Velmi uvěřitelné příběhy: Dlaždice
ČSFR, 1991, 16 minut
Scénář: Petr Jarchovský
Režie: Igor Chaun
Hrají:
Jorga Kotrbová (ředitelka Drobná)
Joska Čepelka (Břéťa)
Jakub Marek (Tonda)
Jáchym Valášek (Honza)
Gottwaldovská padesátá léta v plném proudu. Na správných místech správní lidé, jako třeba ředitelka Drobná, recitující dětem budovatelsko-proletářské básně a dohlížející na jejich správný vývoj. A tomu dětské protisovětské veršovánky jistě nesvědčí. Jak se o tom přesvědčí Břéťa, jehož matku si Drobná pozve do školy, protože zachytila Břéťův vzkaz s protiruským veršem. V mladíkovi se později vzedme vztek a zlost na učitelku natolik, že se neuváženě dopustí trestuhodného činu. Když se druhý den společně se svými spolužáky, vyděšení, že Břéťa zabil malou dceru ředitelky, odhodlávají do školy, nestačí věřit vlastním očím.
Společně se „Siláky“ mi po celém více než čtvrtstoletí v paměti utkvěl právě tento díl. Jeho závěr je natolik výrazný a pro dětskou duši i mysl děsivý, že se zaryje hodně hluboko.
Svým způsobem jde o klasickou hororově laděnou grotesku, delší dobu si diváka připravující veskrze konverzačním stylem na závěrečné mlasknutí dobře padnoucí facky. Prostě klasický příběh postavený v literární podobě na poslední větě, v té filmové pak na posledním záběru.
Grotesknímu stylu odpovídají lehce přepjaté (ředitelka Drobná) či teatrálně přehrávající (trojice chlapců) herecké výkony. Nelze se u nich zbavit dojmu, že jde o záměr. Potvrzuje to i závěrečné vystoupení maličké ředitelčiny dcery. Z ryze groteskního soudku je pak i poslední pronesená věta, která z čistého náhle nerealistického hororového šoku příběh navrací zpět do původního groteskního formátu. Přesto nelze ani obsazení ani herectví jednotlivých protagonistů vnímat negativně. Přesně odpovídají záměru scénáristy. Trojice chlapců je charakterově sice lehce stereotypní (slušný hoch, mentorský rozumbrada a lehce jednodušší sígr), přesto pestrá a zajímavě obsazená. Jorga Kotrbová v roli ředitelky Drobné je přesná, nejen díky svému výraznému hlasu, který známe hlavně z dabingu, ale i díky zajímavé tváři.
„Dlaždice“ by se dala považovat za nejkontrastnější díl seriálu. Ať už v poměru již zmíněné grotesknosti-hororovosti či v poměru pozvolného plynutí příběhu versus náhlého a prudkého vyvrcholení. Příběh, po většinu své stopáže vyprávěný převážně dialogy, náhle přeskočí do ryze vizuálního stylu, který je završením, pointou i vyvrcholením zároveň.
I přes (proti)ideologické zabarvení, vycházející snad z tehdy ještě živých vzpomínek či vlastních zkušeností, možná z jakési euforie svobodného nadechnutí, snad z dobových hrátek napříč celým seriálem, je příběh prakticky nadčasový. I když pravda, dnešní učitelky musí také vydržet hodně, ale ty bolševické, živené neochvějnou vírou v ideologii, ty byly takřka nezničitelné.
