Kapitola I: Počátky

   Hororový film by měl být charakteristický tím, že v divákovi vzbuzuje strach, hrůzu, děs, odpor a znechucení, k čemuž často využívá prvek iracionálna, což samozřejmě neplatí vždy, o čemž může mluvit jeden z mistrů filmového hororu, Alfred Hitchcock. Ale popravdě při slově horor si člověk většinou představí nějakou příšeru, jichž je historie filmového děsu plná. Jsou to upíři, vlkodlaci, mumie, různá monstra, ať už uměle vyvinutá nebo zmutovaná, duchové, objevují se prvky satanismu, někdy nemusí jít o žádnou bytost, ale o pouhé prokletí a v neposlední řadě se nesmí zapomenout na lidské zrůdy, jichž je také nespočet. Tím myslím psychopaty typu Normana Batese, Hannibala Lectera nebo méně lidské Leatherface či Freddyho Krugera. V těchto případech sama jména vzbuzují nepříjemný pocit. Čas těchto postav však přijde později, ještě zbývá pořádný výstup, vždyť jsme teprve na úpatí strašidelné hory, jejíž vrchol je v nedohlednu.
   Historie filmového děsu se začíná psát již s počátky samotného filmu, kde jinde než ve Francii, když se jistý Georges Méliès, uchvácen prvním promítáním bratří Lumièrů, snaží odkoupit jejich kinematograf. Tohle mu sice nevyjde, ale objednává si bioskop v Londýně, který je mu dodán, a Méliès se s chutí pouští do práce. Úplnou náhodou objevuje skutečně úžasnou věc. Když se kamera zastaví, scéna se změní a kamera se znovu spustí, má divák pocit, že došlo k magické přeměně. Méliès tedy přichází se „stoptrikem“, který využívá poprvé v krátkém snímku Zmizení dámy (Escamotage d’une dame) a úspěšně ho aplikuje dále. Přináší však i další triky, které vycházejí z fotografických montáží, tedy základní prvky filmařské techniky. Dále zavádí kulisy, dekorace, líčení a strojová zařízení.
   Kroniky děsu mají však pojednávat o hororu, takže se pojďme podívat na to, proč je Méliès do počátků žánru zahrnut. Prvním filmem, který je považován za horor je jeho krátký snímek Le manoir du diable (Ďáblův hrad), v němž se poprvé objevuje tématika upíra, i když jen v té podobě, že se poletující netopýr proměňuje v člověku blízké bytosti. Nechci říkat v člověka, protože tou bytostí je Mefistofeles. Již v tomto prvním počinu je vidět, na co první filmaři sázeli – na ďábelské postavy. Strach má v lidech vyvolat něco, co je člověkem jen napůl, což upíři jsou.
   Le manoir du diable v nás dnes těžko vyvolá nějaký strach, ale tenhle filmeček se promítal v roce, kdy filmový průmysl ještě nosil plenky, a když lidé najednou spatřili člověka, který ještě před chvílí létal jako netopýr, skoro se může zdát, že se plní jejich nejhorší noční můry. Snímek má pouhé dvě minuty a začíná právě přeměnou okřídlené myši. Mefistofeles ve svém kotli vytváří duchy, kostry a čarodějnice, ale také temného rytíře, který nese kříž, jímž Mefistofela promění v oblak kouře. První filmové použití krucifixu proti silám temnoty.

Snad nejslavnější obrázek ze všech Mélièsových filmů. Raketa vystřelená z děla se zapíchla Měsíci rovnou do oka.

   Tak tohle byl začátek. Georges Méliès uchvácen vším, co mu nabízejí trikové možnosti, tvořil dál a dál a i mezi jeho dalšími díly je možné rozpoznat hororové prvky, ale film, který Mélièse proslavil nejvíce spadal do žánru sci-fi a byla jím Le voyage dans la lune (Cesta na Měsíc) natočená podle příběhu Julese Vernea.
   Ale opusťme průkopníka filmových triků a v podstatě i prvního skutečného režiséra a podívejme se, jak dál spěl filmový horor. Setkáme se zde se jménem Alice Guy Blaché, první režisérky. To ona poprvé zfilmovala povídku Edgara Allana Poea The Pit and the Pendulum (Jáma a kyvadlo, 1913). Na námět Notre-Dame de Paris (Chrám Matky boží v Paříži) od Victora Huga natočila krátký snímek Esmeralda (1906). A proč vlastně řadit něco takového do hororového žánru? Protože hrbáč Quasimodo byl zkrátka děsivou postavou.
   Návštěvu ve Francii, kde má horor své prvopočátky, jsme zdolali a nyní se můžeme přesunout do Německa, kde vznikají první skutečně hororové němé filmy. Poválečné Německo ovládá nový umělecký směr, který má v sobě odrážet hrůzy války, její pokřivenost a neskutečnost. Expresionismus je směrem, který nechtěl zobrazovat dojmy, jako to dělal impresionismus, snažil se vyjádřit lidské prožitky, které jsou uvnitř nás, k čemuž se mnohdy využívala pokřivená realita. Dokonalým příkladem tohoto stylu je film natočený v roce 1920, který je považován za skutečně první horor. Je jím Das Kabinett des Doktor Caligari (Kabinet doktora Caligariho).
   V tomto díle není žádná inspirace expresionismem, Kabinet byl natočen jako expresionistický. Jasně to dokazuje skupina Der Sturm, která vytvořila pro film kulisy a dekorace. Jednalo se o německou skupinu expresionisticky založených mladých umělců a jejich ruka je poznat na každém záběru.

Caligari na to konečně přišel, doslova jako kdyby to uchopil

   Děj se odehrává v interiérech, čímž se většina expresionistických filmů vyznačovala. I když mělo jít o venkovní scénu, a že jich je v Kabinetu několik, filmaři natáčeli ve studiích. Důvod je jednoduchý, jejich kulisy vypadají skvěle sami o sobě a nepotřebují nějakou přírodu nebo skutečné staré domy. Skosená obydlí, geometricky šílená okna, podivný nábytek, vše je dokonale sladěno a vytváří tak dojem jakéhosi trochu pohádkového nereálna, kde se však žádný pohádkový příběh neodehrává.
   Film využívá hororového námětu, který byl v té době oblíbený a který jasně navozoval atmosféru něčeho zlého, špatné, zkaženého. Šílenství. Toto uplatňoval v té době mistr psaného hororu H. P. Lovecraft. Film je o šílenci, doktoru Caligarim (i když on není sám, komu trochu straší ve věži), který hypnózou ovládá náměsíčníka Cesare, který na jeho pokyny zabíjí. Tedy alespoň by to tak mělo být, neboť tak nám příběh vypráví postava Franzise. Caligari je ukázkovým šílencem, ale v závěru se dozvíme, že je vše možná jinak. Příběh skutečně znamenitý na dobu, kdy byl natočen.

Náměsíčník Cesare projevuje lásku...

   Kromě kulis, dodávají ději atmosféru i sami herci svými až přehnanými výrazy, kdy vše prožívají skutečně se zděšením, což umocňuje jejich silné nalíčení. Tvář náměsíčníka Cesare je skutečně mrtvolná, čehož maskéři docílili naprosto bílým obličejem a černí okolo očí. Jeho postava, jíž ztvárnil skvělý Conrad Veidt, připomíná frankensteinovské monstrum, které se na plátnech objeví o desetiletí později (tedy to skutečně legendární, první Frankenstein je již z roku 1910).
   V Německu se hororu daří a na scénu přichází muž, který je většinou známý jako F. W. Murnau, vlastním jménem Friedrich Wilhelm Plumpe. Tento režisér, ač se dožil pouhých 43 let, stačil natočit film, který se nesmazatelně zapsal do hororových kronik a stal se jedním z nejuznávanějších hororových, a nejen hororových, filmů vůbec. Že to může u němého snímku znít podivně? Možná jen trochu. Sice bez zvuku, ale Murnau dokázal natočit film, který děsí i součastníky.
   Upír Nosferatu nebo v originále Nosferatu, eine Symphonie des Grauens je nezapomenutelnou adaptací Draculy Ira Brama Stokera. Ale proč Nosferatu? Proč ne Dracula? Odpovědí jsou autorská práva, která vdova po Stokerovi, Florence Balcome, nehodlala dát nějakým bláznivým filmařům, snad aby nezprznili dílo její nebohého manžela. Murnau se však nehodlal vzdát svého projektu a tak zvolil jednoduchou cestu, jak se problémům s autorskými právy vyhnout. Z hraběte Draculy se stal hrabě Orlok, z Jonathana Harkera jenom Hutter, Mina je Ellen a i ostatní postavy mají jiná jména, stejně jako místa, kde se film odehrává. Ale jinak se jedná o poměrně přesnou adaptaci díla, i když samozřejmě spoustu materiálu museli tvůrci vynechat. I tak natočili na tu dobu úctyhodných 94 minut.

Někdy je stín mnohem výstižnější a režisér Murnau to moc dobře věděl.

   Hutter je pověřen, aby s jistým hrabětem daleko v Transylvánii dojednal koupi domu ve svém rodném městě, dokonce dům, který s tím jeho sousedí. „Realitní agent“ se dostává na Orlokův hrad, kde s hrabětem podepíše potřebné dokumenty, ale zároveň zjišťuje, že šlechtic je pěkné monstrum, které ho uvězní ve svém sídle. Orlok na lodi cestuje ke svému novému domu, Hutter se po určitých nesnázích také vrací. Hrabě šíří po městě svůj mor, tedy nákazu, ale vlastně chce jen jednu ženu, Ellen, Hutterovu milou. Tu nakonec dostává, ale s tím, že sám hyne, neboť zůstane do úsvitu, který na upíry nepůsobí blahodárně.

Hrabě Orlok cestující na lodi. Připadá vám s těmi drápy směšný?

   Ač film v několika málo pasážích připomíná grotesku, ale skutečně jen párkrát, zbytek je uměleckým počinem, který uchvátí snad každého. Murnau narozdíl od Roberta Wienea, který v Caligarim využíval pouze interiéry, natáčí hlavně venku. A scenérie jsou skutečně nádherné. Záběry na hory, lesy, moře jsou důležitou součástí Upíra Nosferatu a dokreslují atmosféru celého filmu, která je i na němý film neskutečně ponurá. A kdo za to může? Samozřejmě představitelů hlavní role – Max Schreck. Skvělá maska, kterou mu vytvořili, špičaté uši, spíš pařáty než ruce a skvělé hercovo umění dodávají postavě vampíra na děsivosti a odpudivosti. Když lidé viděli film v roce 1922, kdy měl premiéru, stávalo se, že omdlévali, jaký dojem na ně Schreck svým výkonem udělal. Díky němu i díky režisérovi se Nosferatu stal legendou, od které se začal odvíjet fenomén zvaný upíří film. Nutno však přiznat, že Maxe Schrecka si lidé pamatují pouze díky této roli. Orlok byl natolik geniálně zahraný, že ostatní jeho filmy zapadly.

   O tom, že Nosferatu je legendou, svědčí i horor Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire, 2000), který v podstatě mapuje natáčení Murnauova filmu, kde hlavními postavami jsou sami původní tvůrci. F. W. Murnaua si zahrál John Malkovich, Schrecka skvělý Willem Dafoe. Tento snímek vychází z toho, že Max Schreck bral svou roli skutečně vážně a do postavy Orloka se doslova převtělil.
   Robert Wiene a F. W. Murnau patří do trojice německy mluvících tvůrců, kteří nesmazatelně ovlivnili dějiny nejen hororového žánru. Tím třetím byl Fritz Lang, který sice do hororu tolik nezasáhl, ale i on je tvůrcem, který posunul film dál. Stačí zmínit Metropolis (1927) nebo Vrah mezi námi (M, 1931).

   Ve 20. letech, kde se zatím pohybuji, začíná natáčet i Alfred Hitchcock, ale jeho chvíle teprve přijdou, takže si ho nechejme na později. Jeho životopis se na Necronomiconu objeví co nevidět. Zanechejme i ostatní evropské země a podívejme se za velkou louži, kde začíná růst první americká hvězda hororových filmů. Je jím Lon Chaney. Toto jméno bude lepší si zapamatovat, neboť se s ním ještě setkáme. U tohoto Lona Chaneyho by tedy bylo pro úplnost lepší uvést přívlastek „starší“.
   Chaney je představitelem hned dvou postav, které se v kinematografii objevují nespočetněkrát. První je Quasimodo a tou druhou je Fantom opery, obě podle literárních předloh (v prvním případě Victor Hugo ve druhém Gaston Leroux). Ani jedna z těchto postav však není novinkou. O Quasimodovi od první režisérky Alice Guy Blaché jsme již mluvili. Prvního Fantoma opery má na svědomí maďarský choreograf, herec a režisér Ernst Matray, který tento film natočil roku 1916. Fantom Lona Chaneyho se stal však tím prvním skutečně známým a uznávaným, od něhož se odvíjeli další filmové verze tohoto románu, kdy ta poslední je z roku 2004 z taktovky Joela Schumachera.

Lon Chaney ve své nejslavnější hororové roli Fantoma opery

   Své čtyři nejlepší filmy (zde podotýkám hororové), které patří do hororového žánru, natočil Chaney v letech 1923-1927. Jsou jimi The Hunchback of Notre Dame (1923), The Monster (1925), The Phantom of the Opera (1925) a London After Midnight (1927), který režíroval Tod Browning, další jméno, které se v Kronice ještě objeví. Všechny čtyři tituly jsou samozřejmě němé.
   Lonem Chaneym naše putování po historii filmového děsu prozatím končí. Počátky hororu čítají mnohem více filmů, ale chtěl jsem vybrat ty nejdůležitější a zmínit ta nejpodstatnější jména, která se na prvních krocích tohoto oblíbeného a zneuznaného žánru podílejí. V dalším díle nás čekají 30. léta, která přinesla mnohá monstra, s nimiž se v budoucnu setkáváme velmi často.