsou opravdu hezké. Je to zřejmě chyba recenzentovy neschopnosti přepnout v tomto směru z polohy humor do polohy horor.
Kniha je doplněna krátkým doslovem režiséra Karla Smyczka o již zmíněném seriálu „Draculův švagr“ (v němž lze mimo jiné např. odhalit tajemství ne zcela očekávané nízké kvality seriálu) a zajímavou fotografickou přílohou právě z natáčení seriálu.
