Smrtící spojení
Faet
Thajsko, 2007, 90 minut
Režie: Parkpoom Wongpoom, Banjong Pisanthanakun
Scénář: Parkpoom Wongpoom, Banjong Pisanthanakun, Sophon Sakdaphisit, Aummaraporn Phandintong
Hrají:
Marsha Wattanapanich (Pim/Ploy)
Vittaya Wasukraipaisan (Vee)
Racthanoo Bunchootwong (Matka Pim a Ploy)
Pim žije se svým přítelem Veem v Jižní Koreji. Jednoho dne ji zastihne telefon z jejího rodného Thajska, že její matka skončila po mrtvici v nemocnici. Pim se s Veem vydají za matkou do Thajska a ubytují se v Pimině rodném domě, který v Pim vyvolá nepříjemné vzpomínky na mládí. Pim totiž pochází ze siamských dvojčat a její sestra Ploy po oddělení, které chtěla Pim, zemřela. A po Pimině návratu se začíná ukazovat, že Ploy ještě neřekla poslední slovo. Pim začínají sužovat vidiny její mrtvé sestry, což v ní vyvolá silné duševní pohnutí, které způsobí odhalení starého tajemství, jež začne na životě ohrožovat samotného Veeho.
„Faet“ se rozjíždí jako klasická moderní asijská duchařina se vším co k ní patří. Zjevující se duch, nejedna lekačka podpořená silným zvukovým úderem, prostě klasika se vším všudy. Na pomoc si přibrala vždy vděčné a zajímavé téma jakéhosi nadpřirozeného pouta mezi dvojčaty, těmi siamskými obzvláště. Překvapí snad jen tím, že se zdá, že postrádá nejklasičtější klišovitou, neoriginální a již notně vyčpělou ingredienci hledání identity ducha a závěrečný zvrat s ním spojený. Jenže, a to je další zajímavá stránka filmu, i z tak zjevného faktu, jakým se z počátku identita ducha zdá být, druhá půlka filmu dokáže vykřesat (a znatelně film jako celek pozvednout z klišovitě neoriginálního balastu, který obzvláště thajský duchařský horror nabízí měrou vrchovatou) překvapivě zajímavé psychologické drama i s oním nutným zvratem. A je třeba říci, že se s touto žánrovou změnou tvůrci vypořádali minimálně uspokojivě.
Ta naprostá klišé nuda první půle filmu, spočívající jen v novém a novém objevování se ducha, ve druhé půlce dokáže notně otupělé mysli divákově zasadit několik nepříjemných náhlých úderů. Samotná dějová zápletka se příjemně zamotá, zatemní a rozvine s potěšujícím faktem narůstání a gradování atmosféry i po onom tradičním zvratu. Ba proč to ostatně nezdůraznit, dokonce je po onom zvratu ještě mnohem zajímavější a propracovanější, než by se mohlo zdát.
„Faet“ se svou druhou půlí dá zařadit k duchařinám, které jaksi nakonec toho ducha vůbec nepotřebují a v konečném důsledku jeho přítomnost, podobně jako např. v jihokorejském filmu „D-Day – Eoneunnal kabjagi cheotbeonjjae iyagi“ (2006), filmu spíše škodí, než aby mu nějak výrazně pomohla či prospěla. Je-li „Faet“ duchařinou, je velice slabým, nudným, dalo by se říci i podprůměrným a hlavně nijak neoriginálním filmem (a to hlavně jen díky této žánrové škatulce, nedá se to říci o technické stránce filmu či hereckých výkonech, ty si drží minimálně průměrnou pozici), změní-li se však v horrorový psychologický thriller, nabírá na síle, kvalitách, atmosféře a tu a tam i originalitě. A trochu tomu pomáhá fakt, že by to – při troše dobré vůle a troše hlubšího ponoření se do předloženého tématu – teoreticky vůbec duchařina být nemusela. Ke slovu se touto proměnou začne hlásit i většina pozitiv filmu.
Ať už mě obecně thajské horrory, co jsem dosud viděl, moc nezaujaly, vždycky měly dobrou hudbu. Tento trend zůstává. Převážně klavírní party se zajímavými táhlými, zasněnými melodiemi jen potěšili mou oblibu klavíru coby hudebního nástroje. Za zmínku stojí i Marsha Wattanapanich, představitelka dvojrole Pim/Ploy, která ne že by herecky nějak excelovala, ale již svým zajímavým a charismatickým, zároveň však čímsi odpuzujícím vzhledem a celkově charakterem, který svým rolím vtiskla, v zástupu průměrných herců a hereček strhává všechnu pozornost na sebe. Ke kladům patří i již zmíněná žánrová změna zápletky. Závěrečná psychologicko-dramatická jízda vyžene atmosféru z bodu mrazu do příjemných otáček a samotné vyvrcholení prostě musí potěšit. Mě potěšilo hlavně přirozeným ohněm (a že je ho tady dost, hoří celý dům) a ne jeho digitální atrapou. Už to se prostě musí ocenit.
Potěší-li vás škodolibě ve filmu každá chyba, omyl či opomenutí filmových tvůrců, určitě vám udělá radost závěr scény ve vaně. Sledujte pozorně. Pobavilo mě, jak něco takového mohli přehlédnout a nechat to tam. „Faet“ se i přesto zařadil k tomu lepšímu, co mi zatím thajská horrorová tvorba nabídla.
