Łukasz Radecki: Horror klasy B
Oficyna wydawnicza Literat, Kraków, 2014, 154 stran
„Horror klasy B“ totiž není „jen“ hororovou knihou, je i knihou o hororu. Kromě fantazijní beletrie v sobě obsahuje i rozkouskovanou esej o béčkovém hororu (byť filmovém, ale ve spojení s formátem této práce aplikovanou na literaturu a literaturu nevyjímající). Hororové povídky totiž prokládá pohled z odstupu na hororový žánr béčkového zaměření a různé jeho podoby a směry. Radecki vytvořil svým způsobem kritickou poctu béčkovému hororu. Levnému, podlézavému, nehledícímu na logiku a originalitu. Odkazuje na to již forma, svým způsobem knižní verze filmového povídkového hororu, kde jednotlivé povídky spojuje propojovací příběh.
„Horror klasy B“ je totiž příběh tří hororových fanoušků, kteří debatují o tom, zda je možné v Polsku natočit klasický béčkový hororový celovečerní film a o čem by asi tak mohl být, aby se dal natočit a lidi zaujal. A kromě teoretických úvah o béčkovém hororu, jeho základech, proporcích a předpokladech (ale i chybách a nedostatcích) si navzájem představují různé příběhy, zda by obstály. Kniha tak postupně představí příběhy o tajemných zabijácích, zombie, vánočních masakrech, gore festivalech, vraždících zvířatech, vesmírných sci-fi vetřelcích, monstrech a zvířecích útocích. A všechny se snaží zapadnout do škatulky levného nenáročného béčkového hororu. Některým se to povede.
Třeba hned první povídka „Agrogore“ je subžánrový kýč, jako když uhodíte kladivem na hlavičku (všimli jste si, že jsem z přirovnání vynechal hřebík, že jo?). Některé povídky tento rámec dokáží i trochu překročit. Například druhá povídka „Smak miłości“, která je potvrzením Radeckého tradice, že i když píše gore záležitost, dokáže ji vtisknout něco navíc. Tato povídka je také zajímavá tím, že svou premiéru si, v roce 2013, odbyla rovnou v českém překladu, v e-antologii Třináctá hodina.
Další povídky se postupně prolínají klasickými náměty a zápletkami. Tu v lepším, tu v horším provedení. Některé zaujmou nápaditostí a zajímavou, i když předvídatelnou pointou („Profan“), hračičkovským úletem (výborná „Tadrigarda“) nebo pronikavější cestou do hloubky a popkulturními odkazy („Jak za dawnych czasów“) či nezvyklou oduševnělostí („Wadera“). Jiné jsou naopak opravdu jen béčkovou šmírou, ať už provedením nebo zápletkou („Satellite 15“, „Pieśni Śmierci“). Zcela samostatnou kategorií je poslední povídka „Ciężkozbrojni kontra cycate zombie”, která je natolik mimo, že je skoro záhadou, proč se do knihy dostala. U tohoto pokusu o Troma příběh je zajímavý tak akorát ten název (ano, překládáte správně: „Těžkooděnci kontra kozaté zombie”). Ostatně jako u velké části Troma kousků. Takže to vlastně sedí.
Svým způsobem mi ta kniha přišla jako královna Koloběžka. Zaujala mě i neuspokojila, místy mi přišla nedodělaná, některé povídky jakoby nešly až ke kořeni věci či tématu, nejednou nedořekly, co nakously. Chápu příměr k béčkovým filmům a jistou míru pocty, ale u těch filmů se to dá omluvit nízkým rozpočtem. Knihu dost zachraňuje ta „teoretická“ část, skoro půlka povídek ji stahuje k šedému průměru.
