Wenus z Ille
Polsko, 1967. 26 minut
Režie: Janusz Majewski
Scénář: Janusz Majewski
Hrají:
Michael Kane [hlas Maciej Maciejewski] (archeolog)
Jacek Woszczerowicz (krčmář Jean)
Andrzej Nowakowski (krčmářův syn Alfons)
Isabele Jan [hlas Zofie Mrozowska] (Alfonsova nevěsta)
Halina Kossobudzka (krčmářova žena)
Slavný a uznávaný archeolog jednoho večera skončí v zájezdním hostinci na francouzsko-španělské hranici. Hostinec vlastní Jean, archeolog amatér a samouk, který se rád chlubí svými kousky ve sbírce. Nedá mu to, aby svému vzácnému hostu neukázal svůj nejlepší kousek – starou římskou sochu Venuše, kterou vykopal na svém pozemku. Pojí se k ní tajemná legenda. Venuši samotnou předchází nemilá pověst coby velké milovnice, jejíž milenci nekončili vždy dobře. Údajně se tato legenda pojí i s krčmářovou sochou – kdo se s touto sochou setká, toho potká neštěstí. Kromě prostých lidí si však z této legendy nikdo nic nedělá a nikdo ji nebere vážně. Ani krčmářův syn Alfons, který soše nezáměrně a zcela nezištně navlékne, aby ho neztratil a nevadil mu při hře v kuželky, snubní prsten, jenž koupil své nastávající. Alfons se totiž má druhý den oženit. Na svatbu je pozván i archeolog. Alfons však zjistí, že prsten ze sochy nemůže sundat. Během svatební noci pak za záhadných okolností Alfons zemře…
Televizní adaptací „Wenus z Ille“ se režisér Janusz Majewski vrátil ke svému oblíbenému francouzskému spisovateli Prosperu Mériméeovi. Ten stejnojmennou povídku napsal v roce 1835 a vydal o dva roky později.
„Wenus z Ille“ v ničem nezapře Majewského oblibu francouzského spisovatele a snahu zpracovat jeho dílo s grácií, zápalem, poctivostí a citem. Krátký příběh má hloubku, spád, ve svém závěru i atmosféru vzbuzující nepříjemný pocit a sdílenou archeologovu úlevu, když zájezdní hostinec navštíví po mnoha letech a shledá konečný osud prokleté sochy. Majewski coby autor scénáře ke svému dílu dobře propracoval všechny důležité postavy, i ty vedlejší, a fantastickou auru pověsti, která tu nechává jisté lidi netečné (Alfons, samotný archeolog), onde pohlcuje a budí strach (krčmářův pomocník).
Postavy mají hloubku. Archeolog je přesně ten příjemný přátelský pán, kterému hned máte chuť bez obav se svěřit i s osobním problémem. Krčmář Jean je trochu samolibý samorost, cele oddán a zapálen svému koníčku, k němuž se skvěle hodí až teatrální herectví Jacka Woszczerowicze. Z Alfonse jen čiší mladická sebevědomost, cílená, avšak nijak neskrývaná zištnost svého konání, i obavy a strach, když zjistí, že na pověstech, kolujících kolem sochy jeho otce, zřejmě přece jen něco bude.
Zajímavostí je účast dvou zahraničních herců, respektive herce a herečky. Archeologa si zahrál Michael Kane, Alfonsovu nevěstu Isabelle Jan (stejně zajímavé je, že se mi ani o jednom z nich nepodařilo sehnat byť alespoň zběžnější informace, pouze to, že Kane hrál ve westernu s Kirkem Douglasem). Stejně tak stojí za zhlédnutí předpotopní typ bowlingové dráhy.
Takřka bez použití triků, zaregistroval jsem jen jeden, a to ještě byla pouze dobrá práce se střihem, Majewski v závěru filmu dokázal vybudovat zajímavou atmosféru. Stačilo k tomu pár působivých kamerových záběrů, hra se světlem a stínem a skvěle podané vysvětlení Alfonsovy nevěsty, co se stalo v noci.
Majewský své adaptaci dokázal vtisknout něco, co postrádá většina současných filmů. Nosným sloupem celého filmu je totiž příběh, ten je jeho alfou a omegou. Filmové zpracování, kamera, herecké výkony, kostýmy, to všechno je jen jakési pozlátko, které je jen k dobru, ale samo o sobě by bylo bezcenné. „Wenus z Ille“ staví obsah nad formu, která ale v žádném případě z tohoto důvodu není upozaděna. Již jen samotný příběh (a snad by bylo lepší říct jen on samotný, poněvadž ta vizuální stránka filmu toho moc neukáže – což je ale jen a jen dobře), založený převážně na psychologické stránce působení legendy na lidskou psychiku, dokáže zamrazit a stáhnout naše vědomí do temných nížin nemilých myšlenek a nepříjemných stavů.
