Eskort
Česká republika, 2014, 16 minut
Režie: Roman Vojkůvka
Scénář: Roman Vojkůvka
Hrají:
Em Rose (Štětka)
Zuzana Česáková (Zuzana)
Barbora Drastová (Bára)
Jana Mrázová (Jana)
Eskortní pracovnice (striptýz a společnice), doslova holka jako malovaná, nalezne doma podivnou koženou masku. Když si ji nasadí, svět se jí v rudých šplíchancích zatočí před očima. Trojice mladých dívek je pak velmi překvapena, když místo objednaného striptéra s „namakaným tělem a pořádnou kládou“ přijde na jejich narozeninovou oslavu holka v masce. Diví se, až jim oči z důlků polezou.
Abych pravdu řekl, po prakticky dokonalém a v oblasti, o níž budu mluvit dále, skvěle vyváženém předchozím Vojkůvkově filmu „Neusínej 2“ (2012), jsem z „Eskortu“ trošku zklamaný. Hrozně moc mi tam chybí alespoň trochu výraznější příběh, který by když už nic, tak alespoň naznačil možné odpovědi na otázky proč a jak? To, pro mě, důležité „něco“, které z filmu udělá více než jen přehlídku hodně povedených efektů (v tomhle ohledu skvěle odvedená práce), gore (s tím Vojkůvka nikdy neměl problém), nahoty (je jí na danou stopáž až požehnaně, ovšem ne prvoplánovitě, k čemuž se ještě vrátím) a litrů prolité krve (Vojkůvku by v krevní bance zcela jistě nezaměstnali). Alespoň letmé naznačení nějaké pointy, něčeho, co by příběh vedlo z pomyslného bodu A do ještě pomyslnějšího bodu B, chybí. Takhle to prostě jen stagnuje v gore, nahotě a krvi hned někde kousek od bodu A, aniž by se to hýbalo někam jinam. Obecně řečeno jde o návrat k Total Detox (2010), v němž se Vojkůvka taky koncentroval spíše na ty vypjaté gore scény než na příběh. „Eskort“ vlastně nezačíná ani nekončí, dá se to vnímat jen jako výřez z koncepčnějšího příběhu jisté masky, odehrávající se převážně v jednom jediném domě. Jedna ze zastávek delší cesty, jejíž počátek i možný konec (existuje-li nějaký) nám zůstává zahalen v neprostupné mlze. K negativům bych přidal ještě až unyle šedý obraz, rozplizávající všechny možné barvy do jednolité nezáživné šedi.
„Eskort“ však není špatný film. Herecky je to fajn. Holky jsou fajn. Velmi oceňuji konečně pořádnou nahotu v českém krátkometrážním horroru (a vlastně českém horroru obecně). A to ne z nějakého chlípného hlediska, že bych se u toho tahal za oháňku, ale proto, že mi vždycky hrozně vadilo, jak scény, které vyžadují nahotu (ať už ženskou nebo mužskou) jako věc zcela přirozenou a logickou, filmaři doslova ojebávají různými schovávačkami (snad už legendární americká „L“ peřina zakrývající muže po pás ale ženu až pod krk), násilnými střihy a podivnými úhly kamery. Myslím si, že když tam ta nahota má být, tak ať tam je, nebo ať tam ta scéna raději vůbec není. V tomhle ohledu klobouk dolů, protože to Vojkůvka vystihl přesně a nahota v „Eskortu“ je přirozená a přesná. Nic vnucujícího, nic prvoplánového, prostě je přesně tam, kde by byla ve skutečnosti.
Perfektní a oku lahodící masky jsem již zmínil. Další výbornou položkou je hudba. I s tou si Vojkůvka dává záležet a nejinak tomu je i v tomto případě. Podivné postavy v masce motající se vám po bytě jsou nepříjemné, o to nepříjemnější je, doprovází-li to ne zcela příjemné zvuky. Kapitolou samou o sobě jsou snad již tradiční takřka one man show závěrečné titulky. Můžou se jevit divnými a prudícími, ale mě to už začíná docela bavit a začínám to vnímat jako průvodní značku.
Ač bez té hlouběji příběhové linie, i tak „Eskort“ graduje prakticky nezastavitelně k úžasné závěrečné scéně. To je prostě krása. V mnoha ohledech. Za všechny zmiňme třeba jen odvahu. A to se cení. Ve Vojkůvkově tvorbě jako takové „Eskort“ není krokem zpět, jako spíše jen úkrokem. Kdo jeho tvorbu zná trošku hlouběji, ne jen tu filmovou, ale třeba i povídkovou či scenáristickou, ví, že ty příběhy jdoucí více do hloubky než jen za první oponu krve a násilí, umí. Proto nezbývá než čekat na další Vojkůvkův kousek a doufat, že zase uspokojí všechny divákovy nároky. Protože on je jeden z mála českých tvůrců, kterému věřím, že to dokáže.
