ROZHOVOR: Miroslav Bula

Miroslav Bula své temně fantastické atmosférické horrorové filmy točí amatérsky, prakticky na koleně s několika známými. Přesně tak, jak je u jemu podobných českých amatérských tvůrců podobné. Jenže jeho tvorba se vyznačuje vcelku originálním přístupem k formě. A to už tak obvyklé u českých amatérských tvůrců moc není.

Je to bezmála dva roky, kdy jsem narazil na tvůj první počin a dělal s tebou první rozhovor. Tehdy jsi měl za sebou vlastně jen svou „nehybnou“ prvotinu „Victim“ a pracoval na „Duších lesa“. Nedávno jsi dokončil a vypustil svou čtvrtou, respektive pátou věc „Čertova díra“. Mezi prvním a posledním filmem tvá tvorba ušla obrovskou cestu. Jak obtížné bylo rozpohybovat své filmy?

 

Ano, „Victim“ byla vlastně moje první myšlenka, jak „rozpohybovat“ mé fotografie a udělat alespoň nějaký ucelený příběh. Tenkrát jsem nepřemýšlel o tom, že bych v tomto stylu mohl zajít někam dál. Když jsem ale udělal „Duchy lesa“, zjistil jsem, že mě tenhle styl baví a že si takto můžu dovolit udělat různé scény, které bych za normálních podmínek natočit nemohl. Stále to byly ale jenom statické obrázky a vždy, když jsem dodělal nějaký film, už jsem věděl, jak to udělat příště jinak a lépe. A to jsem si právě nacvičil v „Čertově díře“, kde jsem postavy oddělil od pořízeného, zeleného pozadí a vložil do již připravených obrázků – scén. Překvapivě, zas tak obtížné to nakonec nebylo. Další věc, co jsem rozpohyboval, byly stromy. Natočil jsem venku strom, dal pryč nebe a nyní to vypadá opět věrohodněji a ne tak staticky, když se listí hýbe ve větru.

Mohl bys své filmy postupně představit? O čem jsou, proč a jak jsi je natočil, zmínit nějaké zvláštnosti, zajímavosti?

 

Tak první již zmiňovaný film se jmenoval „Victim“. O tom už se mluvilo v jednom z čísel „Howarda“, tak bych to asi nerad zbytečně celé rozváděl znovu. Šlo tedy ve zkratce o sled fotografií, které po sobě dávají jednoduchý příběh.

Po „Victim“ jsem začal dělat „Duchy lesa“. Šlo v podstatě o stejný styl, akorát jsem se více zaměřil na zpracování fotek-scén a doplnil postavy formou černých siluet. Myslím, že siluety nebyly původní záměr, ale že jsem se k tomu dostal náhodou. Obrazy jsem udělal více barevné a více pohádkové a bylo to. Původně měl být použit hlas, který by příběh odvyprávěl, ale po marných snahách někoho sehnat, kdo to namluví, jsem to vzdal. Buď někdo slíbil, ale pak se neozval, nebo po mně chtěli v jedné společnosti asi devět tisíc za namluvení a to jsem opravdu nebyl ochoten dát. Stává se mi pak často, že film je hotový a já pořád na něco, nebo na někoho čekám. A tak jsem se přestal spoléhat na ostatní a film jsem otitulkoval.

Další v pořadí byl „Akt války/lásky“. To ze mě vyšlo spontánně. Zrovna jsem nějak v tu dobu všude četl o bojích a válkách... Tolik lidské zloby a nenávisti. A nějak se to ve mně nahromadilo, že jsem to musel dostat ven. Dříve to bylo tužkou na papír, nyní jsem styl vystřídal. Tentokrát jsem zvolil opět formu fotek – i postav. Napadlo mě to zpracovat ve 3D, abych to alespoň nějakým způsobem rozpohyboval. Film se tedy nakonec zdá hodně patetický, ale chtěl jsem tím na něco poukázat, tak si snad z toho někdo něco vzal.

Dále jsem zkoušel trochu filmovat. To mě stálé láká. Vznikl tedy „Visitor“ a „The Hang Man“. Bylo to vyloženě takové zkoušení, co umím a neumím s kamerou. Takové trénování. Nic, co bych posílal do soutěže apod.

Pak už jsem se vrhl do natáčení „Čertovy díry“. Trvalo to déle, než jsem čekal, vystřídalo se tam pár postav, ale jsem rád, že jsem to dotáhl do zdárného konce. I když se to táhlo celý rok. Asi budu tento film rozvádět více v dalších otázkách, tak budu pokračovat dále filmem „Můj první den“. Ten jsem udělal vlastně během jednoho dne, zatímco jsem čekal na hudbu k „Čertově díře“. Byl to opět jen takový cvičný film. Natáčení kamerou zatím není má silná stránka, takže musím pořád trénovat a zkoušet.

 

Když tě napadne nějaký příběh, který se rozhodneš natočit, vidíš už hned ty situace, scény, jednotlivé záběry a hledáš lokace co nejvíce odpovídající představě, nebo vycházíš z toho, co pak kde najdeš a přizpůsobuješ to možnostem? Krátce řečeno, jak moc se odlišuje výsledná vizuální stránka filmů původní představě?

 

Vždycky když něco dělám, mám to již v hlavě. V podstatě to mám tak u všeho – i u focení. A vlastně, i když jednou za sto let něco napíšu. Mám představu v hlavě a podle té zpracovávám svá díla. Vidím scény, vidím postavy apod. Podle scén v hlavě pak hledám lokace. Ale nemůžu říct, že by to někdy nebylo obráceně. Občas narazím na nějaké zajímavé místo, nebo nějaký zajímavý strom a už ho fotím a předem vím, že ho někdy použiji do filmu, či fotky. Takže fotek mám spousty a mám tedy z čeho vybírat. Ale většinou už hledám něco konkrétního, podle představy, kterou jsem si již připravil v mysli. Tím ale nechci říct, že se výsledek neliší od původní představy. Liší se a někdy až moc. V představách to mnohdy vypadá o moc lépe.

Pár dní je venku tvůj poslední kousek „Čertova díra“, který vlastně korunuje dosavadní vývoj tvé tvorby – postavy ve filmu se hýbou, film mluví a část filmu je klasicky hraný se vším všudy. Byl to záměr hned od začátku, nebo to vyplynulo v procesu tvorby? Proč to rozdělení na tvou klasickou, a na české poměry originální, fotoanimaci a klasickou filmařinu?

 

Záměr to myslím byl hned od začátku. První půlku filmu bych totiž nedokázal natočit kamerou. Na to opravdu nemám možnosti. Měl jsem v tu dobu chuť udělat něco vyloženě filmově a v tomto případě se mi zdálo toto propojení dvou „světů“ jako ideální. První část je totiž odvyprávěná pověst. Druhá popisuje přítomnost. A proto jsem chtěl vizuály odlišit. Zároveň jsem si tak chtěl opět natrénovat styl natáčení kamerou. V tomto případě musím říct, že v mysli to vypadalo fakt dobře. Bohužel, jak už jsem zmiňoval, výsledek je v tomto případě opravdu odlišný od záměru. Druhá půlka měla být dynamická, rychlá, kdy dívka zmateně pobíhá po lese a postupně se hlas ducha dostává do její mysli a ona tak bezmyšlenkovitě ztrácí kontrolu nad tím, co dělá. Ale když pak začnu natáčet a dávat to dohromady, zjistím, že to tak vlastně vůbec nevyzní. Že to nakonec vypadá jinak, než jsem chtěl. Musím trénovat dál. Na mou obranu, jsem pořád ještě amatér, co dělá tyhle věci doma po práci a o víkendech.

 

Jak dlouho Čertova díra vznikala? Od nápadu po premiéru?

 

Nápad vznikl před rokem od premiéry. Tím ale nemůžu říci, že tak dlouho vznikala. Začal jsem natáčet v lese s kamarádkou, která to měla původně hrát. Abych dostal nějakou představu. Pak jsem udělal pár obrázku a jaksi jsem se zastavil. Buď nebyla nálada, nebo čas. Respektive čas by byl, ale já ho věnoval raději něčemu jinému. Takže jsem se s filmem hodně lajdal. Postupnými krůčky jsem se dostával dál a dál a před pár měsíci jsem se konečně nadchnul a film dodělal. Většinou je ale nevýhoda to, že film nedělám úplně sám a musím se tak spoléhat na ostatní. A tak skloubit můj čas a ostatních, je občas na dlouhé lokte. Tedy se domluvím např. na natáčení, ale trvá dva měsíce, než se sejdeme. A vše se pak natahuje a protahuje…

Tématicky „Čertova stěna“ vychází z lokálních pověstí. Hodláš v tom pokračovat?

 

Nedávno mě napadla myšlenka zpracovat pověst o Marcebile. Je to taková mýtická bytost, která žije v lesích Krušných hor a nechává pocestné zabloudit v močálech, nebo je naopak vyvede ven. To záleží, jaké má kdo srdce a jak se k Marcebile chová. Myslím, že pověstí je určitě dostatek. Nicméně prioritou teď bude něco jiného.

 

Jak se ti povedlo angažovat Valerii Zawadskou, jeden z nejlepších českých hlasů?

 

Opět, jako v případě „Duchů lesa“, jsem narazil na problém dabingu – namluvení povídky. Stejná společnost si opět řekla devět tisíc, přesto, že text byl asi o 5 stran kratší, takže jsem hledal jiné řešení. Když jsem nemohl nic sehnat, domluvil jsem se s matkou, že mi text namluví. Mezitím jsem někde na internetu slyšel hlas paní Valérie a připomněla mi, jak by se ten její hlas do povídky hodil. Našel jsem si její stránky a prostě jsem napsal e-mail, že bych rád její hlas v mé povídce. Pokud je to vůbec možné. Když jsem nedostával odpovědi, zapomněl jsem na to a namluvil jsem povídku s mamkou. Hned po namluvení jsem ale dostal zprávu od Valérie a zavolali jsme si. Slovo dalo slovo a můj text již putoval na její e-mail. Mamka musela bohužel ustoupit stranou. Ale i tak jí moc děkuji.

 

Vím, že ses s některým filmem zúčastnil i soutěže. Jak jsi dopadl? Jaký je vůbec vlastně ohlas na tvou tvorbu? Už pro tu zajímavou formu by o to mohl být nějaký zájem, ne?

 

„Duchy lesa“ a „Akt války“ jsem poslal na soutěž Černá věž v Českých Budějovicích. To bylo poprvé, co jsem něco někam posílal. „Duchové lesa“ se dále nedostali, „Akt války“ ano. Původně jsem si myslel, že to bude obráceně. Nakonec jsem tedy jel do Budějovic, kde jsem za postup do soutěže vyhrál ubytování v jednom pěkném hotelu a účast na galavečeru soutěže. Milan Pleva je opravdu šikovný a zapálený člověk do filmu, stejně jako ty do hororů a moc se mi průběh celé soutěže líbil. Díky němu jsem tak poznal ten pocit být na nějaké filmové soutěži. Tak jsem dostal právě ten hezký pocit toho, že se má díla líbí i jinde, než kamarádům na Facebooku a že jsem i schopen se někam propracovat. Nakonec v dané kategorii jsem získal druhé místo. Nebylo vyhlášeno, ale diplom jsem dostal. Pak mi ještě Milan (organizátor soutěže) prozradil v soukromí, že můj film do poslední chvíle bojoval o prvenství. To mě hodně potěšilo.

Kromě filmařiny a fotografování tu a tam i píšeš. Jak bys jako zasvěcený aktér vysvětlil rozdíl mezi vyprávění obrazem a slovem? Výhody a zápory obou forem…

 

To ano, ale opravdu spíše jen „tu“, než „tu a tam“. Psaní jsem se věnoval dříve, ale nezůstal jsem u toho dlouho. Rozdíl je určitě veliký. Psanou formou jsem samozřejmě toho dokázal popsat mnohem více. O jedné věci člověk může psát na dvou stránkách, kdežto v obraze by to již byla nuda. Vždycky jsem měl také představu v hlavě a tu jsem pak akorát opisoval na papír. Co se týče výhod, tak na psaní je dobré to, že rozvíjí lidskou představivost. Nepředkládá žádné obrazy, žádné zvuky, jen text. A je na každém z nás, jak si popisovaný svět v knize představíme ve své fantazii. Když vyprávím obrazem, předkládám již divákovi svou vlastní představu, a tak není příliš prostoru, pro divákovu vlastní. Výhody či nevýhody si z toho musí každý vyvodit sám. Mně se ale často líbila kombinace obojího. Například v knihách Julese Verna jsou ty známé, úžasné kresby. A jak člověk čte, tak se pak dostane k tomu obrázku a vlastníma očima si ho rozpohybuje a dostane se tak ještě hlouběji.

 

Na co dalšího se od tebe můžeme těšit? Ať už ve filmové nebo psané formě?

 

Před cca půl rokem jsem byl s přítelkyní na dovolené v Adršpašsko-teplických skalách. Byl jsem tam již dříve, ale to nemění nic na tom, že mě to místo opět ohromilo. Při procházení mezi skalami a pohádkovým lesem nás tak napadlo další téma, které jsem chtěl již dříve zpracovat. Tak tedy další má priorita bude loupežník Lotrman. Ano, už máme některá jména, máme pohádkové bytosti, představu, ale ještě ne ucelený příběh. Nový film udělám v podstatě jako první půli „Čertovy díry“. Žádné filmování. Veškeré psaní tentokrát nechám na mé přítelkyni, která přečetla hodně knih, a tak si se slohem a slovy poradí mnohem lépe než já. Dokonce s ní plánují i vytvořit úvodní píseň, protože opravdu dobře zpívá. A tím se tak dostat zase trošku dál, udělat něco víc. Budu se to snažit pojmout pohádkově, ale ne vyloženě pro děti. Taková fantasy pohádka se vším všudy, ale přeci jenom, trochu jinak. Možná trochu tajemna, hororu i romantiky. Uvidíme. Každopádně, představa je opět velice pěkná!

Díky za rozhovor.

 

Ne, to my děkujeme.

Režiséři


Přidat komentář