Hlas krve (sestavil Ivan Adamovič)
Vydalo nakladatelství Najáda, 1996, 205 Kč v době vydání
Dnes už to není až tak nemožné, abychom zde měli nějakou tu povedenou hororovou sbírku, ale v devadesátých letech se ještě trh probouzel. Pravda, ani dnes těch sbírek není tolik, o moderních autorech v češtině tolik povědomí nemáme, ale jsou zde. V roce 1996 nám ale chtěl Ivan Adamovič předvést, co to je anglo-americký horor, a tak sestavil sbírku „Hlas krve“, která představila klasiky hororu i nová jména, v některých případech i taková, která se tolik neprosadila.
Stephen King: Trápení s dětičkami
Pokud znáte snímek Fakulta, mohly byste mít pocit, že se inspiroval právě v této povídce, nebo si z ní něco málo vzal. Možná i proto přisuzuji povídce sci-fi nádech, který tam ale nutně být nemusí. Stephen King tady ale mistrně ukazuje, jak i na malém prostoru dokáže skvěle pracovat s postavami, kdy paní Sidley je postavou, k níž si dovedete domyslet celý život. On skutečně zvládá charaktery rozepsat neskutečným způsobem. Z jeho tvorby bych ale do této sbírky možná vybral něco jiného.
Charles Dickens: Hlídač
Charlese Dickense nemám načteného, jeho Vánoční koledu“ znám z několika filmových zpracování. Že psal i horory, respektive duchařské příběhy, jsem věděl, ale tohle je mé první setkání s nimi. A je to setkání zajímavé, takové, kdy mě při pointě i dovedlo zamrazit. Krásná ukázka starého duchařského hororu.
William Hope Hodgson: Hlas ve tmě
Povídka, která má něco z Lovecrafta, stejně tak je al osobitá a j vlastní autorovi. Je to vlastně je příběh o tom, jak se loď setká se ztroskotanci, ale právě jednoduchý dialog mezi lodníky a neviděnými trosečníky, je tu skvěle podán. Na začátku náznaky, že je něco špatně, následně už poměrně přesně a popisně vyjádřený příběh utrpení, který má jedinou příčinu. Jednu podivnou houbu.
E. L. White: Lakandů
E. L. White v povídce vsadil na exotiku, když příběh umístil do Afriky. Ale právě díky exotičnosti to funguje. V téhle povídce nevíte, co se stane, co se děje, ale jakmile to zjistíte, pěkně vás z toho dovede zamrazit. Není to nic vyloženě děsivého nebo hnusného, ale ti podání je prostě skvělé. Podání a odhalování.
H. P. Lovecraft: Krysy ve zdech
Lovecraft nemohl ve sbírce chybět, i když přiznám se, trochu mě mrzí absence Poa. Ale výběr téhle povídky je rozhodně parádní, hlavně ukazuje to, jak dokázal Lovecraft skvěle pracovat s atmosférou, a to vlastně bez toho, aby zde bylo nějak specificky popsáno, co je vlastně tou hrůzou. Dochází k postupnému odhalování, ale je to hrůza z neznámého, která povídce dodává tu správnou děsivost.
Robert E. Howard: Holubi z pekel
Pokud bych měl mezi praotci hororu vybrat nejlepší povídku, jež se v téhle sbírce objevila, byla by vítězná rozhodně povídka „Holubi z pekel“. R. E. Howsrd zde dokazuje, že měl dar pro skvělé vykreslení jak H. P. Lovecraft, ale do toho dal ještě příběh, který se pěkně odvíjí, je dynamický a nechybí zde ani přímá řeč, které se Lovearaft snad štítil. Navíc je tu i pěkná pointa, která se jevila jako třešinka na dortu. Ne zbytečná, ale lehce neočekávaná, nemusela zde nutně ještě být. I proto potěšila.
Henry Kuttner: Hřbitovní krysy
Krátká, ale zatraceně úderná povídka, kdy budete tušit, že to tak dopadne, ale přitom to na vás nebude mít nijak menší efekt, naopak, budete mít pocit, že tohle je všechno špatně, že konečně jednou byste moc chtěli happy end. Lovecraftovské, ale přitom údernější a dynamičtější.
Henry Kuttner: Byl to démon
Ten Kuttnerův přístup je v této povídce hodně akcentován, v závěru možná až zbytečně moc. Chce oddělit to, jak myslí dítě, od toho, jak myslí dospělý. Přemýšlíme jinak, proto se někdy nedokážeme sejít na té správné cestě. A v tomhle případě je to temná cesta se skvělou pointou. Jen kdyby to nebylo v závěru tak zbytečně doslovné. Jako kdyby měl Kuttner potřebu se vypovídat.
Robert Bloch: S úctou váš Jack Rozparovač
Povídka byla recenzována v rámci knihy „Vlak do pekla a jiné povídky“.
Shirley Jackson: Loterie
Ta povídka je ve své podstatě nesmírně jednoduchá, ale díky tomu, jak jde ke svému cíli a jak moc je tento nevyhnutelný, má svou neskutečnou sílu. Ten horor nepřichází od nějakého monstra, nepřichází z temnoty noci, ale přichází z té nejnepravděpodobnější, ale přesto nejočekávanější strany. A v tom je síla, kromě symbolismu samotného.
Frederic Brown: Neohlížejte se
První povídka ve sbírce, v níž převládá nadhled nad samotným hororem, i když je nutné uznat, že i přesto, že se autor obrací přímo na čtenáře, nakonec se mu podaří to, o co celou dobu stál a co vlastně celou dobu prohlašovat. Tohle je povídka, po jejímž přečtení vám bude nepříjemně, pokud budete v pokoji sami.
A. E. Van Vogt: Netvor z hlubin
Spíše než o horor se jedná o dobrodružnou povídku, která má temný nádech, a to díky tomu, že se zde objevuje monstrum. Z mého pohledu to úplně nestačí, aby bylo možné označit povídku jako horor, ale jak říkám, temné konotace zde jsou. Jen je škoda, že netvor není lépe popsán, respektive, že zde vystupuje v lidské podobě. Ta zvířecí se jeví jako lepší, ale nedostane tolik prostoru.
E. Mayne Hullová: Šesté přání
Přání je oblíbené téma povídek. Někdo nám splní tři přání – v tomhle případě šest – jak s nimi naložíme? Jasně, že většinou blbě a nikdy nedosáhneme toho, co bychom chtěli. Pokud už máte podobné povídky načtené, asi vás ani nepřekvapí, jak to skončí. Ale tohle je primárně povídka o nevyhnutelnosti osudu, což je už na vás, jestli v ni věříte, či nikoli.
Theodore Sturgeon: Žárlivý duch
A další z těch povídek, které mají spíše humornou notu než hororovou. Ale to Ivan Adamovič u autora uvádí sám. Tohle není horor, ale vystupuje zde duch. Povídku jsem si při čtení představil jako film, kde hlavní mužskou roli hraje James Stewart. Ten by dokázal podobné hlášky pronášet naprosto dokonale. A lidé by se smáli. A já jsem se smál i u této velmi čtivě a svižně napsané povídky.
Ray Bradbury: Mrtvý muž
U povídky „Mrtvý muž“ si řeknete, že to je vlastně taková hezká báchorka o tom, jak mrtvý muž ke štěstí přišel. Povídka má trochu něco z anekdoty, ale stejně celou dobu cítíte, že tam je něco temnějšího v pozadí. A stejně to budete mít se závěrem. Můžete si říct, že to je vlastně happy end, ale stejně tak tam můžete vidět něco mnohem děsivějšího. To se mi na povídce velmi líbilo taková zvláštní ambivalentnost.
Richard Matheson: Noemovy děti
Hezké ponaučení z téhle povídky plyne: Dávejte pozor na dopravní předpisy, protože se vám může stát, že na porušení doplatíte ve skutečně nevhodnou chvíli. Tady je to hodně přitažené za vlasy, na povídce je navíc vidět, že Matheson hodně dělal scénáře k filmům, už to ale nemá takovou údernost jako kdysi, přesto má povídka nepříjemnou atmosféru toho, co tedy nakonec přijde.
Ramsey Campbell: Tváře v Borových dunách
Konečně trochu toho britského hororu, který v knize není zastoupen nijak přehnaně, ale jsou zde nějaká známá jména. Z mého pohledu je Ramsey Campbell ten nejméně známý, ale svou povídkou nijak nezklamal. Možná je trochu rozvláční a sem tam je text divý – ale to může být i překladem – ale je to zajímavý pohled na čarodějnictví a takovým trochu překvapivě zvláštním a ne vyloženě jednoznačným koncem.
Joe R. Lansdale: Rybí noc
Tohle vlastně ani není moc hororová povídka, ale je taková krásně fantaskní a surreálná, i když vychází z mýtů. An ten konec není vyloženě hororový, do jisté míry ho lze považovat za kouzelný. Díky stylu autora ale rychle proplyne a rozhodně nestačí nudit.
Brian Lumley: Cesta domů
Brian Lumley na malém prostoru dokazuje to, co se mu povedlo i v sérii „Nekroskop“. Kombinuje zde žánry. A v tomto případě se mu daří spojit horor s vědeckou fikcí a stejně tak i prvky fantasy. A funguje to. Povídka se nejeví vyloženě nápaditá, ale když je něco dobře napsané, bude vás to i tak bavit. A Lumley umí dobré postavy.
Pat Murphy: Jeho rostlinná manželka
Zajímavá povídka, která má přece jen něco i z hororu, i když Ivan Adamovič říká v úvodu něco jiného. Ale přece by ji tam jen tak nehodil. Dobrý nápad, úderně napsáno a ani trochu nevadí, že to je feministické. Naopak to tomu sedne skvěle.
T. E. D. Klein: Černý muž s rohem
Tak do tří čtvrtin jsem si myslel, že tohle pro mě bude nejlepší povídka celé sbírky. Skvělá pocta Lovecraftovi, kdy je z toho cítit, jak měl autor Howarda i jeho následovníky rád, což mi prostě sedí. Jenže pak tomu najednou dojde dech, jako kdyby autor už v závěru nevěděl, a tak se spolehl na tempo, které souzní se stářím hrdiny. Ano, je to lovecraftovské, ale v závěru jsem čekal víc.
Brian A. Hopkins: Kde jsi, rytíři?
Taková správně moderní až popkulturní povídka. Je v tom komiks, je v tom trocha fantasy, je v tom hodně krve a navíc i pointa, která není vůbec špatná, je to jedna z těch, které si musíte domýšlet a uvažovat o tom, jestli top vlastně bylo tak, anebo trochu jinak. Po lovecraftovských povídkách příjemná změna.
Carol T. Noble: Nákupy
Nemůžu si pomoct, ale tahle povídka mě prostě nebavila. Jako kdybyste měli celou dobu pocit, že se vám snaží něco říct, jako kdybyste si mysleli, že přijde velké odhalení, ale ono nic takového nepřijde a všechno je ne v takovém lehce bizarním duchu a nikam to neplyne. Asi mám rád dějové povídky se smyslem, který jsem zde neviděl.
Thomas Ligotti: Dovádění
Na povídce „Dovádění“ se mi víc než co jiného líbí skutečnost, jak je napsána. Skutečně se jedná primárně o dialog, jak je naznačeno v předmluvě k povídce, a překvapivě je to silný prvek, protože tady skutečně nevíte, co se nakonec stane, i když ke konci už jsou karty poměrně jasně rozdány.
Darrell Schweitzer: Muž, který byl ošklivý na panenky s dýňovou hlavou
„Dětská hra“ trochu jinak. Panenky prostě táhnou, hlavně tedy hororové autory, protože na nich něco hororového prostě je. Tady překvapivě autor nehraje na to, jak jsou panenky samy o sobě děsivé, ale hraje spíš na to, jak dokáže člověku život znechutit, když je něčeho moc. Finále už je očekávané, ale i tak skvěle sedne.
Robert McCammon: Noční stíny
Tak tohle je povídka, která mi velmi sedla. Skvělé klaustrofobní prostředí, kdy je vám jasné, že musí něco přijít. Tady si možná mohl Ivan Adamovič odpustit nějaké to spoilerování, je to škoda, i když tedy neprozradil to, co se bude dít, ale navedl vás na tu cestu moc brzy. nic to ale nemění na tom, že ta povídka má správný efekt. Poslední část by se pak klidně mohla vynechat, už má spíše románové aspekty.
Clive Barker: Zapovězené
Popravdě jsem zapomněl, že Candyman je natočený podle povídky Cliva Barkera. A když jsem si „Zapovězené“ přečetl, nemohl jsem se divit tomu, že byl Barker označován za budoucnost hororu. Jeho povídky jsou skutečně hororové, ale je v nich přesah, ať už z hlediska brutality, tak především z hlediska filosofického. A na to je tato povídka skvělým příkladem. Výborně vystavěná a skvěle zakončená.
Knize „Hlas krve“ je skutečně možné vytknout jen málo. Je zde skvělý výbor zajímavých autorů, z nichž mě pravda nejvíce zajímají ti lovecraftovští, ale ani ostatním se nedá vzít jedno zásadní – mají co říct a říkají to různými tématy a způsoby, čímž jen ukazují, jak je světový horor bohatý. A to je na něm to krásné. Není to jen King, který zde nemá nijak silnou povídku, jsou zde i jiní a možná i lepší, minimálně v rámci tohoto výboru. A tak by moje výtky směřovaly snad jen k tomu, že by kniha zasloužila ještě jednu korekturu. A hodně mi zde chyběl Edgar Allan Poe.
Hodnocení: 90 %
