Zavražděné děti
Crazy Eights
USA, 2006, 80 minut
Režie: James K. Jones
Scénář: Dan DeLuca, James K. Jones a Ji-un Kwon
Hrají:
Dina Meyer (Jennifer Jones)
George Newbern (Father Lyle Dey)
Traci Lords (Gina Conte)
Dan DeLuca (Wayne Morrison)
Téda. Zrovna v době, kdy jsem psal recenze na filmy jako Za hranicí strachu nebo Hamiltonovi, říkal jsem si, že jsem nějak vyměkl anebo že jsem poslední dobou viděl skutečně dost dobrých hororů. Ale myslím si, že jsem nevyměkl. Alespoň ne po tom, co jsem uviděl „Zavražděné děti“ a byl nucen je sledovat celých dlouhých 80 minut ani ne. Přesně tak. Někdy je prostě 80 minut víc, než člověk dokáže snést. V tomhle případě to platilo jednoznačně. Už od začátku se zdálo, že tenhle snímek si mnoho mých sympatií nezíská. Pomalým postupem času se mi můj předpoklad jen potvrdil.
Nejprve k příběhu, který je poměrně jednoduchý. Šest lidí se z nějaké prostého důvodu sejde a vydají se společně hledat svou minulost, kterou si všichni bez výjimky skoro nepamatují. A pak dělají spoustu věcí, u kterých se ptáte, co to vlastně dělají a proč to vlastně dělají. Postav je šest, ale ani se vám to nechce počítat, postupně začínají ubývat, a ani to vás moc nezajímá. Prostě pár lidí, co si někam vyrazilo, pak se začali dít divné věci a oni po jednom umírali. Přitom se ještě snažili odkrývat tajemství, podle všeho původně zamýšlené jako stěžejní, ale nakonec dost tupé. Jo, a mimochodem, je to vlastně „ghost movie“, kde nás mají duchové děsit. Na nějaké velké strašení zapomeňte.
Film selhává ve střihu. Alespoň z větší části. V některých momentech je střih skoro geniální, hlavně když se hrdinové snaží přemýšlet, tápají, nebo se jim prostě něco zdá. Tady jsou střihy poměrně zajímavé a dobře provedené. Ale po zbytek filmu je to prostě šeď. Některé střihy jsou prvoplánové, jiné mají zakrýt neumětelství, pokud se triků týká. Jak má divák soucítit s postavou, která si zlomila nohu, když vlastně ani pořádně neví, že k nějaké zlomenině došlo – špatná zvuková kulisa –, až další střih nám ukazuje, že borec asi spadnul, nebo co, a rozesral si nohu tak, až to pěkné není. Ale co k tomu vedlo... Jen hloupě zkráceno a nezaznamenáno. Tohle prostě nemůže fungovat. Kamera ujíždí příliš brzy, nebo se na vše dívá z úhlu, který nic neprozradí, jen to, že moc peněz v kasičce asi nebylo.
Já vím, říká se, že to, co divák nevidí, děsí nejvíce, ale ono i v takovém případě se to musí umět natočit. Protože když se tohle natočit neumí, vyznívá to prostě primitivně, jednoduše a rozhodně ne děsivě. A když už mluvíme o tom, co je děsivé, tak rozhodně ne lekačky, kdy se leknou herci, ne divák. Lekačka, která je vyvolána jenom hodně divným zvukem, už je to nejbanálnější, co můžeme ve filmu mít. Tohle už nemůže vyděsit nikoho. Snad jen kdyby si dotyčný vytočil volume na maximum, tak to s ním aspoň cukne. Zvuky jsou vůbec příšernost toho filmu. Jsou divné, umělé, a to i ve chvíli, kdy by se mělo jednat o zvuky přirozené. Alespoň podle toho, že to skoro vypadá, že je herci slyší.
Pokud se herců jako takových týká, myslím si, že casting byl dost podceněn, stejně jako scénář a vlastně i celá realizace „Zavražděných dětí“. Tam, kde by kamera měla setrvat a dívat se, tak radši uniká, tam, kde by měli herci truchlit nad svými přáteli, jen mávnou rukou, a jde se dál. A stejně jako nezáleží jednotlivým postavám na sobě navzájem, ani divákovi příliš neleží na srdci osud hrdinů, kteří vlastně ani nejsou moc sympatičtí. Co na tom, že dva z nich (Dina Meyer a George Newbern) se objevili v „Přátelích“, když stejně nejsou schopni pořádně táhnout film. Ale je pravda, že kde nic není, ani smrt nebere. A tady scénář skutečně neoplýval genialitou a vlastně ani nápadem ne. Logika vyprávění a jednotlivé fáze nic neznamenají. Uf, no jsem docela rád, že jsem zase jednou mohl vidět pořádný blábol. Docela se mi ulevilo.
Hodnocení: 10%
