Opowieści niezwykłe: Pożarowisko
Polsko, 1968, 29 minut
Režie: Ryszard Ber
Scénář: Krzysztof Teodor Toeplitz
Hrají:
Wiesław Michnikowski (Andrzej Rojecki)
Alina Janowska (Rojecka)
A. Skóra (Józio Rojecki)
Mieczysław Czechowicz (kamnář)
Tentokrát, a je to v sérii „Opowieści niezwykłe“ jediná výjimka, novináři nevypráví příběh duch, ale kamnář, který mu u něj doma staví krb. Vypráví příběh o jistém Rojeckém, který v malém městečku hledá místo, kde by se usadil. Do oka mu padne jedno na krásném a vhodném místě položené spáleniště starého domu. Začne se vyptávat, je ale varován, že to místo je jakousi osudovou ranou odsouzeno k požárům. Prostě přitahuje oheň a kdokoliv si tam postaví dům, dříve či později ten dům zachvátí požár. Rojecký, jakožto zarytý racionalista, se tomu vysměje coby babským povídačkám, pozemek koupí a nechá na něm postavit dům, do něhož se s rodinou nastěhuje. Pro všechny případy se však pojistí – dům vybaví převážně nehořlavým materiálem, miniaturní hasičskou stanicí a zakáže v něm jakýkoliv otevřený oheň. Jenže postupem času začne ze svých přísných opatření ustupovat a hlavně, nepřítomnost ohně a tepla jeho plamenů začne působit na psychiku jednotlivých členů rodiny…
„Pożarowisko“, natočené podle povídky Stefana Grabińského, má silně komediální nádech. Komická je již úvodní scéna, kdy kamnář novináři vyjmenovává, co všechno a jak rychle by mohlo z krbu chytnout. Rozesmátí vesničané, kteří se ve volném čase chodí dívat na Rojeckého dům v očekávání, kdy konečně lehne popelem. Až nepříjemně komický je i návštěvník a Rojeckého kolega, který se, díky znalosti místní legendy, cítí dost nesvůj. Navíc již od pohledu (a i díky své mluvě) působí krajně nesympatickým dojmem. Komicky nenormální je pak i celá Rojeckého rodina, v čele s jeho jaksi nepřirozeně působící, jako by nějak afektovanou, ženou (kdybych se chtěl pustit do jejího psychologického rozboru, možná bych došel k tomu, že to je jakási vnitřní podvědomá reakce na Rojeckého autoritativní postavení a silně patriarchální uplatňování – ovšem v takovém to gentlemanském stylu – své moci coby mužské hlavy rodiny), pokračuje spratkovským synem a mile trhlou babičkou.
Psychologicky-hororový ráz pak děj nabere v okamžiku, kdy se u všech členů Rojeckého rodiny, včetně jejich služky, začne projevovat psychická úchylka v podobě posedlosti otevřeným ohněm a jasem plápolajících plamenů, což je jen nezbytným vyústěním již od začátku zjevné psychické nenormálnosti a nevyrovnanosti celé této rodiny. Není pak těžké uhodnout, jaké to bude mít následky.
„Pożarowisko“ se tak stává docela zajímavou, humorně laděnou, psychologicky napínavou studií hroucení lidské psychiky na základě vnějších podnětů. V tomto případě jakéhosi druhu městské legendy o místě stiženém ohnivým osudovým prokletím. Hlavní linií a zápletkou příběhu se tak stává postupně narůstající neodolatelné nutkání konat proti svému nejlepšímu a nejrozumnějšímu myšlení a chování, vědomě potlačit střízlivý úsudek a logické jednání a navzdory této vší jasné logice konat zcela nelogicky (např. i ve smyslu konečného ukojení a zbavení se tohoto nutkání, které ve snímku působí asi nejkomičtěji).
Film má, i přes svou krátkou stopáž, trošku delší rozjezd. Prvních pár minut to vypadá jako poměrně nudná a nijak zajímavá záležitost, ovšem v okamžiku, kdy Roječtí konečně povolí, pořídí si tapety s dost zajímavým vzorem, začíná příběh nabírat na obrátkách a zajímavosti, aby se vyšvihl alespoň na ucházející průměr.
