The Forbidden Door
Pintu terlarang
Indonésie, 2009, 115 minut
Režie: Joko Anwar
Scénář: Joko Anwar
Hrají:
Fachri Albar (Gambir)
Marsha Timothy (Talyda)
Ario Bayu (Dandung
Otto Djawhari (Rio)
Umělec Gambir se specializuje na body casting, přesněji řečeno sochy těhotných žen a sousoší s těhotnými ženami. Částečně proto, že se svou přítelkyní Talydou stále nejsou svoji a tak, když otěhotní, jdou na potrat. Oba však tím vnitřně trpí. Alespoň Gambir určitě. Toho však sužuje spousta dalších problémů, ať už s panovačnoua tvrdohlavou matkou nebo s majitelem galerie, který mu rozmlouvá jeho rozhodnutí věnovat se v sochařství něčemu jinému, než jen těhotným ženám. A kromě toho začne Gambir všude vídat tajemný nápis, žádající ho o pomoc. Ten jej přivede až do tajného a zvláštního klubu, v němž je možné zhlédnout různá videa. Opravdu bizarní videa. To vše Gambira přivede nejen ke zhroucení vlastního života ale i k uvědomění si svého místa v něm. A vlastně k osvobození.
Joko Anwar se jeví jako zajímavý a originální scénárista a režisér. Byť tedy jede v již nastavených formách. Při zmínkách o „Pintu terlarang“ můžete narazit na Davida Lynche, ba přímo konkrétně na jeho „Modrý samet“ (1986), což bych nepopíral, ty prosaky a jisté výjevy v paměti při sledování Anwarova filmu tam jsou, ale Anwar se toho chopil po svém. Už úvodní titulky (včetně hudebního podkresu) působí jako z nějakého raně osmdesátkového britského detektivního seriálu. Ano, Bodie a Doyle jsou jména, co mě při nich napadla. Což může trochu zmást (byť předtitulkové scény hovoří jasně), protože film je čiročirý, tedy vlastně temný, psychologický horror v až noir atmosféře. Doléhá na diváka čím dál více a tížeji každou zhlédnutou minutou.
Anwar jako by se ve svém filmu rozkročil více, než by byl schopen zvládnout. Nadnáší tolik různých hledisek, zápletek, otázek a směrů, až to snad i přestává dávat smysl. Ten film fakt neprohlédnete, rozjíždí v podstatě hned několik různých tajemných zákoutí, nahlíží hned pod několik pokliček temnoty, drtí psychicky, surrealisticky i syrovou realističností. Joko Anvar překvapuje a zaskakuje až do samotného vyvrcholení filmu.
Nastíněna je potratová problematika, spíše z filosofického a společenského hlediska než morálního (v tomhle ohledu zajímavý rozhovor Gambira s mužem na potratové klinice). Nahlíženo z reality, v níž ženu k potratu nedohání ani tak vlastní rozhodnutí, jako spíše tlak a pohled okolní společnosti (např. hanba, je-li těhotná ale ne vdaná). Z filmu zazní otázka rodinných vztahů a domácího násilí. Probleskne černý obchod s potracenými plody. Syndrom zavřených dveří. Divák se, společně s Gambirem, hlouběji a hlouběji noří do obsese, pocitu viny, smutku, hanby a vzteku. Film kolem diváka opravdu kličkuje, fabuluje, stínuje. Nabízí tolik různých vodítek, náznaků, uliček a detailů. Např. zvláštně nastíněný vztah Gambira s Talydou, obzvláště její charakter, tajemný až s příměsí nesympatičnosti. Barevné motivační billboardy, jako vypadlé z padesátkových Spojených států. Ač jde o film pocházející ze země s největším zastoupením muslimů, film vypráví o křesťanech. Pobaví i vizionářský odkaz na název Anwarova následujícího hororu, o tři roky mladšího „Modus anomali“ (2012).
„Pintu terlarang“ je velmi dobře promyšlený a zpracovaný chmurný psychologický noir horor o temných zákoutích lidské existence i vnitřním osvobození a uvědomění si sebe samého. Přemýšlivý. Drsný. Překvapující. Šokující. Smutný.
