Cesta byla v pohodě, i když jsme jeli až za tmy. Na místo určení jsme dorazili kolem osmé hodiny večer, kde jsme zjistili, že počet přihlášených předem se v podstatě rovná počtu skutečně došlých hostů. S Verčou jsme nebyli ubytováni přímo v Hotelu Fantazie, ale v Penzionu Mikeš, který je v Dolním Sokolovci zhruba 6 km od Chotěboře. Takže jsme se jen přihlásili a vyrazili jsme rovnou do penzionu, protože jsme byli unavení jako blázen. V penzionu nás čekalo nemilé překvapení – papírové stěny a hluční spolubydlící. Ne, tu noc jsme se opravdu nevyspali.
Přemýšleli jsme o tom, že bychom se i přestěhovali někam jinam, ale nakonec jsme ráno zjistili, že majitelé a provozovatelé – při příjezdu s námi ani nepočítali, ač jsme rezervaci měli, ale volný pokoj byl, asi jen menší zmatek v organizaci – byli velmi příjemní lidé, kteří i ve svém věku zvládají skutečně hodně. Dověděli jsme se dost o okolí, dostali tipy na výlet, no a samozřejmě snídani, která nás bohatě zasytila. Pak už jsme se vydali do Chotěboře, což je celkem pěkné město, respektive městečko. Vyznačuje se parádním náměstím a zchátralými budovami pod náměstím, zámkem a spoustou rodinných domků s místy zajímavou architekturou.
V infocentru jsme se dotázali na nějaké další zajímavosti. Objevili jsme tak sochaře Michala Olšiaka a jeho sochy, které jsou různě rozesety po regionu a rozhodně stojí za zhlédnutí. I nevýznamná vesnice díky nim získává něco navíc. V Chotěboři je zámeček s krásným parkem, kde mají bílého páva. Tam nám učarovala krajina a prostředí, no a nakonec nás dostala i restaurace Panský dům, kam jsme se na jídlo vrátili i druhý den. A to ani nemluvím o místní cukrárně, blízko Panského domu, kde dělají skutečně obrovské větrníky za skvělou cenu.
A teď už k samotnému Bloody Xmas, kam jsme dorazili v době promítání filmu, u kterého si už nejsem jistý, co to bylo. Nedívali jsme se. Před námi ale byl další program. Chystala se první přednáška Honzy Vojtíška, která se zabývala hororovými spratky, tedy dětmi, které jsou příčinou toho, že vás film děsí. Potěšilo mě, že jsem většinu filmů viděl. Účast byla přesně taková, jak se dalo očekávat – prostě pár lidí, ale rozhodně to nebylo na škodu. Komorní atmosféra stála za to a přednáška – a ani žádná další – tím rozhodně neutrpěla.
Následoval první blok soutěžních filmů, které jsem si jako jeden z porotců rád připomněl, protože druhý den se o nich mělo mluvit a já jsem je chtěl mít v živé paměti, abych měl co povídat. Ne, že by bylo třeba, protože Honza Vojtíšek jako další ze tří porotců (tím třetím byl režisér, scénárista a herec Marek Dobeš, který také celé Bloody Xmas pořádal) by zvládl celou hodinu o filmech mluvit sám. Po druhém zhlédnutí zhruba poloviny filmů jsem si uvědomil, že ti čeští amatérští filmaři jsou sakra schopní, že mají nápady a rozhodně je škoda, pokud se k vám jejich kraťasy nedostanou.
Následoval jeden z vrcholů programu, tedy pro mě, protože spolu s Honzou Vojtíškem, Josefem „Choze“ Blažkem a Martinem „Caelos“ Skuřokem jsme propagovali knihu „66+6 horrorů ve sto slovech“ a samozřejmě také sami sebe. Vzhledem k tomu, že jsme s Honzou letos vydali každý svou knihu, chtěli jsme představit především ty (Honza měl pak ještě večerní křest) a doufali jsme, že se nějakého toho nákladu zbavím – to se nakonec i povedlo.
Připravil jsem si čtení z knihy „Mrtví kráčí po zemi“, konkrétně druhou kapitolu, která se ukázala překvapivě dlouhou. A to jsem si to večer před veřejným čtením zkoušel. Naštěstí to obecenstvo neunudilo – více méně – a dostali se ke slovu další. Po mém čtení se rozproudila debata o tom, jestli má smysl ještě psát něco v zombie žánru. Já si myslím, že má smysl psát o čemkoli a pořád, pokud má autor co říct, pokud má dobrý příběh nebo pokud jeho kniha něčím vyniká. Asi by měli soudit jiní, ale potěšilo mě, že tři lidé – jeden dokonce ze Slovenska, filmař Rastislav Blažek podepsaný pod filmem „Socialistický Zombi Mord“ – byli přesvědčeni o tom, že jim za to kniha stojí a koupili si ji. Popravdě jsem čekal, že budu rád za jednoho kupujícího.
Rád jsem se seznámil s tvorbou Caelose, který se také chystá vydávat a kterého jsem četl vlastně jen v knize „66+6 horrorů ve sto slovech“. Nápady rozhodně má. Vzhledem k tomu, že jsme Honzovi vzali čas na nějaké autorské čtení, tak se pak jen debatovalo a připravovala se půda pro bratry ze Slovenska, kteří přijeli uvést právě „Socialistický Zombi Mord“. Vzhledem k tomu, že jsme se bavili s tvůrci, film jsem nakonec ani neviděl, ale plánuji to napravit.
Navázání kontaktů byl rozhodně jeden z cílů, s nimiž jsem na Bloody Xmas jel, a myslím, že to se podařilo. Hlavně pak v neděli, kdy bylo vrcholem programu vyhlášení soutěže o nejlepší krátký hororový film. Linie přednášek byla ten den zajímavá – Pavel Žďárek představil svou tištěnou i filmovou tvorbu, uvedlo se pokračování projektu „Pionýři hororu“, Honza Vojtíšek představil některé horory podle skutečných událostí, Robert Šibl mluvil o teplém hororu. Promítal se druhý blok krátkých soutěžních filmů, které jsem si také připomněl, došlo i na Choking Hazard, který jsem kvůli pozdnímu obědu opět neviděl. Také napravím.
A nakonec se předávaly i ceny. Videokameru jako hlavnícenu poskytla společnost JVC. S Honzou Vojtíškem a Markem Dobešem – pod pečlivým dohledem Fandy Vaculíka – jsme debatovali o filmech, které mohli všichni na festivalu vidět. Předávání samo o sobě bylo asi nejpočetněji navštívenou událostí, pravda, více jak polovinu osazenstva tvořili tvůrci filmů, ale alespoň jsme některým mohli pochlebovat, některým něco vytknout, ale hlavně se seznámit, pobavit se a diskutovat.
Velmi mile mě překvapilo, že všichni ti lidé mají další nápady, chtějí dál natáčet a chtějí se dál věnovat hororu. To je strašně dobře, protože v podstatě všichni ukázali, že mají divákovi co dát, každý z přítomných předvedl snímek, který se něčím vyznačoval, něčím zaujal. A tak si po zásluze odnesli každý nějakou cenu. Doufám, že většině z nich se skutečně bude dařit a brzy přijdou s něčím novým a doufám, že o tom budu moct psát tady na Horor Webu.
Po skončení předávání se ještě dlouho debatovalo, hrálo, popíjelo, čehož jsme se s Verčou neúčastnili. Co si budeme povídat... V osm hodin jsme byli v posteli, každý s knihou – já hororovou, samozřejmě, protože jsem měl to štěstí a byl prvním člověkem, který si koupil „Útočiště“ Honzy Vojtíška – a za dvě hodiny jsme šli spát. Co budu dělat, až mi bude třicet, když ani teď nemám výdrž... Ale je fakt, že jsme za sebou s Verčou měli ještě dopolední túru, která se ukázala pekelně náročná, hlavně na mokrém, klouzajícím listí a vlhkých kamenech, po nichž jsme místy skákali. Údolí Doubravy ale musím i tak doporučit.
Před námi byl poslední den, kdy už jsem se těšil akorát na přednášku Honzy o Asami, která byla přesně taková, jak jsem si představoval. Sexy a zároveň gory. Pravda, myslel jsem, že se Honza trochu víc odváže a bude extaticky křičet, ale tak vzhledem k tomu, že šel spát v pět a vstával o tři hodiny později, dá se to omluvit. Hotel Fantazie už byl v té době v podstatě vylidněný, případně ještě spal. My jsme odjížděli hned po přednášce a v pořádku jsme se vrátili zase domů.
Co bych ještě rád zmínil, to je skutečnost, že v hotelu byla skvělá obsluha a těch čajů, co jsme s Verčou vypili, bylo opravdu nepočítaně. Cenově výborné. Co si ale budeme povídat, zahřát jsme potřebovali. Nesmím zapomenout ani na účast Pavla Jelínka, který předvedl svoje umění s latexem, barvami a dalšími proprietami pro filmové maskování. Tohle je opravdu umělec a jsem rád, že jsme se některými jeho výtvory mohli kochat. Marek Dobeš se ukázal jako šoumen, který pobavil hlavně historkami z natáčení „Choking Hazardu“. Především jemu, Václavovi Pravdovi a všem ostatním patří dík za organizování, do kterého se pustili i přes velmi malou účast.
Mrzí mě, jestli tohle bude skutečně poslední ročník, protože akce stála za to, a ti lidé, co se zde sešli a které jsem mohl poznat, jsou velkou nadějí pro český filmový, ale i literární horor. Jsem rád, že se mohu k hororovým autorům řadit, i když „Mrtví kráčí po zemi“ nejsou hororem klasickým, ale spíše multižánrové dílo. Hororové povídky mi jdou lépe. Doufám, že se budu moct se všemi hosty, tvůrci a dalšími zase někde a někdy setkat, případně s nimi něco vytvořit, protože ten potenciál českého hororu tu skutečně je! To je strašně dobře.
