All Night Long II
Ooru naito rongu: Sanji
Japonsko, 1995, 68 minut
Režie: Katsuya Matsumura
Scénář: Katsuya Matsumura
Hrají:
Masashi Endô (Shun'ichi Noda)
Ryôka Yuzuki (Sayaka Mizukami)
Masahito Takahashi
Miroku Igarashi
Hlavním hrdinou je mladík, který se těší, až skončí prázdniny a začne škola, protože tehdy se snad dostane z dosahu místní skupinky chlapců, která ho šikanuje a vydírá. Když jim dá peníze, prý ho nechají na pokoji. Jednomu z party však padne do oka trochu jinak a během jednoho večera s ním zažije neuvěřitelný zážitek, když umučí a na smetišti odhodí tělo mladé dívky. Hrdina neví, jak se se zážitkem vyrovnat. Přes internetový chat se seznámí se dvěma chlapci, které pozve k sobě domů. Jeden z nich poté pozve i svou přítelkyni. Zábava je v nejlepším proudu, v tom kdosi zazvoní u dveří. To si banda výrostků přišla pro výpalné. Když zjistí, že má jejich oběť návštěvu, spirála násilí a hrůzy se roztočí do nepředstavitelných obrátek…
Matsumura ve druhé části své série technicky vzato zopakoval původní zápletku i záměr, jen jí přidal trochu drsnější a výraznější projev. Kde v prvním díle byla pouze „obyčejná“ skupinka násilníků, zdejší gang osadil vskutku nechutnými postavičkami, v několika případech s homosexuálními sklony. Hlava gangu po hlavním hrdinovi touží fyzicky, projevuje sklony k misogynismu a násilí, když není po jeho. Doma mučí křečky a za každé odmítnutí působí fyzickou bolest. Jeho nohsledi za ním nijak nezaostávají a se svými oběťmi si pohrávají jako kočka s myší.
Dějovou novinkou je, že hlavní hrdina se okolnímu násilí zase tak moc nebrání a nejednou dokonce projeví zálibu v něm či uchvácení jeho projevy. Nechává se pomalu strhávat až do tradiční závěrečné řežby.
Matsumura zde tak přistupuje k důležitému a v rámci jeho odkazu zásadnímu kroku a směru. I zde hlavní oběť není zcela nevinná, je to však zřejmější již dříve a trochu více nahlížíme pod pokličku jejího hroucení a propadání temné straně lidské povahy. Není ani čistá, o čemž svědčí jeho koníček. Ty jsou zajímavým projekčním prvkem nejen charakteru hlavních hrdinů celé série ale i celkového odkazu tvůrce. V jedničce jeden z hlavních hrdinů choval hada, zde hlavní hrdina přímo fetišisticky zbožňuje a opatruje malou panenku mladé ženy, o níž se stará a zvelebuje ji. Zvíře tentokrát chová homosexuální vůdce záporáků a vše nasvědčuje, že nejde pořád jen o jednoho křečka ale několik křečků v řadě.
Matsumura prostřednictvím hlavní postavy poukazuje na marnost a zbytečnost lidského žití a prvků jeho života („škola je na hovno“, „noc je k ničemu“). Do kontrastu jí staví krásné chvilky a okamžiky tohoto života (neustálé záběry na hrající si děti), které však nemají sílu stát se hlavním a silným motorem lidské existence a postupně tonou v záplavě zbytečností a hnusu lidského života.
A hnus lidskosti tentokrát dostává výrazný prostor. Kde v jedničce šlo jen o šok z násilí, zde už jde o šok z povah. Záporáci jsou opravdu nechutní, obzvláště ten hlavní, zrovna sympatický však není ani hlavní hrdina.
I přes rozvinutí odkazu, přidání tématického okruhu a dosahu objektivizace lidského hnusu a zla, pokračování „Ooru naito rongu“ zůstává ve stínu svého předchůdce. Neboť je svým způsobem jen zopakováním, alegorií a převyprávěním zápletky předchozího filmu. Pohled na stejnou věc pouze z trochu jiného úhlu. Akce i násilných scén je více, trochu více se z filmu zvedá kufr, ale pořád je to ve stejné linii. Což film činí trochu slabším.
Přesto však stále kráčí jasně vytyčeným směrem, neboť Matsumura má co říci, ví, co chce říci a nebere na nikoho ohled a prostě to říká. Jsme zvířata, jen obyčejná zvířata chlácholící se myšlenkami o nějakém lidství a bytím něčím více.
