Hydra, 2014, 222 stran
Editor antologie, slovenský autor Mark E. Pocha, totiž sahal rovnou měrou jak mezi slovenské, tak i mezi české autory a autorky. Zpestřil tak antologii nejen žánrově a genderově, ale i jazykově. Na rozdíl od jeho předchozí antologie „Kniha bolesti“, zde nebyly slovenské povídky přeloženy do češtiny. Což je jedním z významnějších plus knihy. Dalším z nich je sympatický formát. Negativům se však nevyhneme.
Není-li daný (sub)žánr vaším šálkem kávy, mohou se autoři a autorky snažit sebevíc, ale prostě u vás neuspějí. Samozřejmě čest výjimkám (potvrzujícím pravidlo), ale Hanina Veselá svou coolově démonicky romantickou fantasy „Máme to v krvi“ prošpikovala tak silnou kadencí nezbytných, nutných, žánrových a očekávatelných, ano, nebojím se napsat klišé, až to skoro hezké není. Tedy, ono to hezké není.
To Janko Iša na svůj „Manifest“ spotřeboval mnohem méně stránek (jen necelé čtyři) a i když se nevyhnul takovému tomu pocitu, kdy vás napadne, jak byste rozjetý příběh ukončili vy, a on tak nakonec skončí, je to ukázkový příklad dobře napsané krátké, až mrazivě, byť ne originálně, vypointované povídky.
„Přání smrti“ bude muset zhodnotit někdo povolanější, nebo vy sami, neboť jsem jejím autorem. Katarína Soyka naopak svou „Freskou“ dokázala, že příběh nemusí být blyštivý, přecpán žánrovými proprietami a vlastně nemusí být ani originální na to, aby byl dobrý. Protože freska dobrá je. Dlouhou dobu jsem si myslel, že je to nejlepší povídka antologie, nakonec tento příběh o jedné staré fresce ve sklepení staré budovy, která ovlivňuje životy lidí, klesl na druhou příčku. Nic to však neubírá na její mrazivosti a v jistých pasážích až nádherné barvitosti. Tohle vábilo ke hře a četlo se to skoro samo.
Do hájemství sci-fi antologie vstupuje sice lehce naivní a až úsměvně jednoduchou, ale přesto zábavnou povídkou „Ex luna, Annihilatio“ Jana Kotouče o mimozemské síle, která hodlá v dalekém budoucnu kolonizovat Zemi a je natolik civilizovaná, že lidstvo nevyvraždí, jen ho nechá vymřít, neboť způsobila jeho sterilitu. Ale člověk je tvor přemýšlivý, a tak se rozhodne bojovat.
U následné galerie tematických kreseb Martina Cuco Luciaka mě mrzí jen to, že jsou nahrnuty takhle na hromadu. Na podobnou galerii jich je podle mě málo, aby nějak vynikly, takhle se spíš jen ztratí a člověk jim nevěnuje patřičnou pozornost. Myslím, že kdyby každá jednotlivá ilustrace uváděla (oddělovala) povídky, působilo by to mnohem lépe.
Na cyberpunkovou „Trochu jinou smrt“ Petry Slovákové, by se snad dalo i aplikovat to, co jsem psal u první povídky. Jenže na to je Petra dost znalá, aby věděla, že nestačí zkompletovat žánrové prvky, ale příběh obohatit něčím více. Trochu jiná smrt se nečte zrovna příjemně (po obsahové stránce, což bych vnímal spíše pozitivně) a nevyvolává nějaké potěšení, po jejím přečtení zůstává více negativních než pozitivních emocí, což není rozhodně znakem špatné formy povídky, spíše úderného obsahu. Ale cyberpunk takový je, neřekl bych, že má vyvolávat pozitivní myšlenky a rozjásané radostné zážitky.
„Strýček“ Josefa Horkého je stylová povídka, která možná po odhalení pointy trochu překvapí svou přítomností v knize, i když to nic překvapujícího není. Stylovější horrorovou povídku si možná snad ani nelze představit. I proto určitě potěší pokus napsat tuto v podstatě žánrovou rutinu trošku zajímavým, neotřelým stylem, který se vlastně tak nějak na tu hlavičku i trefil.
„Mladuchy na zabitie“ Lenony Štiblaríkové mezi vás najednou vtrhnou s vervou nasraných holčin s podpatky proklatě špičatými. Přímý a nekompromisní důkaz, že (minimálně v žánrové tvorbě) neexistuje nic (opět čest výjimkám potvrzujícím pravidlo) jako vyloženě mužská nebo ženská věc. Je to tvrdé, drsné, ženské, úderné, zábavné, možná trochu přehnané, ale na tomhle přece celá tahle žánrová pododnož stojí. Jede to jako kulka procházející neviditelným stehnem anorektické fifleny.
Přítomnost Jiřího W. Procházky v antologii trochu nechápu. Tedy respektive, ne že by tam nemohl nebo neměl být, jenže ať se na to dívám z jakékoliv strany, pořád mi z toho vychází to, že tam je patrně jen pro své jméno, které prostě zní. Pro jakýkoliv jiný závěr mi jeho příspěvek přijde prostě veskrze slaboučký (ne v kvalitativním, ale hlavně v tom množstevním smyslu). Jeho „Drabble mix“ totiž obsahuje jen pouhých deset kousků, z nichž si zapamatujete tak třetinu. Tahle část knihy mi prostě přišla šitá hodně horkou jehlou. Ale budiž.
„Strážcovia galaxie“ editora Marka E. Pochy se zdají být jen dalším žánrovým potaháním za pindíka (či jiné tahatelné pohlavní znaky) komiksové části fandomu. Jenže zdání, a hlavně autor klame, protože nakonec naservíruje nejdojemnější, nejchytlavější a nejpůsobivější beletristický kousek z antologie. Můžete být sebevětší arogantní cynický drsňák nebo ošlehaná drsňačka z armády Lenony Štiblaríkové, ale E. Pocha z vás tu slzu vydoluje. Možná mi někteří dáte za pravdu. Znám Marka E. Pochu osobně, ale pořád mi připadá, jako by ten E. Pocha, kterého znám a tu a tam s ním komunikuji a řeším různé věci a ten E. Pocha, jehož tvorbu čtu, byli dva rozdílní lidé. Prostě mi ta osoba s jeho tvorbou nejde dohromady. A pokud by to z toho nebylo cítit, myslím, to, samozřejmě, v tom kladném smyslu. „Strážcovia galaxie“ mě prostě dostali.
Antologii uzavírá zajímavě a nápaditě napsané krátké shrnutí historie literárního horroru z pera slovenského autora Dušana D. Fabiana, které v konečném důsledku předčí i některé povídky. Antologie „Na hroby“ by mohla být zajímavým průřezem a více méně náhodným vzorkem podoby české a slovenské fantastické tvorby, budete-li ochotni přistoupit na její žánrovou pestrost. Rozhodně by si však zasloužila lepší typografickou pozornost, někdy to doslova bilo do očí.
Hodnocení: 60 %
