Temný úplněk
Bad Moon
USA, 1996, 80 minut
Režie: Eric Red
Scénář: Eric Red
Hrají:
Mariel Hemingway (Janet)
Michael Paré (Ted)
Mason Gamble (Brett)
Ken Pogue (šerif)
Ted Harrison zažije v nepálské džungli útok tajemné bestie, která přeruší Tedovy milostné hrátky s jeho přítelkyní a zabije ji. Ted, kterého bestie stihne jen pokousat na hrudi, ji zastřelí. Po návratu domů, se zdržuje v ústraní. Až po třech měsících se rozhodne zavolat své sestře, právničce, Janet a pozvat ji a jejího syna Bretta na návštěvu. Janet na oplátku pozve Teda k nim. Ten nejprve odmítne, ale když začne kolem jeho bydliště brousit policie a hledat tajemné zvíře, které zabilo a roztrhalo již pět lidí, nakonec zapřáhne svůj karavan za auto a odjede k sestře
Že se Ted chová divně, si zprvu nikdo nevšimne, jen Janetin a Brettův německý ovčák Thor, který se Teda rozhodne nespustit z očí. Za pár dní začnou umírat lidé i v okolí Janetina domu a Janet začne přemýšlet, jestli se zvíře může tak rychle přesunout o 200 mil. Thor navíc Teda napadne a Janet se rozhodne nechat ho odvézt do útulku…
O vlkodlacích a vlkodlačích filmech obecně si nemyslíte nic dobrého, o horrorech z devadesátých let nemáte také zrovna moc valné mínění a dostane se vám pod ruku vlkodlačí horror z půlky devadesátých let, z něhož navíc ta nižší kategorie béčkovosti čiší a doslova řve z každé stopy existence toho filmu. No což, povzdychnete si a řeknete si, když už to mám doma, tak se na to tedy kouknu.
Z úvodních titulků zjistíte, že je to natočeno podle románu (povídky?) Wayne Smithe nazvané „Thor“ a během chvilky zjistíte, že Thor se jmenuje pes, co v tom filmu hraje. Trochu škodolibě vám zaškubou koutky. O něco více znechuceně se vám protáhnou, když v chlapecké roli odhalíte představitele Dennise, postrachu okolí Masona Gamblea.
Ale pak najednou prásk, rána jak prase, srážka pozitivních aspektů celého filmu se slije do jednoho celku a vy zjistíte, že koukáte na vcelku povedený vlkodlačí horror, který se ve vašich očích okamžitě projeví jako zbytečně podhodnocovaný, nedoceněný a nepochopený a jež jste ochotni zařadit do pětice nejlepších vlkodlačích filmů, co jste viděli. Takhle jsem na tom byl před a během projekce „Bad Moon“. A podobná setkání s filmy mám strašně rád. Dobře, nehodlám tvrdit, že je to nějaký filmařský kumšt, ale i přesto má dost pozitivních stránek.
Předně, je to stará škola, která se nesnaží nic inovovat, překvapovat originalitou, ale prostě a jednoduše odvypráví klasický příběh tak, jak je roky zažitý a jak jsme na něj zvyklí. A to je jeho největší plus. Když už musím svůj filmařský/hororový život křížit s vlkodlaky, jsem rád, když je to v této podobě. Vždyť i Stephen King svůj úspěch založil převážně na tom, že jen „recykloval“ a do jen trošku modernějšího obalu zabaloval staré zažité příběhy, viz například jeho „Silver Bullet“ (a srovnání s tímto příběhem se „Bad Moon“ zcela jistě nevyhne a opravdu mají dost společného, odlišuje je jen jeden důležitý faktor – „Bad Moon“ je mnohem dospělejší) a spoustu jiných příběhů nejen o upírech apod. Je to prostě klasika, příběh se odvíjí přesně tak, jak se očekává, v podstatě ničím nepřekvapí, ale to je právě to, co se mi na něm líbilo, protože to udělal zajímavě. Chytlo mě to, bavilo, uspokojovalo.
Strašně mě zaujala myšlenka příběhu, nepostavit proti sobě primárně vlkodlaka a člověka, ale vlkodlaka a psa. „Bad Moon“ je totiž v podstatě o souboji vlčáka Thora s Tedem/vlkodlakem. A nejen proto, že je Thorův představitel Primo dobrý „herec“ a dokáže házet přesně ty pohledy, kterými nás pes vždycky dojme a donutí postavit tu autoritu pán-pes na hlavu, ale proto, že je to zajímavé a dobře natočené. Scény, kdy Thor Tedovi ukáže, že o něm ví a že se ho nebojí, když mu pomočí karavan a Ted, své dočasné vítězství nad ním oslaví vymočením se do Thorovy boudy, jsou nejen zábavné, ale dobře a výstižně odhalují proces daného sporu.
Další potěšující složkou filmu jsou triky a masky. Vlkodlačí maska a proměna jsou zřejmě alfou a omegou vlkodlačího žánru a je jasné, že se od těchto věcí poměrnou částí odvíjí celkové hodnocení filmu. Já byl v tomto ohledu dost spokojen. Maskéři se docela trefili do mé představy vlkodlaka, mé strašidelné představy vlkodlaka. A i proměna proběhla bez sebemenší závažné (!) chybičky.
Z hereckého hlediska bych viděl trošku menší negativní dojmy akorát právě u Masona Gamblea, za což jistou měrou může i český dabing. Hlavní dospělácké duo Paré-Hemingway (typově a vzhledově opravdu zvláštní žena) se přesně drželo té lepší béčkové tradice s tím, že Paré podal mnohem uvěřitelnější výkon. V půlce devadesátých let se ještě stávaly divné věci, například to, že tento film proběhl českými kiny. Zvláštní, na něco takového dnes v kinech už zřejmě nenarazíte.
Z obecného hlediska si film zaslouží tak 65-70%, v rámci vlkodlačího žánru si však zaslouží mnohem více. Zajímavé je, že pokouším-li se srovnat, nenapadá mne moc lepších vlkodlačích horrorů, jen spousta slabších. Rovněž pohlédnu-li na hodnocení tohoto filmu, trošku nechápu, co lidi od vlkodlačího hororu očekávají (já přesně to, co mi „Bad Moon“ poskytl) a zda jim to některý z vlkodlačích hororů, které znám nebo jsem viděl (a ono jich zase nebude nějak extra moc), poskytl.
