Oczy uroczne
Polsko, 1977, 41 minut
Režie: Piotr Szulkin
Scénář: Piotr Szulkin
Hrají:
Leszek Herdegen (hradní pán)
Mariola Chmielewska (šlechticova dcera)
Edward Rączkowski (sluha)
V polorozpadlém hradě žije jen ve společnosti starého sluhy jeho majitel, stižen smrtelným prokletím – jeho pohled doslova zabíjí. Jistého dne na hrad zavítá polomrtvý šlechtic se svou mladou dcerou. Šlechtic podlehne majitelovu smrtelnému pohledu, jeho dcera přežije a provdá se za majitele. Když se má narodit jejich dítě, hradní pán se pro jeho bezpečnost svérázným způsobem rozhodne svého prokletí zbavit…
Piotr Szulkin námět pro svůj film nalezl ve starých lidových pohanských pověstech. Pro jeho zpracování pak použil poněkud nezvyklou kombinaci syrového surrealismu s lehkou příměsí expresionismu (v tomto ohledu je často zmiňován Herzogův „Nosferatu – Fantom noci“). Navzdory své barevnosti film takřka každým svým obrazem odkazuje na staré němé expresionistické filmy ze dvacátých let. Příběh se odvíjí bez jediného slova, respektive postavy v něm vystupující ani jednou nepromluví. Odvíjený děj tu a tam okomentuje dětský zpěv či sborové chorály. Příběh je tak vyprávěn pouze obrazovou formou. V tomhle ohledu je třeba zmínit a pochválit vynikající kameru, která obrazy snímá z poněkud nezvyklých a netypických úhlů. Mnohdy dokáže v jednom celkovém záběru obsáhnout i dvě dějové linky (svatba s uložením šlechticova těla do rakve). To ve spojitosti s vynikajícím hudebním doprovodem a všedními zvuky, zde ovšem vyznívajícími zcela nevšedně a jaksi nepříjemně nervně, vytváří zajímavou atmosféru. Vynikají hlavně dlouhé táhlé záběry na „davové“ scény např. venkovského života, což mi strašně připomínalo detailně vypracované makety betlémů s pohybujícími se postavičkami nebo starými kresbami venkovského života v dějepisných a historických knihách. Vizuální kontrastnost (zpustlý hrad versus venkovská přirozená krása versus klášterní uhlazená dokonalost) až řeže do očí.
Ve filmu zaujmou dobře vykreslené hlavní postavy – až démonicky vyhlížející hradní pán s mrazivě děsivým pohledem, jeho jakoby lehce mentálně zaostalý sluha a panensky čistá šlechticova dcera, jejíž nevinnost je podbarvována jasně bílým nasvícením postavy. Absence mluveného slova jen přidává na podmanivosti a jakési nepozemské éteričnosti hereckých výkonů.
To vše s příběhem dohromady spojuje obrazová fantazie místy nabírající zesměšňující či karikující nádech (hrabivý rakvář, klášterní zahrada) a krátké prostřihy zabírající oči (kolo vozu projíždějící očními bulvami je opravdu nechutný záběr).
Během sledování jsem se neubránil častým pocitům jakési parafrázovitosti. Samotný příběh jako by byl jen jiným převyprávěním klasického příběhu o panně a netvorovi. Některé filmařské postupy společně se zvukovými projevy nejednou vyvolávaly asociaci s některými díly Jana Švankmajera.
„Oczy uroczne“ jsou podivným, nezvyklým a hodně působivým polským psychologickým příspěvkem do filmového surrealismu. Bizarní, nepříjemné, svérázné, nepříjemné, morbidní… Už jsem psal, že nepříjemné? Rozhodně zajímavá a nevšední artová záležitost.
Vytknout by se dala snad jen až příliš dlouhá stopáž, doprovázená místy neúnosně dlouhými a občas zbytečnými záběry, trvá např. minimálně 5 minut, než se začne odvíjet alespoň jakýsi náznak příběhu.
