Richard Laymon: Sklepení
The Cellar
Classic, 2009, 296 stran
Jednoho rána Donně telefonát oznámí, že jejího exmanžela propustili z vězení. Donna na ten telefonát čekala, přesto jí změnil celý následující život. Bylo jí jasné, kam její ex, odsouzený za znásilňování jejich malé dcery, půjde. A tak se sbalila a se svou teď již dvanáctiletou dcerou vyrazily na cesty. Co nejdál, pokud možno nikdy ne dlouho na jednom místě. Jenže nakonec se vybourají a znepojízdní svůj automobil. Zrovna kousek od Sídla bestie, turistické atrakce vycházející z pohnuté historie jistého domu, v němž došlo, a stále dochází, k brutálním vraždám. Přes den prohlídky, v noci se do něj nikdo neodváží. Protože v něm žije bestie, která oběti brutálně vraždí a znásilňuje. Zde se, při prohlídce, Donna seznámí se sympatickým mužem, který se sem vydal s jednou z přeživších obětí útoku bestie, aby se s ní definitivně vypořádali. Jenže nadržený bývalý manžel na stopě své dcery a exmanželky se jeví být skutečnější a nebezpečnější hrozbou.
Není-li pro vás přímočarý béčkový hororový paperback známkou negativity, jste doma. Richard Laymon vás za ruku bez zastávek a čekání přímo protáhne svým akčním, drsným a až nepříjemně realisticky brutálním příběhem.
Vyděšená matka s dcerou. Propuštění zločinec, který si opravdu s ničím nebere servítky a pro nic nejde daleko, jehož bezstarostná bezprostřednost je obdivuhodná natolik, až se přistihnete, že ve vás vzbuzuje sympatie. Navzdory všemu tomu hnusnému, co provádí. Klasický dobrý chlápek, jenž v cestě za dobrem takřka neselhává. Tajemný dům, který předchází marketingově strašidelná pověst, v němž záhadně umírají lidé. Přeživší svědek, který podobný útok v domě před lety přežil a teď se hodlá vypořádat nejen se svými nočními můrami, ale i s bestií jednou pro vždy. Tohle všechno Laymon ve své knize propojí tak schopně, že skoro nevíte, která ta linie je hlavnější a odkud na vás vykoukne největší a nejnebezpečnější zlo.
Postavy jsou jednoduché, i když se Laymon snaží, občas zasmrdí papírem. Nejsou zrovna to, na co by se autor orientoval. Slouží mu jen jako figurky v příběhu a vypjatých scénách. A některé z nich jsou opravdu vypjaté. Nepříjemně. Ne ani mrazivě, co se týče strachu, kniha opravdu nevyděsí, ale spíše co se týče otřepání a znechucení.
Všechno to ale ukočíruje do odsýpajícího béčkově prostého a přímého příběhu a uzavře nadmíru povedeným a sympatickým závěrem, který ne, že by byl nečekaný, ale hrozně moc potěší.
Sklepení vás neobohatí, nepřipraví vám krušné chvilky v noci u lampy pod peřinou. Ale sedne-li vám, připraví vám příjemné chvilky s oddechovou žánrovou knihou.
Honza Vojtíšek
