Upiór
Polsko, 1967, 27 minut
Režie: Stanisław Lenartowicz
Scénář: Stanisław Lenartowicz, Ziemowit Fedecki
Hrají:
Jan Machulski (Runěvskij)
Ryszard Ronczewski (Vasil Rybarenko)
Aleksandra Zawieruszanka (Dáša)
Jadwiga Chojniacka (Sugrobina)
Mladý ruský aristokrat Runěvskij se na jednom moskevském večírku seznámí s nádhernou Dášou a opojen její krásou a příchylností jí začíná nadbíhat a dvořit se, což jak ona samotná, tak i její poručnice Sugrobina, nijak neodmítají. Na večírku se však objeví i démonicky vyhlížející podivín Rybarenko, který během pár okamžiků srazí zamilovaného Runěvského zpět na zem. Rybarenko ho varuje, že jeho noví známí jsou již dávno mrtví lidé – sám prý byl na jejich pohřbu – které při životě udržuje jen životodárná síla lidské krve. Zkrátka, jsou to upíři. Runěvskij z počátku všechno považuje za nejapný žert pomateného blázna, poté, co se s Dášou vydají na venkovské sídlo Sugrobiny, však v něm začínají narůstat pochybnosti a stále silnější strach.
„Upiór“ je adaptací stejnojmenné povídky A. K. Tolstého z roku 1841 (česky pod názvem „Ďáblův dům“ v antologii „Rej upírů“ (1970) nebo „Upír“ v autorově sbírce „Upíři na staré Rusi“ (2004)). Od povídky se však v několika detailech odlišuje. V první řadě je v podstatě filmovou verzí jen půlky povídky. Zpracovává pouze příběh samotného Runěvského a zcela vypouští původní povídkovou dějovou a časovou odbočku v podobě příběhu Rybarenka a jeho italských zážitků. Ve druhé řadě se pak trochu odlišuje závěrem. V Tolstého povídce se nikdy nedozvíme, respektive po jejím dočtení si nejsme zcela jisti, zda měl Rybarenko pravdu a to, co Runěvskij zažil, nebyl jen jakýsi nejapný vtip vzniklý nedorozuměním či tak nějak jeho na scestí svedeným vnímáním. Je možná škoda, že filmové zpracování s touto tématikou nijak neoperuje a závěr naservíruje jednoznačně a zpříma.
Potěšující je nejen černobílé zpracování, které filmu dodává a posiluje jeho gotickou atmosféru starých aristokratických okázalých sídel, rozlehlých potemnělých pokojů plných starožitného nábytku a jakousi samojedinou auru archaičnosti. Příběh je zkrátka po všech stránkách náležitě goticky sešlý, přesně takový, jaký upírskému příběhu sedne zřejmě nejlépe.
Jak jsem psal v úvodu, máte-li rádi staré goticky laděné upírské příběhy, měli byste být potešeni, neboť „Upiór“ poskytne všechno, co tyto příběhy dělá oblíbenými. Nalezneme zde aristokratickou okázalost, tajemstvím opředené a podivuhodné postavy (Rybarenko, vzhledově někde na pomezí šílenství a démoničnosti), již od pohledu děsivě démonické postavy (až úchvatně staroškolsky upírský Těljajev v podání Zdzisława Karczewského), trochu mystična, zjevujících se duchů mrtvých, klasický útok upírů i jejich eliminaci (výborný nápad s menší inovací a rozšířením způsobů, jak se upíra zbavit).
Filmu nijak neškodí, spíše mu prospívá, jakýsi komický nádech, hlavně co se týče Runěvského nerozhodnosti čemu vlastně věřit a jak se k tomu všemu postavit. Tato komediálnost nijak neruší lehkou atmosféru budovaného strachu, naopak, poměrně povedeným způsobem ji doplňuje. Funguje přesně tam, kde má, pokud se u filmu pousmějete, bude to přesně tam, kde to jeho tvůrci chtěli. Ohledně té strašidelné atmosféry, útok upírů na Runěvského by se dneska mohl zdát suchý, neakční a bez jiskry, osobně na mě ale pozitivněji zapůsobí právě tento jejich nástup, než když vyskočí zpoza rohu v latexovém úboru, svižným úderem vám ukopnou hlavu a pak vás dvěma rychlými pohyby rozseknou napůl blýskavými meči (v přípustnějším případě) nebo vás (v tom horším) rozstřílí na cucky arzenálem, za který by se nemusel stydět ani John Matrix.
„Upiór“ je tedy velice příjemný, milý, lehce romanticky komediální, dnes již silně retro, strašidelný upírský příběh, který je ve svém konečném výsledku potěšující záležitostí a patří k tomu lepšímu a čistě hororovějšímu, co nám polská televizní kinematografie v hororovém žánru mohla nabídnout.
