Hrůza na jevišti
Deliria
Itálie, 1987, 90 minut
Režie: Michele Soavi
Scénář: George Eastman, Sheila Goldberg
Hrají:
David Brandon (Peter)
Barbara Cupisti (Alicia)
Domenico Fiore (Policejní ředitel)
Robert Gligorov (Danny)
Michele Soavi je tak trochu můj italský oblíbenec, hlavně asi proto, že jsem jako první viděl jeho snímek Dellamorte Dellamore, který mě prostě dostal a který považuji za jeden z posledních dobrých italských hororů. A to má navíc tolik prvků komických. Snímek „Deliria“ zní v originále tak trochu nejasně, ale když se použije ten český název, „Hrůza na jevišti“, už je to trochu průzračnější. Podobných jevištních hrůz sice bylo víc, což navíc ještě zatemňuje anglický název Stage Fright, sem tam doplněný na „StageFright: Aquarius“, ale tohle zaujme samo o sobě.
Tak jen pro jistotu, jedná se o film z roku 1987, který natočil právě Soavi. Hned první scénou mě naprosto dostal. Je to výborný, detailní záběr na dívku, která stojí proti černé stěně, z které najednou vystřelí ruce, jež se ji snaží uškrtit. Po chvíli se sice dozvíte, že je to součást divadelního představení, ale ten první dojem, ten první efekt, je skutečně velmi dobrý a dostane vás. Mě dostal.
Následuje už trochu klasický slasher, ale v italském stylu. V podstatě se nehneme z jeviště a téměř celou stopáž zůstáváme v divadle jen s krátkými odbočkami. Na divadle se totiž během jedné noci děje něco skutečně strašného. Kromě toho, že se zde nacvičuje hra, kde je vrah v masce sovy, tak dojde k první vraždě. A u ní rozhodně neskončí. Vrah v masce sovy už najednou není jen postavou ve hře, ale je skutečným zabijákem, který očividně moc divadlu nepřeje.
Film je poměrně přímou jízdou, nenabízí nějaká zásadní překvapení, spíš jde jen o to, kdo přežije anebo jak zemře. Kdo se skrývá za maskou, překvapivě není až tak důležité, protože důležitá je maska samotná, která funguje. Je děsivá a to je její hlavní silná stránka. Prostě budete mít strach z toho, kdy se zase objeví, na koho vykoukne a co použije k tomu, aby někoho zabil. Jedná se o celkem vynalézavé formy zabití, i když všechny vražedné nástroje byly zrovna v italském hororu docela často používány. Ony se ale vrtačka nebo motorová pila prostě neomrzí.
Michele Soavi dokázal natočit to, co se od filmu očekávalo. Slasher, který je dobrý. Nesnaží se hrát na něco víc, ale prostě jenom na postupné zabíjení s nadějí, že někdo přežije. Je to poměrně krystalická podoba tohoto specifického hororového žánru, navíc v tomhle případě se skvěle využitým divadelním prostředím. Výsledek mě bavil a neměl jsem pocit, že je to ztracený čas.
Hodnocení: 70 %
