Mistři hrůzy: Haeckelův příběh
Masters of Horror: Haeckel's Tale
USA, 2006, 59 minut
Režie: John McNaughton
Scénář: Mick Garris
Hrají:
Derek Cecil (Ernst Haeckel)
Jon Polito (Montesquino)
Tom McBeath (Wolfram)
Leela Savasta (Elise Wolfram)
Mladý muž přijde za nekromantkou s žádostí o oživení mrtvého těla. Nekromantka se jej před jeho přáním snaží varovat odvyprávěním příběhu mladého studenta medicíny Ernsta Haeckela posedlého myšlenkou, že je možné reaktivovat mrtvé tělo. Haeckel si svými názory a pokusy znepřátelí své známé i profesory a ve své touze dokázat svou pravdu, se dostane až k nekromantovi Montesquinovi, jehož však považuje za šarlatána a podvodníka. Později, na daleké cestě, jej v nevlídné noci vezme k sobě jistý Wolfram. Ve Wolframově domě však Haeckela překvapí podezřelé chování nejen samotného Wolframa, ale i jeho mladé a krásné ženy Elise. Oba jakoby na něco čekali a Elise pořád vyhlíží ven z domu, k nedalekému hřbitovu…
Co k tomuto výbornému dílu napsat více, než zmiňuje perex recenze? Více slov netřeba. „Haeckelův příběh“ je totiž temný jako čerstvě zalité kafe, romantický, až se z toho ježí chlupy, a morbidní, až to hezké není. Clive Barker svého času prostě ale jiné příběhy nepsal. Přidáme-li k tomu velmi povedenou scenáristickou adaptaci samotného původce celého seriálového projektu Micka Garrise, režisérský dohled Johna McNaughtona (tvůrce nejsyrovějšího, nejhnusnějšího, nejrealističtějšího, nejdepresivnějšího a nejnechutnějšího filmu o sériovém vrahovi, který kdy byl natočen – „Henry: Portrét masového vraha") a v rámci možností zajímavé obsazení a herectví (v podstatě ve všech polohách pochopitelní Haeckel, Wolfram a Elise), získáme jen další body k dobru.
U té pochopitelnosti se ještě trochu zastavme, neboť to je nejvýraznější prvek celého příběhu. Zapálení mladého studenta je pochopitelné, ať už je jeho zaměřením prakticky cokoliv. Mladický zápal a touha prokázat svou pravdu sedí nejen věku postavy, ale i době, v níž žije, době plné objevů a prvotního výrazného vzájemného vymezování se pouhé víry a poverčivosti před logikou a důkazností vědy. V tomhle ohledu opravdu zajímavý prvek, kdy Haeckel, čistě na vědeckých základech věřící v možnost oživit již mrtvé tělo, považuje někoho, kdo to dokáže jen za základě kouzel, čar a rituálů, za lháře a podvodníka.
Pochopitelná je i Elise, postava vycházející z celého temného romantického podhoubí příběhu (který v podstatě není ničím jiným než paranormální romancí, v trošku temnějším a bizarnějším provedení – opět Barker, pochopitelně). „Haeckelův příběh“ není o ničem jiném než o lásce, o lásce, která nezná, nechce znát a uznávat, žádné meze a zábrany. O lásce, které nestojí v cestě nic. Protože je silná a nesmrtelná.
A svým způsobem pochopitelný je i Elisin postarší muž Wolfram. Člověk opravdu milující, milující natolik, že milované osobě přeje a dopřává štěstí a radost. A je snad láska něco více než chtít, aby milovaná osoba byla štastná? Je snad úkolem zamilované osoby něco jiného než chtít, aby milovaná osoba byla šťastná? Už jsem psal, že je tento příběh hlavně o lásce? O nesmrtelné lásce?
Ano, co napsat více, než sděluje perex, aby se nezkazil odhalující dojem z tohoto úžasného a (šest stop?) hlubokého příběhu?
Nic. Protože jakékoliv slovo navíc je ke škodě. „Haeckelův příběh“ je jeden z dílů „Mistrů hrůzy“, pro které opravdu stojí za to tento seriál absolvovat a dát mu šanci. Je odměnou, radostí a žánrovým trámem. Protože láska je jen jedna, byť má mnoho podob. A láska k žánru si zaslouží odměnu. A tohle odměna je.
