Temnota dětské duše
In a Dark Place
Velká Británie, Lucembursko, 2006, 95 minut
Režie: Donato Rotunno
Scénář: Peter Waddington
Hrají:
Leelee Sobieski (Anna Veigh)
Tara Fitzgerald (slečna Grose)
Christian Olson (Miles)
Gabrielle Adam (Flora)
Mladá Anna pracuje jako učitelka kreslení ve škole. Zdá se však, že z nějakého důvodu s ní vedení není spokojeno, a tak dostane výpověď. Ještě, než ji ředitel vyhodí, si s ní sexuálně zaharaší a nabídne jí nové místo. Má se starat o dvě malé děti v odlehlém domě jednoho milionáře na samotě, uprostřed lesů. Jen ona, děti Miles a Flora a slečna Grose, která má na starosti technickou stránku domu. Po příjezdu na místo Anna začne odhalovat místní tajemství, dozví se o předchozí opatrovnici dětí a jejím příteli, jež spáchali sebevraždu, a neobyčejném vztahu, který k nim měla slečna Grose. Původní idylka však rychle mizí, děti začínají kreslit znepokojující obrázky a Anna samotná, nejen že stále chycená v traumatickém zážitku ze svého dětství, začíná vidět podivné bytosti, které se ukazují být mrtvými předchozími opatrovateli Milese a Flory, kteří, jak se zdá, o děti usilují i po smrti…
Předem podotýkám, že se možná během následující recenze nezáměrně dopustím spoilerování a možná vyzradím více, než by bylo záhodno. Ten film si totiž ze všeho nejvíce zaslouží, aby o něm nebylo řečeno nic a aby se v něm a jeho smyslu diváci a divačky vykoupali sami a zhlédnutou zápletku, či její vysvětlení si přebrali podle svého.
"Temnota dětské duše" však patří k tomu málu filmů, který pokračuje i poté, co ho dokoukáte, vězí vám ještě dlouho po závěrečných titulcích v hlavě a po jistou dobu ovlivňuje a pro sebe si osobuje vaše myšlenky. Nutí vás rozebírat to, co jste viděli, dál a dál a nenechá toho, dokud si myslíte, že jste se konečně nedopátrali alespoň pro sebe nějakého uspokojivého závěru a vysvětlení toho, co jste vlastně viděli a jaký do má smysl. A to je na filmu to nejsilnější.
Sám o sobě, po té, abych tak řekl technické a řemeslné stránce, film není nic moc extra. Připadlo mi, jako by si Peter Waddington a debutující režisér Donato Rotunno otevřeli jakousi hypotetickou kuchařku osvědčených, vyzkoušených a zaručených receptů (podle nichž opravdu nemůžete nic zkazit) a natočili podle ní sice ne originální, ale chutný psychologicko-duchařský chod ke všednímu obědu. Jako by to, co chtěli říct, vyslovili již prověřenými, dlouho před nimi vypilovanými a několikrát vyslovenými větami. Ovšem každý správný kuchař má v rukávu své originální triky a tajemné přísady, kterými i z nejobyčejnějšího pokrmu, jakým jsou například míchaná vajíčka, udělá jedinečný a nezapomenutelný kulinářský zážitek. A tak i Waddington s Rotunnem nakonec dokázali svůj chod přikořenit něčím co zanechá dlouhý chuťový ocas, který budete vychutnávat ještě dlouho poté, co už je dávno sklizeno ze stolu a umyto nádobí. A to je něco, co podobné filmy dělá opravdu silnými a co já osobně mám na filmech hodně rád.
Tento film na mě spadl jako rána z nebe a musel jsem se s ním poprat. Bezprostředně po jeho shlédnutí a i díky náhlému, nečekanému a na první pohled nic nevysvětlujícímu (spíše naopak, pokládajícímu více otázek než odpovědí) konci, kdy film prostě najednou skončí, mnohem dříve, než byste čekali a byli rádi, jsem byl trošku zpruzený a co se týče hodnocení, lavíroval jsem na nějakých 50%. Spát jsem šel s myšlenkou, jak mohli tvůrci dopustit, aby tak docela dobře rozjetý snímek, pozvolna a decentně si budující svou atmosféru, pokazil tak špatný a nepochopitelný konec. Jenže druhý den ráno jsem šel vyvenčit psa a zjistil jsem, že ten film nemohu pustit z hlavy. A tak jsem tomu dal volný průběh, strávil s ním celé venčení a dobral jsem se k několika, pro mě samotného překvapivým, závěrům. 1) Ten konec má svůj smysl a je, pokud se retrospektivně vrátíte k určitým okamžikům příběhu a poskládáte střípky skládačky, dokonce hodně povedenou závěrečnou pointou. 2) Najednou dává smysl i celý film a zápletka, která je podána tak, že skýtá několik možných vysvětlení. A já doufám, že jsem se dobral k tomu správnému.
Čímž se oklikou dostáváme k tomu, čím jsem začal. Film není nějak originální a dech beroucí tím jak vypráví, k tomu používá již mnohokrát viděné mikrozápletky, postupy a prostředky (ale zase ne, že by nebylo o co stát), ale tím co vypráví. Ostatně, sousedova rzí prolezlá stará škodovka není na první pohled taky nic extra, ale když do vás narazí v plné rychlosti, to vám je, panečku, rána.
Příběh se nikam nehrne, odvíjí se pomalu, tu a tam se malinko zastaví, aby umožnil pořádně si něco prohlédnout, na vše má spoustu času a k jeho plynutí mu stačí jen čtyři, respektive šest postav. S tím, aby vás pevně chytl za oblečení a pomalinku stáhl pod vodu si dává na čas. Přitom však nezapomíná pozvolna, až nezachytitelně plíživě, budovat svou atmosféru, kterou tak nějak necháváte plynout bokem, abyste najednou zjistili, že jste v ní až po uši.
A k tomu všemu (a zde se dostávám na onen tenký led spoilerování) ještě hodně klame tělem. Sledujete příběh Milese a Flory, kteří jsou oběťmi útoků duchů mrtvých pečovatelů? Nebo sledujete příběh osamělé, neuspokojené a ve svém životě jaksi nenaplněné slečny Grose, která o tom, co se kolem děje, ví víc, než chce prozradit? Nebo sledujete příběh Milese a Flory, kteří nejsou oběťmi toho, co se děje, ale původci toho všeho v jakési jejich dětské hře? A nebo je to příběh Anny, která se stále (a třeba nevědomě) nedokáže vyrovnat se svým traumatickým zážitkem z dětství a nevědomky jej neustále promítá do svého života?
Kromě dobrého příběhu film zcela jistě zaujme hereckou představitelkou Anny jménem Leelee Sobieski. V současnosti nás mnohé filmy zaplavují herečkami, jejichž jedinou předností a vlohou pro to, že ve filmu vystupují, je jejich fyzický vzhled (a ano, někdy některé z nich nakonec prokáží, že to není jediná jejich vloha). Leelee je v tomto ohledu docela netypická již svými tělesnými proporcemi. Není to žádná vyzáblá „sexbomba“. Je to kus pořádné ženské. Já sám, ač jí mám rád a ve filmu mě vždycky její přítomnost potěší, si dosud nejsem docela jist, zda bych o ní mohl prohlásit, že je krásná. Přitažlivá ano, zajímavá ano, ale že by to byla nějaká sexbomba na první pohled, to ne. Což by se samozřejmě mohlo vysvětlit i v její prospěch. S Leelee se prostě musíte sžít, není to láska na první pohled, je to něco hlubšího. Naštěstí Leelee tohle nemusí řešit, protože je dobrou herečkou, s neuvěřitelně uhrančivýma očima, která každé své roli dokáže vtisknout něco zajímavého, pro což stojí za to podívat se na každý její film. Leelee se do své role dokáže vcítit, dokáže ji přidat něco originálního, realistického, díky čemuž máte pocit, že tu její postavu znáte a chápete její pohnutky a chování. Stalo se tak i v roli Anny, s níž její traumatický zážitek zamával natolik, že prostě nedokáže říct ne, a tak si na ní své tělesné choutky může ukojit každý, kdo se odhodlá to na ní zkusit.
Dle mého názoru však nejlepší, nejpromyšlenější a nejcharismatičtější postavou celého filmu je slečna Grose ve skvělém podání vnitřně charismatické a krásné Tary Fitzgerald. To, že je lesba, poznáte hned, ač se film snaží to nevykecat hned na začátku. To, že to není tak přísná a rázná žena, za jakou se zpočátku, hlavně v přístupu k Anně a dětem, jeví, musíte trochu postupně odhalovat. Slečna Grose je prostě po všech stránkách povedená postava. I když, např. její masturbační výstup si tvůrci filmu mohli klidně odpustit, ve filmu působí hrozně nadbytečně a prvoplánovitě, jako by si řekli, vždyť je to lesba, tak prostě musí masturbovat a my to musíme ukázat. Nemuseli.
V mých očích ten film zraje jako víno a často si pohrávám s myšlenkou, že do něj půjdu v blízké době znovu. Možná si budete klepat na čelo, ale jdu do 80%. Těch zbývajících 20% nedávám jen z jakéhosi záchvatu objektivnosti.
Honza Vojtíšek
