H. P. Lovecraft: Svazek III/2 - Volání Cthulhu (Příběhy a novely z let 1927-1930)

80%
Čtvrtá kniha nám přináší dokončení příběhu z knihy třetí a přináší další zásadní díla z mistrovy tvorby. Lovecraft v tomto období skutečně napsal to nejlepší.

 

H. P. Lovecraft: Svazek III/2 - Volání Cthulhu (Příběhy a novely z let 1927–1930)

Vydalo nakladatelství Plus, 2012, 299 Kč

Obálka druhého dílu sbírky Volání Cthulhu.

Nakladatelství Plus musím jednoduše velebit za to, co dělá pro milovníky Lovecrafta. Konečné a souborné vydání všech Lovecraftových povídek a dalších děl, které za svého života stvořil a případně nedokončil. I samotné črty jsou skvělým artefaktem pro studium Lovecrafta i pro inspiraci dalších a dalších generací nových autorů. Je až neskutečné, kolik lidí dokázal Lovecraft inspirovat a jak moc se jeho mýtus rozvíjí i v současnosti. Fascinován jím je i takový Alan Moore, který má na Lovecrafta odkazy v knihách „Liga výjimečných I“ a „Liga výjimečných II“, nemluvě pak o komiksech „Courtyard“ a „Neonomicon“, které vyloženě Lovecraftovy mýty rozvíjejí. Howard Phillips Lovecraft byl jednoduše zneuznaným tvůrcem, který konečně našel zástupy následovatelů, které si zaslouží. On si je skutečně zaslouží, protože stvořil neskutečný svět, rozsáhlou mytologii, která vychází z našich nejtemnějších představ, z primárního strachu z toho, co asi čeká v těch neprobádaných kosmických hlubinách.

 

Případ Charlese Dextera Warda (Druhá část)

Konečně jsme se dočkali dokončení „Případu Charlese Dextera Warda“, který byl rozdělený na dvě části. Kniha „H. P. Lovecraft: Svazek III/2 - Volání Cthulhu (Příběhy a novely z let 1926–1927)“ začala rozkrývat příběh, který se točil kolem toho, kdo je ve skutečnosti Charles Dexter Ward, mladík, který podlehl šílenství. Bylo to opravdu šílenství? Právě druhá část nám podává dostatek odpovědí, abychom si s velkým neklidem mohli celý příběh dát dohromady. Lovecraft v tomto díle kondenzoval vše, co ho činí tím, kým pro horor je. Je zde postupné odkrývání děsivých událostí, kdy „obyčejné“ lidské šílenství musí ustoupit a jako vysvětlení je potřeba hledat jiné příčiny, které jsou možná méně smysluplné, ale jednoduše více sedí. „Případ Charlese Dextera Warda“ rozvíjí „Mýtus Cthulhu“ trochu jiným způsobem, dává nám vědět, že vesmír je skutečně mnohem širší, a to i ten lovecraftovský. Skvěle rozepsaná novela, která má výtečnou gradaci a atmosféru. Postupné odkrývání pravdy odkazuje na mistry detektivek.

 

Barva z kosmu

Velmi moderní povídka, respektive moderní téma. Kdyby povídka nebyla psána klasickým Lovecraftovým stylem (žádné významné ženské postavy, dlouhé odstavce, žádná přímá řeč užitá pro dialog), klidně bych si myslel, že něco podobného mohl napsat Stephen King nebo třeba Brian Lumley. Howard Phillips Lovecraft se totiž neštítil pojmout povídku jako setkání třetího druhu. Ano, jak název napovídá, skutečně se na naši planetu dostává něco z kosmu. Nejen, že je povídka hororová, ale je i vědecko-fantastická. „Barva z kosmu“ patří k nejznámějším Lovecraftovým povídkám, její vyznění je velmi depresivní, jako kdyby nás nečekalo vykoupení. Trochu mi to připomíná „Den Triffidů“, jen bez toho, aby zde byl happy end.

 

Potomek

„Potomek“ je především črta, kterou Howard Phillips Lovecraft nikdy pořádně nerozpracoval. Odkazuje na další příběhy, které napsal. Například hned na ten následující – „Prastarý lid“. Lovecraft se zde zabývá Necronomiconem, který se pro něj v té době stal stěžejním, a konečně se dostává k tomu, že bude rozpracovávat mýtus Cthulhu. Ohledně Necronomiconu je pak zásadním prvkem mytologie „Historie Necronomiconu“, o níž bude pojednáno ještě dále.

 

Prastarý lid

Pokud vám přijde, že „Prastarý lid“ je hodně zvláštním příběhem, vězte, že to skutečně není něco, co by Lovecraft psal normálně. Vypráví se zde příběh římského dobývání, kde se rozhoduje o tom, jak má být naloženo s barbary, jejichž běsnící útok je na obzoru. Ten útok má být však spojený s podivným kultem, který je barbary uctíván. Zase tak daleko tedy Lovecfraft nezachází. Zůstává stále v určité míře věrný světu, který vytvořil, pouze si vypůjčil trochu jiné prostředí. Prostředí Říma nebylo vybráno náhodou. Povídka „Prastarý lid“ totiž není pouhou fabulací, ale již svým konceptem je jasné, že se jedná o sen, navíc sen, který se Lovecraftovi skutečně zdál.

 

Historie Necronomiconu

Jedná se pouze o koncept, kde se však hodně odhaluje právě z historie Necronomiconu, knihy, která se ve druhé polovině 20. let 20. století prolíná v podstatě celou Lovecraftovou tvorbou. Tento koncept není příliš podrobný, ve skutečnosti se jedná pouze o záznam toho, jaká různá vydání Necronomiconu byla pořízena od dob, kdy byl sepsán šíleným Arabem Abdulem Alhazredem. I díky tomuto zápisu, který vypadá jako vědecká studie, respektive její část, se dlouho mnozí domnívali, že Necronomicon je knihou skutečnou. V současné době snad i můžeme říct, že je to vlastně pravda, protože byly nadšenci vytvořené jejich vlastní verze.

 

Hrůza v Dunwichi

Jedna z nejznámějších povídek – novel? – jaké kdy Howard Phillips Lovecraft napsal. Je to dáno tím, že se hodně vydává, ale samozřejmě také tím, že hodně rozvíjí jeho mýtus Cthulhu a přináší nám velmi přesný popis jedné z příšer. Tam, kde se v minulosti Lovecraft omezil na náznaky a rčení „tak strašné, že to ani nejde vypovědět“, tak v případě „Hrůzy v Dunwichi“ už se v tomhle směru tak neuskromňuje. Postupně vytváří hrůznou atmosféru, která velmi připomíná příběhy „Barva z kosmu“ a „Šepot v temnotách“, které jsou také součástí tohoto svazku. Nejprve seznámení s prostředím, naznačení toho, že se stalo něco hrozivého, čemuž nikdo nevěřil, jen přímí účastníci. Potom postupné odhalování toho, co se skutečně stalo. Já se přiznám, že tohle mě pořád baví a já jen vždy čekám, jak bude příběh pokračovat, jak to vlastně skončí, co nového autor vymyslí. Myslím, že v hlavě měl Howard Phillips Lovecraft neskutečné obrazy, a jsem rád, že se s námi o některé podělil.

 

Tamtéž

Není Lovecraft jako Lovecraft. Po delším příběhu „Hrůza v Dunwichi“ následuje ve svazku krátká hříčka „Tamtéž“, kde si Lovecraft hraje nejen se slovy, ale opět i s římským prostředím, které ho očividně určitým způsobem fascinovalo. Docela by mě zajímalo, co si vlastně o době Říma, jeho rozkvětu i pádu myslel, jak o něm smýšlel a jestli sám sebe skutečně viděl jako nějakého vůdce, správce, apod.

 

Šepot v temnotách

„Šepot v temnotách“ patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co kdy Howard Phillips Lovecraft napsal. Důvod lze hledat především v tom, že pro svůj příběh našel nové dimenze. Jeho zaměření, jak je v této sbírce koneckonců patrné, je více směrem ke sci-fi. Stále hraje prim horor, ale právě věda, vědecké vynálezy se objevují stále více. Je to ale naprosto pochopitelného. Celou jeho tvorbou se prolíná linie něčeho kosmického, něčeho, co je za hranicemi našeho vesmíru. Howard Phillips Lovecraft měl touhu se tam podívat, a tak činil alespoň ve svém díle. Tvorové, kteří dokážou lítat na svých křídlech vesmírem, tohle je úžasná představa. „Šepot v temnotách“ pak není pouze hororovou povídkou, není ani obyčejnou vědeckou fikcí, ale obsahuje i prvky fantasy. Po příběhové stránce rozhodně skvělé zakončení čtvrté knihy jeho sebraných spisů. Howard Phillips Lovecraft se ve své tvorbě posouvá dále, ale zároveň si stále udržuje svůj styl, což je patrné na závěru novely. Přesto používá i nové prvky jako například záznamy z audio cívek. Povídka tak dostává ten správný vědecko-fantastický náboj, a to i díky začlenění ve své době obrovského objevu – objevení planety Pluto v roce 1930. Právě tohle byla pro Lovecrafta viditelně velká inspirace.

 

Jens Malte Fischer: Produktivní hnus (doslov)

Jednoznačně se jedná o zajímavý doslov a také o náhled na to, jak Lovecraft, muž z Providence, fascinuje nejen další generace spisovatelů, ale také odborníky v různých vědních oborů. Jeho dílo vzbuzuje zanícené diskuse, stejně jako je vzbuzuje jeho osobnost. „Produktivní hnus“ je pohledem na to, jak se Lovecraftovy neurózy a jeho nepřirozený vývoj pod dohledem příliš starostlivé matky a následně příliš starostlivých tet podepsaly na jeho tvorbě. Jeho psaní vychází z hnusu, a to si to ani neuvědomujete. Hodně se také vysvětluje, proč Lovecraft často používá pro monstra chapadla a sliz. Fischer je kritickým obdivovatelem jeho díla a já jsem rád, že se takoví lidé najdou nejen mezi odborníky.

 

Finále knihy doplňují vysvětlivky a poznámky, ale také ještě jeden dopis a jedna povídka. Jedná se o úryvek dopisu, který Howard Phillips Lovecraft adresoval jednomu ze svých mnoha dopisních přátel. Přítelem byl Donald Wandrei, u nás nepříliš známý autor vědeckofantastické literatury a přispívatel do magazínu „Weird Tales“. Lovecraft v úryvku popisuje jeden svůj sen. Po dopisním úryvku následuje povídka „Zjevení v měsíčním svitu“ od J. Chapmana Miskeho. Miske udělal jediné. Napsal úvod a závěr k Lovecraftovu snu z citovaného dopisu. Smutná ukázka toho, jak neoriginálně a naivně se někteří lidé snaží použít Lovecraftovy myšlenky bez jakékoli invence. Miske vydal povídku jako svou vlastní, přitom Lovecraftova textu je zde více jak 75 %. Prostě smutné. Ale jsem rád, že i tímto nepříliš vhodným způsobem Lovecraftův odkaz žije dál.

 

Hodnocení: 80%

Hororové knihy (příšery, vědci, mimozemšťani)


Přidat komentář