Tulpa – Perdizioni mortali
Itálie, 2012, 82 minut
Režie: Federico Zampaglione
Scénář: Federico Zampaglione, Giacomo Gensini
Hrají:
Claudia Gerini (Lisa Boeri)
Nuot Arquint (Kiran)
Michele Placido (Roccaforte)
Ivan Franěk
Lisa působí ve velké italské společnosti a její práce, ve spojení s její ambiciózností, na ní nakládá velký tlak. Ten si po práci chodí zklidnit do tajemného, mystikou prodchnutého, soukromého klubu nazvaný Tulpa, kde si členové navzájem užívají a ukájejí své choutky. Nejhlavnějším pravidlem klubu je, že se jeho členové nesmí navzájem znát ani se stýkat mimo prostory klubu. Když Lisa zjistí, že jsou postupně brutálně vražděni všichni, s nimiž si v Tulpě užívala, začne se bát nejen o sebe, ale i o posledního svého známého z klubu.
Federico Zampaglione na jednu stranu natočil stylizovanou poctu starým italským giallo filmům a jejím hlavním tahounům (s Argentem v čele), na druhou stranu natočil „jen“ další giallo snímek.
Rozhodným kladem „Tulpa – Perdizioni mortali“ jsou dobře promyšlené a vizuálně působivé mordy, na něž je radost pohledět, prokládané dobrými erotickými a erotikou prodchnutými scénami, na které se, i díky veskrze sympatické Claudii Gerini, velmi dobře kouká. Claudia Gerini (a jejím prostřednictvím i její postava) není žádná vyjukaná puberťačka, ale zralá žena středního věku, na kterou je, po všech těch uvřískaných studentkách a čerstvých absolventkách radost pohledět.
Tyto scény jsou pak prokládány již slabšími propojovacími dějovými zápletkami. V tomhle ohledu jde „Tulpa – Perdizioni mortali“ ve šlépějích svých starších příbuzných. Scénář, příběhová linie a vlastně i velmi suchá a nepřekvapivá pointa, jsou poměrně slabé. Ano, jak bývá v giallech zvykem, zabíjí zde maskovaný vrah v klobouku a rukavicích a již brzy je nad slunce jasné, že jde jen o to, zjistit na konci, čí tvář z těch všech možných (anebo nemožných, ono i v giallech je občas možné všechno) se pod kloboukem skrývá. A to zjištění, včetně motivu, je prostě úsměvné (ne-li přímo k smíchu). Jde však o to, přijmout to jako fakt, v giallech někdy vlastně o nic jiného nejde. Scénář samotný občas působí, jako by v něm určité části chyběly nebo byly zapomenuty na podlaze střižny (jasně, takhle už dneska stříhá málokdo, ale chápeme se).
Mozek tedy možná bude zklamaný, ale oko, oko si užije. Ať již zmíněnou promyšleností a vizuální krásou nejen vražd, ale i dalších vypjatějších scén (obzvláště v Tulpě), tak barevností a podivností některých postav (pohlavně neurčitý vrátný Tulpy, zdejší gurubarman).
Domácího diváka jistě potěší přítomnost Čecha Ivana Fraňka v jedné z vedlejších, přesto pro příběh a zápletku důležitých rolí. A ti dříve narození si díky Michele Placidovi zavzpomínají na mládí u jistého televizního seriálu.
Obecně vzato „Tulpa – Perdizioni mortali“ z giallo žánru koncentruje jeho výrazné (vizuální) klady, naneštěstí ale i jeho (obsahové) zápory. Vychází z toho ale pořád koukatelný průměr, který se, dáte-li na tu čistě vizuální stránku, mění v lehký nadprůměr.
