Mistři hrůzy: Snová plavba
Masters of Horror: Dream Cruise
USA, 2007, 87 minut
Režie: Norio Tsuruta
Scénář: Naoya Takayama, Norio Tsuruta
Hrají:
Daniel Gillies (Jack Miller)
Yoshino Kimura (Yuri Saito)
Ryo Ishibashi (Eiji Saito)
Miho Ninagawa (Naomi Saito)
Daniel Gillies už dva roky působí jako právník v Japonsku. Právě dostane velký případ, kdy má zabránit, aby se jeho klient dostal k soudu. Klientem je vlivný a mocný Eiji Saito, který Jacka pozve na pracovní schůzku na svou jachtu s výletem na moře. Před Jackem tak vyvstanou hned dva problémy. Díky tragickému zážitku z dětství, kdy byl přímým svědkem utonutí svého bratra, se Jack moře bojí a výlet na lodi mu není příjemný. Co je však snad ještě horší, oba muže má doprovázet Eijiho manželka Yuri, s níž má Jack milostný poměr. Poté, co Eiji odhalí, že o jejich poměru ví, Yuri Jackovi vyjeví historii Eijiho předchozí manželky. A pak se cosi zamotá do lodního šroubu…
Poslední příběh „Mistrů hrůzy“ je adaptací povídky klasika japonského moderního hororu Kôji Suzukiho (autora slavného „Kruhu“ nebo „Temné vody“). „Snová plavba“ obsahově i formálně odpovídá ve své době nejklasičtější formě japonského hororu, který se tehdy právě ještě v plné síle valil na západní diváky. Jestliže Miikeho „Stopa“, uzavírající první sérii, představovala stejně klasickou, ovšem pro západní polokouli méně stravitelnou podobu hororu ze Země vycházejícího slunce, Suzuki s Tsurutou přicházejí s jednoduchým, mnohem stravitelnějším a pochopitelnějším příběhem.
Nejsilnějším projevem „Snové plavby“ jsou vlasy a voda, ty nejtypičtější prvky japonského hororu a tvorby Kôji Suzukiho, který vodě věnoval celou povídkovou sbírku „Temné vody“. A přímo z ní jako by tento příběh pocházel.
„Snová plavba“ zezačátku trochu klame tělem. Zdá se totiž, že půjde o klasický nervydrásající hororový thriller o jednotlivcích bojujících na uzavřeném prostoru (jachta uprostřed moře) s psychopatem, okořeněný traumatickými vzpomínkami jednoho z hrdinů. Ale brzy se ukáže, že tomu tak není a do příběhu prolne ono klasické japonské dlouhovlasé odpykávání si vlastních hříchů. Zatímco Jacka sužují výčitky svědomí, protože si myslí, že za bratrovu smrt může on, Eiji mu s úsměvem na rtech vmetá vlastní přešlapy. Zajímavé je, že právě z jeho úst hned v první třetině filmu zazní dokonalé shrnutí celého příběhu.
„Snová plavba“ vlastně nemá ani čím překvapit, snad jen potěšit několika málo zajímavými scénami (kotva, ruka) a lehkým oparem tísnivého napětí. To se však brzy rozplyne jako ranní mlha nad vlnami nástupem nejklasičtějšího prvku z nejklasičtějších. Thrillerovou atmosféru nakonec plně nahradí až poetický laděný závěr smíření.
A duch? Ano, nechybí zde. Zda jsou jeho projevy přeexponované nebo funkční, je však na každém zvlášť. Scény s ním mohly být nápaditější, netypičtější, zapamatovatelnější.
Přesto je poslední díl seriálu důstojným rozloučením. Minimálně po herecké stránce jde o slušnou záležitost (Jack je submisivně zasmušilý, Yuri… je prostě Yuri a Eiji sympaticky trhlý). Svým pozitivně přispěje i prostředí a několik zajímavých záběrů. A Norio Tsuruta, režisér kruhovského prequelu „Kruh 0 – Zrození“ (2000) nebo krásně chmurné „Předtuchy“ (2004) náležitým zástupcem japonského pojetí žánru.
Přesto přeze všechno, druhá série „Mistrů hrůzy“ ukázala, že pro dobrý hororový seriál je třeba vhodných a zajímavých námětů a ty nemusí, ať už v původní scénáristivcké tvorbě nebo v adaptacích klasických povídek, být bezedné. Seriál skončil v pravou chvíli, jak ukázala i jeho chladně přijatá následnická „Podstata strachu“.
