All Night Long 3: The Final Chapter
Ooru naito rongu 3: Saishuu-shô
Japonsko, 1996, 76 minut
Režie: Katsuya Matsumura
Scénář: Katsuya Matsumura, Norio Minamigi
Hrají:
Yûjin Kitagawa (Kikuo Sawada)
Ryôka Yuzuki (Hitomi Nomura)
Tomorô Taguchi (Kawasaki)
Mitsuzô Ishii (manažer hotýlku)
Hlavním hrdinou je opět mladík, tentokrát ale opravdu týpek. Je totiž odpadkovým fetišistou, sběratelem a inventaristou. Sbírá bordel, který vyhazujete, vaše odpadky a na základě jejich studia a analýzy si vytváří váš profil. A že mu to jde fakt dobře. Pracuje jako uklizeč v hodinovém hotelu, kde kromě šmírování milujících se párů a masturbace od své nadřízené, občas sebere nějaký ten zbytek, co po nájemnících zbude. Není ale sám. Jiný jeho kolega sbírá chlupy, které po milencích zůstávají v posteli a doplňuje jimi své koláže. Ve svém volném čase náš hrdina tahá do svého bytu hromady bordelu, čímž jej proměňuje v obří skládku a začíná se koncentrovat na jednu sousedku z vedlejšího domu. Sbírá veškerý její odpad, stalkuje ji a vytváří si její dokonalý profil. Když se pak, skoro náhodně, stržen svým kolegou z práce, stane svědkem a spoluaktérem vraždy mladé dívky, kterou pohodí na smetišti, jeho vnitřní vztek a znechucení okolím a spoluobčany nabere násilnické a vražedné konotace.
První fetiš půle filmu je fakt silný útok na mysl a divákův žaludek. Prostě nechutná jízda plná hnusu, odporností. Jako snesu hodně, ale když hlavní hrdina začne pojídat jídlo vyhozené svou obětí, kterou sleduje a shromažďuje její odpadky, to se mi fakt žvejkl kufr (a přitom taková skoro normální věc, ve filmu je mnohem více bizarnějších úchylností). Přesto je tato část mnohem zajímavější, člověk někde ve svém podvědomí pro to, ke svému překvapení, nalezne i ukrytou špetku pochopení a k hlavnímu hrdinovi může až pocítit jakousi nepatrnou stopu sympatií. Hlavně proto, že je dost přesvědčivý v tom, že lidstvo a lidi nejsou vlastně nic více, než jen odpad a jediné, co dokáží vytvořit, je odpad a že i v tom odpadu zanechávají svou stopu. To je hlavní odkaz celého filmu, technicky vzato teprve zde až na povrch vybublala hlavní Matsumurova myšlenka, s níž ke své sérii přistupoval. Jediné, co po nás zbude, je odpad. My sami nejsme o nic více. Jen odpad.
Od prvního filmu se to kromě ústupu k bizarnosti a spíše fetišismu než „obyčejnému“ vraždění liší ještě tím, že v této části snad není žádná normální postava, která by nebyla něčím poznamenaná nebo nějak jeblá. To „Ooru naito rongu 3“ od předchozích dvou snímků výrazně odlišuje. Zde už si Matsumura nebere žádné servítky a nesnaží se své znechucení zakrývat předhazováním čistých postav. Hlavní hrdina je sice sympatický a zajímavý, je to samorost žijící vlastním životem a přístupem k němu, obecně pojímané dobro v něm však nehledejte.
Tohle je prostě čistý bizar, který „Ooru naito rongu 3“ vynáší vysoko nad předchozí dvě části série. Bizar přesně tak, jak ho Japonci umí.
Druhá část, kdy hlavní hrdina začne zabíjet, již není tak výrazná, hlavně proto, že nepřináší nic, co by nesdělovaly, neukázaly a neprobraly předchozí dva filmy. Je pořád silná, přímočará, ale ne tak obsažná a šokující jako první část, už je to takové obyčejné. Přesto jako celek vytváří z filmu opravdu zajímavou a nezapomenutelnou podívanou, která vám zamíchá nejen žaludek, ale hlavně i mysl. Možná dokonce trochu poopraví vaši představu o lidstvu a životě.
