Label: Full Moon Entertainment
Autor: Richard Band
Počet skladeb: 15
Čas: 48:40
Rok vydání: 1991
Titulní nastínění děje slibuje minimálně napínavou zápletku a dramatické scény, jako stvořené pro vhodně podbarvující orchestrální hudbu.
A Richard Band do toho šlape hned zhusta již úvodní skladbou „The Crypt and Main Titles“, v níž orchestr doprovází sborové chorály (které by se uplatnily i v „The Omen“) a operní zpěv. Rozmáchlé tóny a melodie, dodávající celé skladbě mnohem větší rozměr než jen hudba pro béčkový videofilm.
Z operního sálu nás „The Chase and Onslaught“ na skok zavede do pozdně středověké hospody skočně si zatančit, ale ihned se vrátíme zase zpátky, mezi četný orchestr, sborové zpěvy a představu baletního vystoupení. Lehce modernější a temnější pojetí klasické hudby. Tohle již, na rozdíl od úvodní skladby, v sobě nese znaky filmového doprovodu.
„The Arrest of Maria“ je pak už klasickou hororovou skladbou s táhlými tóny a napínavou atmosférou oběti krčící se v rohu a očekávající zlých věcí příštích.
Ještě temnější je gregoriánskými chorály doprovázená tklivě mrazivá skladba „The Purging of Torquemada“. Ono k Torquemadovi zřejmě nelze dodat nic veselého.
Na trochu veselejší notu, ovšem s temnými mraky stahujícími se v pozadí a neviditelnými nožkami cupitajícími hned za vašimi zády, které utichnou, sotva se ohlédnete, hraje již typičtější a poznatelně čitelnější Bandova skladba „Antonio Sneaks into the Castle“. Ta by se uchytila na kdejakém jeho jiném soundtracku, „Puppet Masterem“ počínaje, „Re-Animatorem“ konče.
„Esmeralda's Meadow of Peace“ je naproti tomu snově nebo mdlobně fantastická, jako když na vás spadne klavír, vy omdlíte a zdá se vám, že stoupáte nahoru, tam… mezi obláčky, andílky s holými prdelemi a rozladěnými harfičkami.
Ale teď vážně. Protože „Antonio Battles the Guards“. A to chce napětí, dramatičnost a skladbu, která by se ihned uchytila jako intro nějaké gothic metalové kapely s operní zpěvačkou. Vznosné housle, dramatické dechy a řízné činely.
V „The Pope's Envoy“ se už ale zase tísníme v temných zákoutích, krčíme se ve špinavých rozích a očekáváme, co na nás vybafne z husté mlhy či chcankami načichlého příšeří sklepních vězeňských kobek. Prostě táhnoucí napínací klasika s několika baf efekty. Neoriginální, zaměnitelné s hudbou v jakémkoliv jiném hororu, ale přesto působivé.
„The Rape of Maria“ opravdu není čerstvou vypalovačkou vaší oblíbené gore grind kapely, ale fantaskně chorálovým love songem z dramatičtějších chvilek „Pána prstenů“ nebo běžných romanticky znásilňovacích okamžiků „Hry o trůny“. Prostě romantika, taková temnější, mrazivější, dramatičtější, nesluníčkově antisrdíčková, se zapálenými svíčkami černějšími než plíce profesionálního kuřáka v důchodu. Přesně jak to máme rádi.
Tak jako ve starých filmech po scéně do lože uléhajícího páru přichází střih na čápa letícího oblohou, i v tomto soundtracku najednou „Esmeralda Comforts Maria“ přeskakuje na ranní louku koupající se v paprscích vycházejícího slunce. Ale pozor, na kraji lesa, mezi stromy, cosi stojí a vyčkává.
Kratičká dvouskladba „The Night Auto Da Fe/Esmeralda's Revenge“ začíná jako popravní pochod s virbly, hanlivě obviňujícími chorály a smyčci, bičujícími záda odsouzenkyně. V půlce se zlomí ve varovné tóny posledního vzdoru.
Maria už to má, zdá se, za sebou, a tak jí vzdejme hold kostelním chorálem ministrantského sboru prostřednictvím „Maria's Burial“.
Nejdelší skladbou soundtracku je titulní „The Pit and the Pendulum“ spojující Bandovy čitelné a průvodní tvůrčí prvky s orchestrální atmosférou ostatních skladeb soundtracku. Po otevíracím songu nejpronikavější, nejúdernější a nejchytlavější věc. Tohle má spád, atmosféru a kyvadlově se houpající kule. Možná měla být až poslední.
Neboť „Justice for the Grand Inquisitor… Death“ začíná jako doznívající ozvěna předchozí skladby, ale nakonec se utopí v dramatickém klokotání smyčců a šumění dechů. O pár pozic výše by seděla přesněji, natáhla by gumu vašich trenek na samou hranici únosnosti. Po eponymní titulní skladbě trochu ztrácí.
Šťastné konce jsou někdy prokletím příběhu. Týká se to i závěrečných skladeb, jejichž atmosféru odhaluje už samotný název. Jen si přečtěte „Maria's Resurrection and Finale“ a na chvilku se zamyslete. Ano, přesně tak to zní. Rozesmátá postava v jasně bílém rouchu utopená v ještě jasnějších slunečních paprscích běžící v hodně zpomaleném záběru po rozkvetlé louce. Vlasy vlají, ruce se vzpínají k nebi, srdíčko citlivějších diváků jásá radostí a štěstím, ti ještě citlivější si dojetím cvrnkají do textilu. A do toho nastupují závěrečné titulky. Ještě štěstí, že přichází titulkové finále, kdy se hudba změní v mnohem více energickou, přesto však stále rozjásanou. Přesně v tenhle okamžik někdo vstoupit do místnosti, kde tento film sledujete, možná by se zeptal, zda jste se nekoukali na nějakého Conana.
„The Pit & the Pendulum“ je v rámci filmové hudby trochu netypickým zástupcem Richarda Banda. Není tak autorsky čitelný, operuje s více prostředky, kombinuje klasickou filmovou hudbu s orchestrální, operní a sbory, a to i v míře naprosté samostatnosti a netypické filmovosti. Mnohé skladby skvěle fungují samy za sebe, zcela bez přímého vlivu a spojení s filmem, u jiných je zcela čitelné, že vznikly jako doprovod filmové formy vyprávění a neustále ho přivádějí na mysl. Tento soundtrack postrádá typickou temnou bandovskou komičnost až grotesknost, je zcela a naprosto vážný. Zcela v souladu s dějem a zápletkou filmu. V každém případě jde o zajímavý a velmi poslouchatelný soundtrack, který má mnohem větší kvality než samotný film.
