Robert Louis Stevenson se narodil 13. listopadu 1850 ve skotském Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Někdy kolem svého osmnáctého roku si změnil druhé jméno Lewis na Louis a první příjmení Balfour přestal používat (v jeho literárním životě se s ním vůbec nesetkáme). Jeho praděd, děd Robert Stevenson a otec Thomas Stevenson byli uznávanými architekty a inženýry, kteří stavěli majáky lemující skotské západní pobřeží. Inženýrem se měl stát i samotný Robert Louis.
Od narození však byl tělesně hodně slabý, jeho zdraví bylo velice křehké a sužovala ho vleklá choroba plic (s největší pravděpodobností tuberkulóza), kterou patrně zdědil po matce Margaret Balfour. I proto se ukázalo, že tvrdá inženýrská práce pod širým nebem nebude jeho chatrnému tělu nijak vyhovovat. Robert Louis navíc již v raném dětství zcela propadl neutěšené vášni stát se spisovatelem. Zřejmě se o to přičinila i skutečnost, že většinu zim trávil díky své nemoci doma v posteli, kde mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny četla z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů, představitelů presbyteriánského skotského hnutí 17. století. V jedenácti letech jej rodiče nechali zapsat na Edinburghskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburghskou univerzitu a následovat jako inženýr své předky. Na univerzitu také v sedmnácti nastoupil, již záhy ale bylo jasné, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti a dispozice na to, aby jako inženýr uspěl.
Podle vlastních záznamů u sebe vždy nosil dvě knihy, jednu na čtení, druhou na psaní. Soustavnou četbou a snahou okoukat příslušné styly známých spisovatelů se naučil vychutnávat jednotlivá slova a vypěstovat si jemný cit pro rytmický a zvukový půdorys vět i souvislejších větných celků. V jednom eseji se např. přiznal k okouzlení souhláskami „p“, „v“ a „f“, vhodně rozmístěnými v anglickém uměleckém textu.
Stevensonův otec však pro synovu touhu a literární činnost jako povolání, které by jeho synovi zajistilo ucházející živobytí, neměl slitování a dal mu na vybranou, buď studovat stavební inženýrství, nebo práva. Robert Louis se otcovu nátlaku podvolil a vybral si práva, v pětadvaceti složil advokátské zkoušky, advokátskou praxi však nikdy nevykonával. Touha psát byla silnější. Napsal a uveřejnil několik článků a esejů. První povídka „Útulek na noc“ („A Lodging for the Night“) o noční Paříži, mu vyšla v roce 1877. Poté vydal své první knihy, zápisky z cest po Belgii „Plavba do vnitrozemí“ („An Inland Voyage“) roku 1878 a po Francii „Putování s oslem po Cévennách“ („Travels with a Donkey in the Cevennes“) o rok později.
Během svých cest po Francii se Stevenson seznámil (z jeho strany to prý byla láska na první pohled) s americkou malířkou Fanny Van de Grift Osbourne. Stevensonovi bylo v té době pětadvacet, Fanny již šestatřicet, měla dospívající dceru, osmiletého syna a ve Spojených státech manžela. Když Fanny odjela do San Francisca, aby se rozvedla, vážně onemocněla. Stevenson se za ní okamžitě vydal. S ohledem na názory svého otce (a i proto, že jeho přátelé byli proti této cestě) se rozhodl odjet, aniž by o cestě uvědomil své rodiče. Aby ušetřil peníze, a poznal, jak cestují jiní lidé, cestoval na lodi v podpalubí. Z New Yorku pak pokračoval vlakem. Dorazil sice do Kalifornie takřka polomrtvý a na pokraji sil (samotná cesta jeho již tak pošramocenému zdraví nijak nepřidala, spíše naopak), ale dostál svého cíle. Pojal Fanny za manželku a získal v ní nejen životní družku, ale i ošetřovatelku a první kritickou posuzovatelku svých literárních prací. O své cestě později napsal v knihách „Amatérský emigrant“ („An Amateur Emigrant“) a „Přes pláně“ („Across the Plains“). Zpátky do Skotska se s novomanžely v srpnu 1880 přistěhoval i Fannin syn Lloyd. Fanny hned prokázala jednu ze svých schopností, během krátké doby dokázala urovnat spory mezi synem a otcem Stevensonovými a díky svému půvabu a důvtipu se stala vítanou součástí nové rodiny.
Nevlastnímu synovi Lloydovi nejen Stevenson vděčí za jeho zřejmě nejznámější dílo „Ostrov pokladů“ („Treasure Island“), jehož základy začal vytvářet během prázdnin roku 1881 v městečku Braemaru za deštivých dnů, aby svého nevlastního syna nějak zabavil. „Ostrov pokladů“ původně vycházel po částech časopisecky, Stevenson jej dopsal v Davosu, kam na radu lékařů odjel na léčení. Knižně vyšel až v roce 1883.
Zdravotní potíže Stevensona nutily často cestovat za léčením. V letech 1880-1887 takřka neustále kvůli své nemoci cestoval. Během tohoto období trávil léta na různých místech ve Skotsku a Anglii, na zimy pak odjížděl do Francie nebo Švýcarska. Léto roku 1882 strávil sice v rodném Skotsku, brzy byl však nucen odjet na další zdravotní pobyt, tentokrát do Francie. Po návratu z Francie se na tři roky usídlil v jihoanglických lázních Bournemouth. Zde jej nemoc prakticky uvěznila a omezila jeho pohyb převážně jen na prostor a blízké okolí jeho předměstské vily. Snad i proto se Bournemouthské období stalo nejplodnějším v jeho životě. Společně s Fanny zde napsal „Další příběhy tisíce a jedné noci“ („More New Arabian Nights“, 1885), přivedl na svět slavnou novelu „Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda“ („The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde“, 1886), napsal jeden ze svých nejlepších románů „Únos“ („Kidnapped“, 1886) a mysteriózně hororovou povídku „Markheim“ (1886).
V roce 1887 Stevensona zasáhla otcova smrt. Rozhodl se, a poslechl tak radu svého psychiatra k naprosté změně podnebí, se svou rodinou odcestovat do Spojených států. Tato cesta byla zásadní v tom, že jí dal Stevenson sbohem Evropě. Už se nikdy nevrátil. V New Yorku se Stevenson setkal s vřelým přivítáním, nadšením a otevřenou náručí. Jeho „Ostrov pokladů“, „Únos“ a „Dr. Jekyll a pan Hyde“ získali v Americe mnohem větší slávu než v Anglii. „Dr. Jekyll a pan Hyde“ se dokonce hrál na Broadwayi. Stevenson se stal středem zájmu, obletovali ho reportéři a nakladatelé, kteří chtěli vydávat jeho nová díla.
Stevenson se však ve Spojených státech nezdržel dlouho. V červnu 1888 si pronajal jachtu Casco a s celou rodinou se vydal na cestu do jižních moří, kde na oceánu a různých tichomořských ostrovech strávil přes rok a půl (některé prameny hovoří i o třech letech). Během plavby navštívil mnoho ostrovů a souostroví, na delší dobu se zastavil na Havaji, kde se spřátelil s místním králem Kalakauem a stal se nejlepším přítelem jeho neteře princezny Victorie Kaiulani, jež měla skotské kořeny. Kromě Havaje navštívil např. i Gilbertovy ostrovy a Tahiti. Své zážitky z plavby později zvěčnil v knize „Do jižních moří“ („The South Seas“).
Dlouhou a zcela jistě dobrodružnou plavbu ukončil na souostroví Samoa, kde si v roce 1890 na samojském ostrově Upolu zakoupil čtyřsetakrový pozemek a dožil zde až do své smrti. Samojský pobyt dal Stevensonovu životu jiný rozměr. Již dříve se tu a tam vyjadřoval k různým politicko-sociálním otázkám a zaujímal stanoviska k veřejným událostem (protestoval např. proti britské kolonizátorské politice v jižní Africe), o aktuální situaci a problémy se však aktivně nezajímal. Po příchodu na Samou Stevensona aktuální politicko-správní poměry na Samojských ostrovech zneklidnily natolik, že nemohl mlčet. V době jeho příchodu Samoa spadala podle tzv. Berlínské dohody z roku 1889 pod správu Británie, Spojených států a Německa. Úřední činitelé, zodpovědní za protektorátní politiku a pořádek na ostrovech nebyli ve svém svěřeném úkolu nijak zdatní a schopní, díky čemuž vzrůstalo napětí mezi kolonizátory a původním obyvatelstvem a ze strany správců docházelo k vážným přehmatům. Stevenson se rozhodl vystoupit na obranu rodilých Samoanů a několikrát do Anglie zaslal otevřené dopisy, v nichž kritizoval neutěšenou situaci. Tyto své zkušenosti poté shrnul v „Poznámkách k historii“ („A Footnote to History“, 1892) v nichž popsal osm let samojských nepokojů. Nejen tímto svým konáním si Stevenson získal náklonnost a vděčnost samojských domorodých obyvatel. Získal si mezi nimi obrovský vliv, sami se k němu chodili radit o různých věcech.
Na samojském souostroví kromě budování domu a pomáhání domorodcům samozřejmě také psal. Napsal zde „Falesánské pobřeží“ („The Beach at Falesá“), které považoval za jedno ze svých nejlepších děl – „přečtete-li si můj drobný příběh, dozvíte se o Jižních mořích víc, než kdybyste pročetli celou knihovnu“, tvrdil o něm. Napsal také knihy „David Balfour“, „Odliv“ („The Ebb-Tide“) a „Dopisy z Vailimy“ („Vailima Letters“).
Když 3. prosince 1894, ve věku čtyřiačtyřiceti let, náhle zemřel (zřejmě na krvácení do mozku), vzdaly mu, podle svých zvyklostí, poctu zástupy Samoanů. Domorodci uložili jeho tělo na lůžko a v doprovodu stráží za noci na ramenou odnesli na několik mil vzdálený vrcholek útesu čnící nad mořem. Zde na jeho hrob nakupili obřadní rohožky a jeden z náčelníků pronesl na rozloučenou s velkým Tusitalou (Vypravěčem) projev, v němž pronesl: „Tusitala je mrtev. Byli jsme ve vězení a on se o nás staral. Hladověli jsme a on nás nakrmil. Byli jsme nemocní a on nás uzdravoval. Den nebyl delší než jeho dobrota. Tofá, Tusitala – sbohem, Vypravěči!“ Na svazích hory, kde Stevenson našel místo svého posledního odpočinku, pak náčelníci kmenů zakázali používat střelné zbraně, aby nerušily ptáky, jejichž zpěvu za svého života Tusitala tak rád naslouchal.
Robert Louis Stevenson byl po dlouhou dobu považován, obzvláště po nástupu moderní literatury po první světové válce, za autora druhé kategorie a jeho spisovatelské dílo bylo vykázáno do oblasti dobrodružné dětské literatury a hororu. Poté, co jeho dílo v podstatě odsoudili jeho kolegové Virginia Woolf či Leonard Woolf, byl postupně odstraněn z literatury vyučované ve školách. Není o něm ani zmínka v obsáhlé (přes 2 000 stran) „Oxfordské antologii anglické literatury“ („Oxford Anthology of English Literature“) z roku 1973.
Stevensonovu stylu bylo vytýkáno, že se z něj vytrácí cosi ze skutečné složitosti života. Pracoval až příliš specializovaně a vytvářel díla v podstatě dokonalá, avšak pouze v jedné rovině, z čistě literárního hlediska. Snad proto, že se nechtěl opakovat, přespříliš zjednodušoval. Jeho postavám chybí masívnost a jakási fyzická krevnatost, často tak připomínaly spíše loutky, někdy i s vodícími drátky. Opomíjel všední věci každodenního života, které ve svých příbězích jakoby odsunoval stranou. Podle jeho ctitele a chápavého vykladače G. K. Chestertona, Stevensonovo dílo jakoby postrádalo ono lidské teplo, jež je tak potřebnou, a proto neodmyslitelnou součástí normální existence průměrného člověka. Howard Phillips Lovecraft psal o Stevensonově „nepříjemné zálibě v laškovné vyumělkovanosti“, přesto jeho hororové práce označil za „klasická díla trvalé hodnoty“.
Jako umělec s velkým záběrem pro věc, literární teoretik, esejista, sociální kritik, svědek koloniální historie jižního Pacifiku a v neposlední řadě jako humanista, byl Robert Louis Stevenson znovuobjeven a opět uznáván koncem 20. století. Začaly být psány nové vědecké práce o jeho životě a díle a zakládány organizace úzce se jeho dílu věnující. Bez ohledu na vědecké názory se stal velmi populárním a v seznamu nejpřekládanějších autorů Index Translationum se vyšplhal až na 25. pozici z celého světa. Je překládanější než Charles Dickens, Oscar Wilde nebo Edgar Allan Poe. Jeho ostrovní fantastická i nefantastická literatura pak patří k nejoceňovanějším a nejsbíranějším dílům 19. století popisující tichomořskou oblast.
Takřka vůbec se o Stevensonovi neví, že byl amatérským hudebním skladatelem. Skládal salónní hudbu spíše zábavného zaměření v typickém kalifornském stylu osmdesátých let 19. století. Hrál na flageolet, nástroj podobný hoboji, studoval harmonii a jednoduchý kontrapunkt. V roce 1968 některé Stevensonovy skladby pro komorní orchestr upravil Robert Hughes a podnikl s nimi turné po tichomořském severozápadě.
Robert Louis Stevenson byl plodným autorem. Zanechal po sobě sedmnáct románů a povídkových sbírek, devět krátkých povídek a jiných prací, čtyři básnické sbírky, z nichž „Underwoods“ (1887) byla napsána současně v angličtině i skotštině, a čtyři cestopisné knihy.
Ač převážně novoromantický a dobrodružný autor, několikrát zabrousil i do strašidelného a hororového žánru, kde se pouhými několika díly dokázal zařadit po bok uznávaných a hororově více vyprofilovaných autorů. Za hororovou by se s notnou dávkou shovívavosti dala jistě označit povídka „Klub sebevrahů“ („Suicide Club“), která vyšla v knize „Nové příběhy tisíce a jedné noci“ („New Arabian Nights“, 1882) a dala jméno i stejnojmenné sbírce povídek (1878). K napsání povídky „Markheim“ (1884, česky v antologii „Stráž u mrtvého“, Mladá Fronta 1969) se Stevenson nechal inspirovat článkem o lidském podvědomí z francouzského vědeckého časopisu. Příběh se točí kolem problematiky rozdvojené osobnosti, kdy je titulní postava, která spáchá vraždu, konfrontována se svým druhým já, ztělesněnou podobou svého podvědomí a svědomí. V roce 1971 povídku pro Polskou televizi zfilmoval polský režisér Janusz Majewski.
Zfilmována Robertem Wisem jako „Vykradač hrobů“ („The Body Snatcher“) s Borisem Karloffem a Belou Lugosim v hlavních rolích byla v roce 1945 i povídka „Lupiči mrtvol“ („The Body Snatcher“, 1885, česky v antologii „Lupiči mrtvol“, Orbis 1970). Příběh vypráví o renomovaném chirurgovi MacFarlaneovi, který platí jistému Grayovi za obstarávání mrtvol nedávno zemřelých. Když kapacity místních hřbitovů přestanou stačit, Grey začne mrtvoly obstarávat, jak se dá.
Kratší román „Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda“ („The Strange Case Of Dr. Jekyll and Mr. Hyde“, 1886, česky Odeon, Praha 1965; Sfinga 1995) o vědci, který objeví látku, jež umožní osvobodit a dát volný průchod jeho zlému já a schopnost takto ukájet přirozené barbarské pudy, se stal společně s „Ostrovem pokladů“ Stevensonovým nejznámějším dílem a jakožto klasický hororový román se přiřadil po bok nesmrtelným hororovým stálicím jako „Frankenstein“ Wollstonecraftové či Stokerův „Dracula“.
