Parazit
Parasite
USA, 1982, 85 minut
Režie: Charles Band
Scénář: Alan J. Adler, Michael Shoob, Frank Levering
Hrají:
Robert Glaudini (Dr. Paul Dean)
Demi Moore (Patricia Welles)
Luca Bercovici (Ricus)
Vivian Blaine (Elizabeth Daley)
V roce 1992 se USA zmítají po jaderné válce. Každý přežívá, jak může. Obyvatelé měst jsou pod dohledem vládnoucí vrstvy obchodníků. Doktor Paul Dean pro tyto obchodníky musel vyvinout nebezpečného parazita, při nehodě se však sám stal jeho obětí. Prchá na venkov, kde doufá, že nalezne trochu klidu, aby našel způsob jak tvora zabít, než zabije on jeho. Zároveň chce parazita dostat co nejdále od tyranských obchodníků. Usadí se v jednom hotelu, kde však padne do oka nejen místní rebelující partičky, ale i lovce, kterého za ním obchodníci vyslali. A také mladičké Demi Moore.
Osmdesátková imaginace postapokalyptického světa mě vždycky bavila. Pro svou punkovost. V podstatě se nic nezměnilo, svět vypadá jako pouštní městečka, jen se zvýšil počet punkerů a punkerek. A právě jejich oblečky, líčení a někdy až přehnaně karikaturní teatrální zlé chování mě baví.
V „Parazitovi“ je ono postapokalyptické universum naznačeno jen lehce, v podstatě by se mohlo zdát, že Paul Dean opravdu odjel jen na venkov, přesto je jednou ze dvou výrazných věcí filmu. Nebo vlastně tří. Tou druhou je Demi Moore. Ne, že by tu zrovna něco předváděla, ale je to jeden z jejích prvních filmů (přesněji řečeno druhý, ve stejném roce se jen na sotva dvě vteřiny mihla v jedné komedii a ani se nedostala do titulků) a kdo by nechtěl vidět, jak vypadala v roce 1982?
„Parazit“ je však naneštěstí docela nudný, hodně ukecaný, zajímavých okamžiků je jen pár, prakticky všechny souvisí právě s onou třetí výraznou věcí filmu, a tím je samotný parazit. Triková stránka v jeho oblasti je velmi slušná. Jen škoda, že je na place tak málo.
Filmu chybí výrazné postavy. Demiina postava není moc výrazná, hlavní hrdina je obyčejný, pankáči divní. Jen majitelka hotelu je zajímavá a zábavná.
Film nakonec jen prošumí. Nedá se to svést ani na tehdejší styl, kdy se snažili občas něco okecat a prostředí i atmosféru déle připravovat. Má-li béčková kategorie ještě nějaké své vnitřní kategorie, tohle je béčko béčka. Vyložené zklamání to nevyvolá, pořád je to osmdesátkové postapo, které často dokáže zaujmout a udržet pozornost již pro svůj vlastní vesmír a jeho projekci, člověk ale tak nějak prostě čeká trochu více.
