Joyce Carol Oates: Zombie
Mustang, 1996, 172 stran
Quentin (Q_P_) je na první pohled normální a průměrný americký třicátník se všemi obyčejnými problémy. Pochází ze vzdělané rodiny, jeho otec je univerzitní profesor, jeho sestra ředitelkou školy, jenže Q_P_ je trošku jiný. Po střetu se zákonem a odsouzení za „sexuální přečin vůči občanovi národnostní menšiny“ si odpykává dvouletou podmínku, pravidelně navštěvuje různé doktory a sociální pracovníky, pracuje jako správce domu, v němž bydlí univerzitní studenti. Je homosexuál. A vše podřizuje jednomu jedinému cíli. Jeho snem je vytvořit si vlastní ZOMBIE, poslušnou, povolnou a podřízenou ovečku.
Snad by se asi slušelo, hned na začátek přiznat, jak lehce lze propadnout neoprávněným předsudkům, které ve vás v dnešní době vyvolá kniha jménem Zombie z pera SPISOVATELKY. Nemohu přesně říci, co jsem očekával, ale spojení ženské autorky s názvem zřejmě nejprovařenějšího hororového žánru, ve mne moc pozitivních očekávání, snad po letmých zkušenostech se současným romanticko-upírským boomem, nebo sterilně infekčních „zombie“, nevyvolávalo. Jenže člověk míní a skutečnost mění. To, co jsem si nakonec přečetl, jsem opravdu neočekával.
Ale vezměme to postupně. Prvním pozitivním zjištěním během četby byl fakt, že forma přebíjí obsah. On obsah sám o sobě byl překvapivě zajímavý, ale styl, jakým je román napsaný, mu poskytuje ještě více lesku a zajímavosti. Není to jen nutná součást faktu, že se příběh musí prostě nějak napsat, je to samostatná kapitola, svébytný element, který se na čtivosti a zajímavosti příběhu podílí nemalou mírou.
Kniha jako celek, jak svým obsahem, tak i stylem, jakým je napsána, mi velmi připomínala Ellisovo Americké psycho. V žádném případě však nejde o plagiát. Každá je svým způsobem originální, pouze jsem nalezl několik styčných bodů. Forma letmých, nijak nespecifikovaných či chronologicky ukotvených, jakoby deníkových záznamů. Ich forma. Zdánlivě s obsahem a hlavní dějovou linií nesouvisející a tedy „zbytečné“ kapitoly, které jen rozmělňují strmý běh děje. Na druhou stranu zapadají do kontextu, neboť pomáhají spoluutvářet charakter daného příběhu, respektive hlavního hrdiny. Trochu zvláštní a pro román ne zcela klasický jazyk. Oates je ještě mnohem hovorovější než Ellis, což se odvíjí od hlavního hrdiny.
Q_P_ by totiž mohl být vzdáleným bratrancem právě Ellisova Patricka Batemana. Představuje však lidovější verzi. Respektive je v určitých mezích Batemanovým pravým opakem. Bateman je posedlý dokonalostí, luxusem a jeho život v high společnosti se mu do krve zažral natolik, že je naprosto nepředstavitelné, že by kdy mohl žít jinak. Je to prostě yuppie až za hrob. Q_P_ naproti tomu sice pochází na první pohled z podobných poměrů (otec je uznávaný vysokoškolský profesor, sestra ředitelka školy), životní okolnosti jej však nakonec přivedly na opačný konec sociálního žebříčku. Trochu z donucení, trochu z nutnosti dělá domovního správce, kromě své posedlosti ho nic jiného nezajímá, má jen velmi zúžený rozhled a v určitých ohledech se řídí punkovým No Future. Přesto mají něco společného. Oba jsou svým způsobem šílení (Bateman mnohem více, co se týče významu tohoto slova, u Q_P_ to je mnohem více jeho podstatou), ale oba si to svým způsobem neuvědomují, pro oba je to naprosto normální věc. Oba prostě občas někoho zabijí, ovšem každý z jiných pohnutek. Batemanovi to někdy dělá radost nebo takto vypouští natlakovanou páru a klidní svou rozbouřenou mysl, Q_P_ zabíjí v podstatě nechtěně. Chce si totiž vyrobit vlastní poslušnou zombie a moc se mu to nevede.
„Zombie“ je příjemně strohý román. Až mě překvapilo, že na těch pár stranách Oates dokázala občas příběh zavézt do mělkých stojatých vod. Ona strohost však má přínos v tom, že nikdy nedojde na skutečnou nudu. Pokud vám sedne styl vyprávění, jeho jazyk, struktura a svérázný humor, nebudou vás nudit ani pasáže, v nichž se nic moc neděje, nebo které se často opakují (Q_P_ a jeho vnitřní touha po vlastním zombie, časté retrospektivní výlety do minulosti, obzvláště kolem Q_P_ova soudního procesu).
Oates je třeba přiznat, že z docela banální zápletky dokázala vytvořit zajímavý, čtivý a poutavý příběh, který je místy dostatečně chladně mrazivý, tu a tam zabředne do vod nepříjemnosti, hnusu a odpornosti. Jeho velkou výhodou je, že přesně podle povahy jeho hlavního hrdiny, se pořád drží v rovině jakési normality, a to je na něm to nejmrazivější. Je to jen další, poměrně originální a zajímavý vnitřní pohled do duše jedince, který se vymyká normálu. Což je další spojnice s Batemanem. Rozhodně nečekejte klasický zombie příběh, ať už starou či novou školu. Oates příběh oprostila o cokoliv nadpřirozeného či magického (žádné oživlé mrtvoly, žádní šílení experimentující vědci, žádné voodoo). Přesto z příběhu obyčejného muže na počátku středního věku, který bez jakýchkoliv hlubších znalostí a zkušeností, jen na základě několika časopiseckých a encyklopedických článků, chce vytvořit zombie, opravdu mrazí. Pro jeho skutečnost, přirozenost, přístupnost.
Trochu mě zklamal závěr, respektive část před závěrem, která vychází do ztracena. Samotný závěr totiž alespoň trochu napravuje to, co možná předčasné a nezvykle rychlé a zbrklé vyústění románu kazí. Ona totiž ta hlavní linie příběhu, věnující se Q_P_ho posedlostí veverkou (pardon VEVERKOU) skončí až moc rychle a v souvislosti s jejím dlouhým vypracováním, trochu šíleně a neuvěřitelně.
Obecně mě však kniha velmi potěšila – originální zápletkou, originálním stylem vyprávění, příjemným jazykem, hloubkou a poctivým proniknutím do nitra hlavní postavy a vykreslením jejího charakteru. Z obecného hlediska je Q_P_ psychopat zasluhující svěrací kazajku a zamřížovanou vypolstrovanou celu se zazděnými okny a zavařenými zámky, během čtení vám to však takto připadat nebude. Q_P_ bude váš kamarád, kterému budete i držet palce. A to je na příběhu to nejděsivější.
