Ptačí chřipka
Flu Bird Horror
USA/Německo/Rumunsko, 2008, 89 minut
Režie: Leigh Scott
Scénář: Tony Daniel, Brian D. Smith
Hrají:
Sarah Butler (Eva)
Jonathon Trent (Johnson)
Clare Carey (Dr. Jacqueline Hale)
Lance Guest (Garrett)
Dva lovci jsou v lese napadeni podivnými létajícími monstry. Jednomu z nich se se zraněním podaří uprchnou a nalézt pomoc. Místní správce parku Garrett jej odveze do nemocnice. Jen o kus dál od napadení lovců táboří šestice problematické mládeže z dětského domova se svým dozorcem. Poté, co monstra zabijí a sežerou dozorce, se omladina schová v jakémsi bunkru. Garrett se svou bývalou, doktorkou Hale, mezitím zjistí, že mají co do činění s nebezpečnou mutací viru ptačí chřipky. Na scénu přichází armáda, která hodlá problém vyřešit po svém. Skupinka teenagerů tak musí nejen bojovat s monstry o holý život, ale i včas se dostat co nejdále z místa, které hodlá armáda bombardovat…
Kdysi jste si při dekoraci bytu mohli vybrat. Mohli jste vytapetovat, normálně vymalovat anebo použít takové válečky s daným vzorem a zdi jimi dozdobit. Vzorů byl omezený počet, a tak se výsledný produkt lišil zpravidla jen odstínem, který jste si vybrali. Často se totiž stávalo, že jste na podobný vzor narazili doma u svých známých. A podobné mustr válečky jako by existovaly i pro tento druh levných béčko/céčkových televizních a video sci-fi hororů. I jejich základní rysy, vzor a dějová kostra jsou vždy stejné, liší se jen odstín a zabarvení vyprávění (případně míra stupidnosti a brutality).
Problematická omladina, obvykle nijak nezajímavá, hloupá, charakterově přesně a jasně vykreslená (klasicky komický hip hoper, nadržená nymfomanka, ještě klasičtější ňouma, jež je terčem posměchu a vtípků, nesympaticky sympatický drsňácký hajzlík, zamlklý týpek, který se nakonec projeví být někým jiným než je, chytrá, rozumná a až nechutně kladná holčina), pronášející oduševnělé stupidní monology a dialogy, zmutovaná monstra (jež mi v tomto případě ze všeho nejvíce připomínala následek sexuálních hrátek pterodaktyla s Gappou) ohrožující primárně omezenou skupinku hlavních hrdinů a hrdinek, sekundárně blízké městečko či rovnou metropoli, logicky a teoreticky jen velmi ležérně nastíněný důvod jejich existence, okázale drsná a nemilosrdná spasitelská armáda (vzbuzující spíše výsměch než strach a respekt), typický kladný hrdina, který kromě zjevného nebezpečí řeší ještě osobní problémy (strážce parku Garrett zde opět nachází cestu ke své bývalé), přeměna drsného egoistického šmejda v hrdinného ultraklaďase, spousta nelogického chování, úsměvně stupidních dialogů, do očí bijícího neherectví. Zapomněl jsem na něco? Tohle všechno naleznete i v tomto silně oddechovém a ještě více televizním monster krváku německo-americké produkce, který se natáčel v Rumunsku. Tohle všechno by na popis a hodnocení filmu bohatě stačilo.
Trochu mi při sledování na mysl přišel o něco starší podobný žánrový „Pterodactyl“ (2005). Ten byl sice o něco zábavnější (a měl alespoň „hvězdnější“ obsazení), na druhou stranu měl horší triky.
„Ptačí chřipka“ je prostě naprostá podřadná žánrová klasika se vším, co k ní patří, kterou bych normálně určitě odflákl mizerným procentním hodnocením, jejímž jediným štěstím je (a občas se to podobným filmům stává, že mají to štěstí), že mi v daný okamžik jakožto prostá, bezobsažná a příjemně tupá oddechovka docela sedla. Prostě byla ve správnou dobu (asi to znáte, když jdete večer někam do společnosti, druhý den vás čeká nějaká práce a jste u ní pak naprosto k neužitku, tělo nechce makat, hlava přemýšlet – a přesně v ten okamžik se životní cesty mě a tohohle filmu střetly) na správném místě (tedy místo práce). V takový okamžik svůj účel nesplní snad jen ultramegasuperkravina a to tento film zase není.
