Můří deníky
The Moth Diaries
Kanada, 2011, 83 minut
Režie: Mary Harron
Scénář: Mary Harron
Hrají:
Sarah Bolger (Rebecca)
Anne Day-Jones (matka Rebeccy)
Sarah Gadon (Lucy)
Lily Cole (Ernessa)
Šestnáctiletá Rebecca se po prázdninách vrací do internátní školy. V ní sice vládne poměrně tuhý režim, trestající sebemenší porušení mravní kázně a nekompromisních předpisů, ale jsou tady taky kámošky, včetně té nejlepší. I díky nim se Rebecca snaží vyrovnat s otcovou sebevraždou. Je tady i nový, hezký a sympatický učitel literatury. A taky nová spolužačka Ernessa, jejímuž kouzlu ihned propadne Rebečina nejlepší kamarádka Lucy a Rebecca začne žárlit. A zjišťovat, že na Ernesse je něco divného. Třeba vůbec nejí, v noci se toulá po okolí a z jejího pokoje se line podivný zápach. Kromě toho Rebecca začne přicházet o kamarádky, buď jsou ze školy vyloučeny, nebo záhadně zemřou. A Lucy se ztrácí čím dál více. A ten učitel je tak sympatický…
Nevím, zda je románová předloha Rachel Klein dostupná v češtině, ale již podle názvu, ženské autorky předlohy a anotace, se „Můří deníky“ zdají být dnes již tradiční paranormální přeslazenou a uvzdychanou romanťárnou. Nakonec se však (a nevím, zda již díky autorce předlohy nebo až scénáristce a režisérce filmové adaptace Mary Harron) ukáží být naštěstí jen tuctovou, neoriginální modernější variací na jeden klasický romantický gotický román, z něhož silně vychází, často jej citují a zmiňují. V podání rebelky Mary Harron ještě navíc přetavené v silně ženský příběh o dívkách, které se v nelehkém světě přísné střední školy stávají ženami.
Jasně, nijak to nezakrývá, že to vychází z boomu paranormálních romancí a prakticky to jejich kostru nijak nenarušuje ani nerenovuje. Vlastně to není nic originálního ani strhujícího, viděno, čteno všechno stokrát, v lepších či horších kvalitách. Ale…
Ale i z těch negativ, která lze příběhu jistě vytknout, nakonec člověk vycítí i něco pozitivního, radostného. K dobru lze rozhodně připočítat dvě věci. Děj je v podstatě tuctovým žánrovým příběhem, neoriginální konzervativní klasika, bez jakékoliv snahy o nové, moderní, novátorské a chytlavé postupy (a já bych rád za to oběma ženám poděkoval), díky nimž je možné narazit na alespoň mírnou stopu nějaké atmosféry. Ač je to po jejích starších filmech rozhodně sestup dolů, přesto je z příběhu alespoň trochu cítit ten tradiční Harronovský lehce sociálně-kritický duch ženskosti. Zaujala mě např. lehce načrtnutá ženská analýza upírských klasik. Oproti jiným paranormálním romancím, s nimiž jsem měl tu čest (a asi bych měl přiznat, že jich nějak moc nebylo, nejsem prostě cílovou skupinou), je to jaksi zralejší, dospělejší, ne tak naivní. V rámci možnosti je to prostě tak nějak normální. Ono to totiž vlastně není vůbec o romantice (další díky), i když je z filmu cítit (ten silný lesbický opar).
Přiznám se, že jsem do filmu šel jen kvůli Mary Harron, o níž jsem psal článek, a že jsem se toho hodně bál. Nakonec jsem byl i mírně překvapen. Dá se na tom najít to své a na rozdíl od jiných podobně laděných příběhů se z toho diváku s přemírou mužských hormonů nechce zvracet.
Asi to nikomu nebudu doporučovat, ale klidně to absolvuji znovu.