Opowieści niezwykłe: Ja gore!
Polsko, 1967, 27 minut
Režie: Janusz Majewski
Scénář: Janusz Majewski
Hrají:
Jerzy Turek (Pogorzelski)
Jerzy Wasowski (biskup)
Władysław Hańcza (hlas Willibalda Zatorského)
Kazimierz Rudzki (novinář)
Novináře tentokrát navštíví duch již takřka 180 let mrtvého ukrajinského šlechtice Pogorzelského, aby mu povyprávěl svůj nezáviděníhodný příběh. Pogorzelski byl za svého života požádán biskupem, aby se usídlil na zchátralém hradě v Samsonově a vzal si na starost jeho obnovu a rekonstrukci. Pogorzelski se toho s chutí ujal, jeho nadšení a zápal však hodně rychle zchladil jakýsi hlas, který neustále opakoval, že hoří. Pogorzelski se nakonec rozhodne požádat biskupa o vymýtání. Ukáže se, že jde o ducha již bezmála dvě stě let mrtvého vlastníka hradu Willibalda Zatorského. Vymýtání však nepřinese kýžený výsledek…
Spíše komediální než hororový duchařský příběh je natočen podle povídky polského spisovatele Henryka Rzewuského.
Odehrává se jen na dvou místech – v okolí a prostorách starého rozbořeného hradu, jež na nás dýchne atmosférou středověkého venkova, a to jednak mimo jiné pologramotnými vesnickými dělníky a druhak samotným Pogorzelským, který sice má jakýsi společenský status (kvůli něčemu musel být přeci vybrán) a mocenské postavení (minimálně nad dělníky opravující starý hrad), přesto ale často vzhledově působí dojmem trhana či lesnického zbojníka; a pak v okázalém a prostorném biskupském paláci, ke kterémužto dojmu postačí interiér pouhého jednoho pokoje, spíše tedy rozlehlé haly.
Příběh se nijak nesnaží působit hororově a budovat nějakou atmosféru, i když pár náznaků tady je, jde přece o duchařský příběh – např. samovolně se pohybující meč či pár trefných a atmosférou bublajících záběrů. Ani samotný duchův hlas nezní nějak nadpřirozeně. Příběh jede spíš na tu komediální linii (ovšem nijak přehnaně).
Vtipný sám o sobě je již samotný Pogorzelski, a to jak svým vzhledem (kníry, kterým já osobně říkám řídítka, účes), tak i svým projevem, např. když sekýruje dělníky a svého sluhu Waleka, nebo v závěrečné scéně, když se novináři svěřuje, že se neměl poslední dva roky odříkat alkoholu, tabáku a žen, že kdyby jim dál holdoval, skončil by určitě v pekle, kde by duchu vzal vítr z plachet a důvody obtěžovat ho svým hořekováním. K pousmání je i samotný biskup, hlavně když zjistí, že jeho vymýtačské snahy jsou k ničemu. A samozřejmě jasně a prvoplánově komická postava Pogorzelského lehce nablblého sluhy Waleka, to je blbeček k pousmání přesně jak má být.
Přesto ve svém důsledku a hlavně při vědomí neústupného ducha, kterého v jeho konání neodradí ani smrt vyhlédnuté oběti a vyspělá technika, příběh působí hororově.
„Ja gore!“ nějak zvlášť nezaujme, ničím úchvatným nepřekvapí ani neoslní, nepřinese nic, na co byste si za měsíc, za dva vzpomněli a pro co byste měli neodolatelnou chuť pustit si to znovu. Ale minimálně pobaví. Je to jednorázový příběh, který i stojí za to vidět, minimálně pro rozšíření obzoru a seznámení se s polskou podobou hororu, při kterém se určitě nebudete nudit. Při své stopáži a komickém nádechu pro jednou poskytne přesně to, co má.
