Kronika filmového děsu se na poměrně dlouhou dobu odmlčela a přiznám se, že její vzkříšení zatím nevidím v růžových barvách. Každá kapitola Kroniky je poměrně náročná. Ale když jsem si tak prohlížel kraťoučký seznam doposud napsaných tří kapitol, uvědomil jsem si, že jim něco chybí. Nějaký ten úvod. A tak úvod přináším v tomto článku. Jedná se vlastně o takové pojednání o hororu, proč je žánrem oblíbeným, ale kritikou naopak neoblíbeným.
Horor nebo horror, to už je na každém, jestli použije počeštělý název nebo ne, vychází původně z latinského slova horrendus, které znamená strašlivý, děsný a děsivý. Z toho odvozené slovo horror představuje tedy strach, obavy, ale také krutost a nelidskost. Všechna tato slova horor vystihují, alespoň ten moderní. V současné době se horor uchyluje hlavně k oněm dvěma posledním významům, ale původní horor rozhodně nestavěl pouze na násilí a nelidskosti. Prvotní horor, ještě jako ústní lidová slovesnost, ať už ve formě děsivých příběhů nebo pohádek, sázel hlavně na atmosféru, byl to horor, který chtěl děsit. Moderní horor už tento předpoklad splňovat nemusí, mnohdy ani nechce, a snaží se spíše lidi šokovat formami násilí, které jsou skutečně rozmanité až nepředstavitelné. Mučení a utrpení jde ruku v ruce s moderním hororem. Dávno pryč jsou doby někdy až uměleckých hororů 20. a 30. let, filmů Hitchcockových, které ale nikdy nebudou zapomenuty. Nová jména hororu si nechtějí hrát na atmosféru, na strach, chtějí hrát na lidský žaludek a co ten všechno vydrží. Eli Roth, Rob Zombie, tihle dva v tom rozhodně nejsou sami. Samozřejmě, i dnes existují horory, které nepotřebují vyhřezlé vnitřnosti k tomu, aby uspěly v tomto žánru, ale trend se v současnosti dostal někam trochu jinam. Možná bohužel.
Ale proč vlastně horor tolik táhne? Co je na tom žánru tak zajímavého? Proč se snaží lidi zaujmout už od úplných začátků kinematografie? Ano, horor byl skutečně jedním z prvních žánrů, které se dostaly na „stříbrné plátno“, které tehdy ještě tolik stříbrné nebylo. Je to snad právě ten strach? Chtějí lidé v sobě vzbuzovat strach? Ano, to je rozhodně správná odpověď. Důvod? Z biologického hlediska pravděpodobně adrenalin, který se dostává do krve v situacích, kdy máme strach. Ten pak nahodí naše tělo na úplně jinou frekvenci a my zjistíme, že se nám ten strach vlastně líbí a že chceme vidět další film, který v nás tohle způsobí. Na druhou stranu může být sledování hororu čistě mainstreamové. Všichni moji kamarádi koukají na horor, budu taky. Přece nebudu takový srab, abych se nemohl dívat s nimi. Může v tom být určitá póza, kterou mladí kopírují od sebe navzájem, protože v současnosti každý, kdo viděl pár hororů si říká hororový fanda nebo znalec. Ale proč ne, je to jen dobře, že tenhle žánr pořád letí a je nadále oblíbený. Ne, filmový horor rozhodně nevydělává tolik jako nejvýnosnější díl Pirátů z Karibiku, ale oni ani tolik nestojí. Horor může být poměrně nenákladnou záležitostí a také proto se stává, že s ním začínají i amatérští filmaři.
Jistě, nejde o peníze, jde o to diváka bavit. A ani to pozérství není tak hrozné. Horor táhne a to je důležité. Určitě pamatujete ty časy, kdy jste se koukali na nějaký podobný film a pak jste nemohli usnout, protože by k vám do snu přišel Fredie nebo někdo podobný. Anebo se někdo, případně něco, skrývalo pod vaší postelí. I já jsem měl takové období, ale bohužel jsem z toho nějak odrostl, což mě samotného mrzí, protože jsem se u hororů prostě přestal bát. I když ono mnohdy vážně není čeho. Tohle mi v nových hororech trochu chybí, ale aspoň je pořád o čem psát, protože právě proto, že horor není finančně náročný a mezi mladými lidmi, hlavně mezi nimi, zůstává velmi oblíbený, je to pro ně i určitá výzva, točí se hororové filmy neustále a každý měsíc můžeme vidět v amerických kinech premiéru alespoň jednoho. Ano, jsou to hlavně Spojené státy americké, které jsou jakousi hororovou baštou a produkují nejvíce těchto filmů. A když se to tak vezme tak nejen s hororovými filmy jsou početně na špici. Hollywood je prostě továrna... Ale zpět k hororu. Na paty Američanům šlapou Japonci, případně Korejci nebo Thajwanci, kteří se s nimi mohou srovnávat kvalitou, ne tolik kvantitou, ale nutno říci, ona kvalita je někdy skutečně rozhodující v tom, když si máte vybrat nějaký film. Japonské horory jsou mnohdy kvalitnější než ty americké. Staví hlavně na atmosféře. Japonská série Ju-On je zatím posledním hororem, kdy jsem se skutečně bál. Bohužel ono i Japonsko a ostatní země pomalu začínají vykrádat sami sebe.
Ač je horor oblíbeným žánrem u diváků, nesetkává se s pochopením kritiky. Ony k tomu také často nejsou důvody. Hororové filmy se kvalitou prostě nevyrovnají jiným žánrům, protože z filmařského hlediska je podceňují i sami tvůrci. Avšak i mezi horory najdeme výjimky, které dokázaly přesvědčit i kritiku o tom, že horor vůbec není podřadný žánr. Stačí jmenovat Mlčení jehňátek, film se skvělou atmosférou a dokonalými hereckými výkony. Ale popravdě, napadne vás v současné době nějaký novější horor, který by u kritiky získal pozitivní hodnocení? Pokud budeme hledat čistě v hororovém žánru, mnoho toho nenajdeme, museli bychom zabrousit spíše do vod thrillerů, což je v podstatě i případ Mlčení jehňátek.
Horor je velice rozporuplným žánrem, ale také žánrem, který si rozhodně zaslouží pozornost. Myslím, že je nesprávné, aby byl tento žánr zatracován a aby byl považován za něco méněcenného, protože pokud v hororu schází kvalita, měli by se filmaři snažit právě o to, aby se do něj ztracená kvalita vrátila a aby se z hororu stal žánr, který si zaslouží souhlasné pokyvování všech, nejen mladých, kteří jsou v současnosti cílovou skupinou.
Kronika filmového děsu by se měla stát jakou si encyklopedií, pokladnicí hororu, která zaznamená nejzajímavější a nejdůležitější momenty hororové historie a spojí je dohromady v jednom přehledném celku od počátků až po současnost.
