Podstata strachu: Ozvěny
Fear Itself: Echoes
USA/Kanada, 2009, 41 minut
Režie: Rupert Wainwright
Scénář: Sean Hood
Hrají:
Aaron Stanford (Stephan)
Eric Balfour (Max)
Camille Guaty (Karen/Zelda)
Gerard Plunkett (Psychiatr)
Stephan si pronajme dům. Jeho kamarádka Karen se podivuje, že si ze všech možných vybral právě tento. Stephan se s Karen zná již rok, ale k ničemu mezi nimi ještě stále nedošlo, protože Stephan nenachází odvahu, něco mu brání tento krok uskutečnit, Hned první den v domě Stephana přepadnou jakési podivné představy. Jako by se přenesl o mnoho let zpět. Je stále v domě, zdá se však, že je někým jiným, ale hlavně – odvíjí se v nich Stephanovi nemilá skutečnost. Ten někdo někoho zabije.
Představy se vrací stále častěji, Stephan navštíví psychiatra a během sezení, při nichž je podrobován hypnóze, odhalují podstatu těch představ. V nich se odehrává příběh ze dvacátých let někdejšího boxera a nájemného vraha Maxe a jeho krásné přítelkyně Zeldy. A vše ukazuje na to, že Max Zeldu nakonec zabije. Stephan začne věřit, že je Maxovou inkarnací a jeho kamarádka Karen je inkarnací Zeldy. Stephanovo chování pod tlakem prochází změnami, hranice mezi realitou a představami se začíná stírat, Stephana zaplavuje silný pocit déjà vu....
„Ozvěny“ se zakládají na klasickém schématu opakující se historie, ztráty pevné hranice mezi realitou a fikcí a uskutečňování nevyhnutelného. Není to sice nějak originální téma, za daných okolností se z něj však ještě dá vyždímat něco zajímavého a poutavého. Tento příběh na to ale jde trochu odjinud.
Samotná zápletka a odvíjený děj nijak zvlášť nevybočí z ohraného tématu, a abych pravdu řekl, i přesto, že plna šílenství, opakující se historie a nepřetržitého déjà vu, po několika prvních desítkách minut mě nejen že nějak zvlášť přestala zajímat. Postupem času splyne do dvou stejných příběhů, které se odvíjejí naprosto totožně s jediným rozdílem – jeden v současnosti, druhý ve dvacátých letech 20. století. A to všechno tak trochu předvídatelně. Závěru se pokouší o zvratovou pointu, která trochu trkne, ale v žádném případě nepřekvapí. Připadlo mi, jako kdyby Sean Hood napsal příběh, po jeho opětovném přečtení zjistil, že ten konec bude každý čekat a tak si řekl, že ho trochu pozmění, aby to nebylo tak okatě jednotvárné a alespoň něčím to zaujalo. Po půlce nejen, že odhadnete, co některé postavy budou dělat, ale oni v podstatě ani nic jiného udělat nemohou.
Tvůrcům se však povedl zajímavý kousek. Ne moc originální a zajímavý příběh dokázali zabalit do zajímavého hávu. „Ozvěny“ mě totiž zaujaly hlavně chvályhodným a povedeným retro duchem dvacátých let, a to jak hudbou, tak kostýmy a atmosférou (mám strašně rád ty tanečky prvních desetiletí 20. století, jsou neuvěřitelně elektrizující, smyslné, až lehce koketně erotické).
Za zmínku stojí i postava Maxe a jeho představitel, Eric Balfour, který mu dokázal vtisknout zajímavou tvář. V jeho podání mi Maxovo – nevím, jestli šílenství je to správné slovo, ale jiné mě nenapadá – připadlo až uvěřitelně realistické. Na to, že je to nájemný vrah s násilnickými sklony, který, pokud to jde, řeší své problémy fyzickou eliminací jejich původců, je to neuvěřitelně charismatická postava, která vás chytne a nepustí. Aaron Stanford coby Stephan, který již ve druhé polovině příběhu vlastně je více Maxem než sám sebou, zůstává daleko za ním.
Zmínil bych ještě Camille Gualty. Až se mi nechtělo věřit, že hraje jak nevýraznou Karen, tak mnohem přesvědčivější, zajímavější a příjemnější Zeldu. Rozdíl je markantní a není to jen záležitost kostýmů a změněného ducha doby. „Ozvěny“ jsou tak jedním z mála případů, kdy forma zachraňuje a tlačí výše pokulhávající obsah a dokáže se s ním prolnout natolik, že jde celkově o lehce nadprůměrnou (určitě v rámci seriálu) podívanou.
