Zdeněk Bölten: 13x český horor
Vydalo nakladatelství Rubico, 2003
Že něco nebude v pořádku, naznačuje již autorova předmluva, v níž na jednu stranu vyznává lásku ke knihám a vyprávění příběhů, ale také trošku poodhalí roušku, jak asi tvorba v jeho knize vznikala. A právě láska a chuť vyprávět příběhy, s největší pravděpodobností nejednou notně založená na vlastních zkušenostech a prožitcích (ne nutně přímo, ale třeba jen ohledně ducha doby, v nichž se odehrávají), je jedním (s důrazem na slovo jedním) výrazným pozitivem knihy.
Ale vezměme to postupně.
Po docela nezajímavém, nikam nevedoucím a v souvislosti s pointou příběhu „Maska“ zbytečným a nesouvisejícím začátku, mě v závěru povídky o mladém studentovi, který se po několika peripetiích dostane k jezuitským vykopávkám, napadlo, že vlastně končí tam, kde by teprve měla začínat. Snaha ani znalosti o historii, době a dobových slovech povídku od nudy prostě nezachrání. Již tahle povídka je ale dobrým ukazatelem Böltenovy většinové tvorby. Příběh zpravidla skončí úplně jinde, než začal, což by nebylo zase tak špatně, ale mezi jeho začátkem a koncem se najde nějaká výrazná spojitost jen málokdy.
„Nejste nemocný, mladý pane?“ je naproti tomu krátká, přímá, energická, konečně hororová a… nakonec poměrně neoriginální povídka.
Příběh z poválečného pohraničí „Hej synku!“ může být pro mnohé hororem už samotnou atmosférou, časovým a prostorovým ukotvením. Nebyla to věru zrovna přívětivá a spravedlivá doba a oplývala mnohými mrazivými, krutými a děsivými příběhy. Asi jako každá doba, byť ne zrovna v tak husté koncentraci na úzký prostorový i časový úsek. A Bölten alespoň tu nejistotu a podivnost doby lehce podchytil. Ale v tomto podání je to hlavně spíše obyčejný thriller, stejně nezajímavý jako neoriginální.
„Spící kráska“ nás v čase posune trošku blíže. Jde totiž o sci-fi hororové dobrodružství z hlubin socialistické totality, které však pořád jen chodí kolem, než aby se pořádně odhalilo. Teoretická pocta béčkovému žánru se utopí ve vlastní nezajímavosti, plochosti a absenci jakékoliv atmosféry (která tedy z počátku vypadá, že bude). Všechno důležité a očekávatelné jakoby se dělo zcela mimo vyprávěcí linku a čtenářovy oči.
Kratičká hororová groteska v tom nejvlastnějším smyslu obou žánrových označení. To je „Demolice“.
„Kostka, Skříňka“, o nalezení jedné krabičky, je na tom trochu podobně jako „Demolice“, byť ta hororovější stránka převažuje. Ironicky škodolibému ušklíbnutí se však v závěru nevyhne.
„Harém“, o páru trpícím manželovou impotencí, napíná minimálně tím, co se z povídky nakonec vyvrbí. V podstatě čistě švandrlíkovský závěr balancuje na hraně údivu, zklamání a nespokojeného povzdechu. Ano, některá překvapení jsou nemilá natolik, že ani pousmání z vás nevydolují.
I hledače pokladů jménem „Cyril“ nakonec zachraňuje čistě švandrlíkovský ironický a posměšný závěr. Mrazení, nepokoj a podivný pocit ve vás jistě nevyvolá, škodolibé pousmání určitě. Jako jedna z mála povídek však alespoň nabízí náhled do života jistých lidí a jejich aktivit. Což může mít alespoň vzdělávací účinek.
„Zimní bouře“ opět skončí úplně jinde a jinak, než začne. Jako by byla povídka o nočním hlídači slepena ze dvou různých příběhů. Je to jako krumpáč, který vám někdo vrazí do hlavy. Projde jí celou, ale vy z toho nakonec stejně nic nemáte.
Prakticky úplně stejně je na tom „Sněhová koule“, překvapivě slušně rozehrávající osudy hned několika lidí naráz. I její závěr prostě najednou, z ničeho nic, vybafne prakticky bez zjevné a logické spojitosti s předešlým obsahem a dějem povídky. Což zarazí o to víc, že je „Sněhová bouře“ nejdelší povídkou sbírky (s hodně velkým rozsahovým náskokem nad ostatními). Dal by se přijmout fakt, že je to průvodním znakem Böltenovy tvorby, že na tomto nezvyklém způsobu psaní svou tvorbu založil (hanlivěji řečeno, že to prostě jinak neumí). Ať nad tím ale přemýšlím, jak chci, nenacházím na tom nic pozitivního a přínosného. Ono totiž poprvé to alespoň zarazí, podruhé už ale ani to. „Sněhová koule“ je však s přehledem nejlepší povídkou celé sbírky, dokáže zaujmout, vyvolat nějaký pocit, vtáhnout do hry tří postav. A pak vás přinutí udiveně rozevřít ústa svým závěrem, který v Böltenově stylu ale také nepatří k nejhorším. Naopak, z těch všech „stejných“ závěrů, které pro své povídky používá, je tenhle nejpovedenější a nejpropracovanější.
I následující „Film“ se ukazuje být tím, co konečně ve sbírce začne nějak tahat za čtenářovy smysly. Příběh filmařů, kteří se rozhodnou pro hřbitovní scénu použít opravdové náhrobky, což se jim, samozřejmě, nevyplatí, by mohl být skvělou hororovou povídkou, kdyby nepostrádal jakoukoliv stopu atmosféry, kterou právě podobný příběh potřebuje.
„Zlý sen“, aneb příběh protekční děvenky, už je pak návratem k ironicky komickým závěrům. Čistá komediální povídka (což je samo o sobě zajímavé, ona to vlastně komedie ani není, svým způsobem jde o napínavý dramatický thriller, na němž není nic k smíchu, jenže Bölten to podal tak, že z toho vychází jen a pouze komedie), která by se snad dobře vyjímala v humoristickém časopisu. Ale ve sbírce hororových povídek? Ani náhodou.
„Jablko k nakousnutí“ je hodně divná povídka. Divná v tom, že vlastně nemá konec a pokračuje v následující povídce „Nakousnuté jablko“. Existenci příběhu bývalého atomového vědce, kterému se po zhroucení kariéry, manželství i smyslu života objeví nová šance, jak všemu dát smysl, ve dvou povídkách naprosto nechápu. Jediné možné vysvětlení je, že chtěl autor s vydavatelem dosáhnout stylového počtu třinácti povídek, a tak jednu ze dvanácti, které měli k dispozici, prostě roztrhli na dvě. Šílenost. Asi stejně, jako dávat podobný, opět, silně ironicky komický, příběh do knihy nazvané „13x český horor“. Kterýžto název sám o sobě je zavádějící a nevystihující obsah knihy.
13 povídek, byť ze strany vydavatelů s menším podvodem, souhlasí. České to je, to jo… O tom žádná. Ale horor to zase moc často není.
Ta kniha, pokud tedy ano, je totiž hororem spíše hlavně z pocitového hlediska než z toho žánrového. Vypráví příběhy z dob, které pro mnohé byly (nebo jsou) hororem, ale samotné je jako horory žánrově zařadit lze jen těžce. Ono už hodně o tomto napovídá samotná autorova předmluva.
Bölten jako by očekával, že hororu stačí jen náznak či doslovný závěr, nedokáže ve valné většině případů vybudovat ani stopu atmosféry. Jeho povídky nejednou nezáživně vyprávějí obyčejný příběh z historie, který najednou skončí jen trochu podivně (ve valné míře ironicky humorně). Nevypráví napínavý hororový příběh, jen suše a bez špetky energie seznamuje s tím, co se stalo. Jako kdybyste si zavolali na sex po telefonu a stará unavená důchodkyně by vám flegmatickým robotickým hlasem strojově vyprávěla, co má zrovna na sobě a kam si sahá. Informace je podána, ale nevyvolá žádný efekt. Jako by to k uspokojení hororového (a snad i jakéhokoliv jiného) čtenáře stačilo. Nestačí. Hororová je nakonec sotva třetina knihy, a to ještě ne zrovna nějak originálně nebo zajímavě.
Některé povídky by jistě snesly trochu ediční práce, v několika okamžicích jsou lehce nepřehledné. Kritizovat překlepy a pravopisné chyby je dnes již takřka hrozně jednoduchým koloritem, na druhou stranu, vydavatelé si nabíhají sami. V této knize jich zase nějak moc nenajdete, ale zase ty, na které narazíte, bijí do očí o to více.
Po přečtení knihy mě napadlo, zda ji vůbec recenzovat. Pak jsem si ale řekl, že již svým názvem svádí a do horrorového žánru se řadí. Proč tedy případné zájemce neupozornit, že se tak děje jen z velmi malé části?
