Łukasz Henel: Podziemne miasto
Videograf, 2015, 252 stran
Staszewski je starý pán s pohnutou historií a zážitky. Již několik desetiletí se snaží upozornit na nebezpečí, které číhá v někdejším nacistickém podzemním komplexu na polském území. Nikdo mu ale nechce věřit. Proč taky, když nemá žádné důkazy, že opravdu býval členem armády Polské lidové republiky, má za sebou několikaletý pobyt v blázinci a oficiální papíry na hlavu. Staszewski se však nechce jen tak nechat odbýt, cítí, že cosi temného, zahnaného před desetiletími do temnoty rozsáhlých podzemních tunelů, opět vylézá ven. A tak se rozhodne všechno sepsat. Jak v roce 1957 coby voják lidového Polska měl na starosti dosud neprozkoumaný rozlehlý podzemní komplex vybudovaný nacisty během okupace Polska. Komplex, o němž se šíří mnoho legend – že je v něm ukryt obrovský zlatý nacistický poklad, že jde o tajné metro vedoucí z Polska až do Berlína. Když ke komplexu přijedou agenti sovětské KGB pod vedením Uljanova, který má své vlastní plány, svou příslovečnou nemilosrdností a přímočarým postupem bez ohlížení, zdá se, probudí a vypustí ven cosi, co se v podzemním labyrintu od 2. světové války skrývalo. Zdá se totiž, že podzemní stavba byla tajnou laboratoří, respektive velkým náboženským chrámem, v němž…
Henelovi se musí nechat, že hned zkraje „Podziemne miasto“ chytne strhujícím tempem a neskutečně lepivou atmosférou. On tohle hezky a pečlivě zpracovaný popis obrovského temného podzemního komplexu a možných tajů, které skrývá, prostě umí. Ze současnosti prakticky okamžitě skočíme do roku 1957, v němž se odehrává převážná část příběhu a tam trneme v chodbách, chrámech a podzemních laboratořích. Trneme, společně s dvojicí polských vojáků, ovšem hlavně díky záporákovi v podobě agenta KGB Uljanova. Ten na sebe strhává většinu negativního, záporného náboje románu.
Henel výborně operuje s popisy chodeb, místností a vybavení podzemního labyrintu, historickým ukotvením a fiktivní okultní historií. Náckové toho při moci dělali poměrně dost, neméně byli ujetí, a tak je možné si dnes k nim přimyslet, či jim přisoudit prakticky cokoliv. A když je to dobře napsané – a ještě tak dobře propojené s ostatními prvky příběhu, jako v tomto případě – tak to prostě sežerete.
Ovšem pozor. Brzy se ukáže, že svým způsobem mastertonovský styl propojování skutečného, moderního světa a čehosi starého mytologického se zase tak moc nenaplňuje. Styčné plochy tam jsou, jenže se brzy vyjeví, že ono nadpřirozené pobíhá kolem hlavních hrdinů a rychlostí projíždí na druhé, vedlejší koleji. Ono probuzené tajemné cosi, pocházející ze starých indických legend, které při setkání pálí vše na popel, zasahuje do příběhu nárazově jen tu a tam. Nakonec to vypadá, že ani nejde o hlavní hrozbu příběhu. Rozsáhlé temné chodby podzemního bunkru, tajné laboratoře, okultní chrámy, ale hlavně strhující dramatický snad až politický retro thriller z období studené války o střetu jedné ideologie pojímané dvěma různými způsoby, historický náhled na poválečné Polsko v beletristické podobě, zvládne zaujmout čtenářovu mysl samo o sobě. Technicky řečeno, kdyby se z příběhu vyjmulo cokoliv nadpřirozeného, ponechaly se jen náznaky ohledně odhalování původního určení celé stavby, i tak by „Podziemne miasto“ zůstalo zajímavý, čtivým a strhujícím románem.
Ono nadpřirozené, i když v menší míře, ale přesto v oné mastertonovské vizi, je tak jen příjemným zpestřením již tak napínavého a temného příběhu.
„Podziemne miasto“ patří k nejlepším polským hororovým příběhům, co jsem zatím četl. Příběhům myslím hlavně doslovně – ten příběh má skvělé nápady, je dobře strukturován a je napínavý. Negativní stránkou knihy je pak fakt, že se Henel občas v těch popisech potemnělých chodeb rochní a natahuje je až na neúnosnou míru, k určitým věcem se v příběhu také neustále vrací a opakuje již řečené (nejniternější a nejtajnější Uljanovovy pohnutky).
I přesto všechno je kniha velmi povedeným spojením historického ohlédnutím s mrazivým a napínavým příběhem plným atmosféry, nepokoje a nádherných popisů vypjatých scén.
