Krédo
Credo
Velká Británie, 2008, 83 minut
Režie: Toni Harman
Scénář: Alex Wakeford
Hrají:
MyAnna Buring (Alice)
Clayton Watson (Jock)
Nathalie Pownall (Timmy)
Mark Joseph (Scott)
Alice je pilná studentka, která věčně odchází z univerzitní knihovny jako poslední. Veškerý svůj čas věnuje studiu a na nic jiného nemá čas. Se dvěma spolužáky a dvěma spolužačkami má pronajatý domek. Jenže zásluhou Jocka, jehož život se skládá jen z večírků a pařeb a na jednom takovém si v rámci machrování před dvěma roštěnkama pustí hubu na špacír před panem domácím, skončí nemilosrdně na dlažbě. Jock však najde náhradní provizorní bydlení – starý opuštěný dům Eden, bývalou kolej studentů teologie, kterou hlídá jeho kamarád. Pětice moc na výběr (starý dům nebo ulice) nemá, a tak se „nastěhuje“. Jock už chystá novou párty, Scott v rámci svého zamilovaného šmírování Alice rozmísťuje své web kamery po domě, Alice se klasicky učí a pomalu se zabydlují. Timmy jim však odhalí hrůznou historii tohoto domu. Kdysi se pětice studentů teologie pokusila vyvolat démona, jeden z nich to vzdal a narušil kruh, zbylí čtyři byli do rána mrtví, údajně kolektivní sebevražda. Narůstající zvuky v domě ještě nechávají jeho nové obyvatele a obyvatelky relativně v klidu, první mrtvý však už ne. Mrtví přibývají. A z domu se nedá utéct…
První vteřiny filmu s psaným úvodem mě strašně potěšily. Slibovaly, že „Krédo“ bude z toho ranku hororu, který mám hrozně rád – nábožensky hozený démonický horor o ďáblu a zlu. Jenže již hodně rychle a brzo se tento slib stává nevyplněným a mě čekalo jen jedno velké zklamání, a to takřka po všech stránkách. Ďábel se totiž z filmu vytrácí každou jeho další uběhnutou vteřinou.
Ve filmu se, až na pár světlých výjimek, skoro vůbec nic neděje. Sledujeme jen (nelogické) pobíhání pětice studentů po starém opuštěném domě a jejich vzájemné nevstřícné vztahy. Ona pětice navíc představuje z jedné strany dost klišovité a nelogicky se chovající (nejevidentnější to je při objevení první mrtvoly – to až bije do očí a scénárista s režisérkou by za to snad zasloužili pěkně prohnat bičem po dvoře), ze druhé hodně prkenně a ploše načrtnuté a odehrané postavy. Nic, co by stálo za zájem a hlubší průnik či analýzu. Alice je klasická hezká a studiu propadlá studentka, takřka bez jediného šrámu na osobnosti, kterou každý miluje a chce se jí dostat do kalhotek – knihovník, nesmělý spolubydlící Scott, který se spokojí jen s jejím šmírováním webovými kamerami, ještě nesmělejší nábožensky založená spolubydlící Timmy, která prožívá lesbický coming out (ale na rozdíl od Scotta se alespoň k něčemu odhodlá) a i klasický nepříjemný pařmen Jock, i ten by si dal říct. Do pětice hlavních hrdinů zbývá již jen zcela nevýrazná a pro celkový děj a zápletku takřka bezvýznamná Jazz. Poslední tři jmenovaní ve svém neherectví docela přehrávají (Jazzina klaustrofobie, Jockovo frajerství a Timmy je přesně ta již od začátku předposraná postava vyvolávající paniku a seroucí strachy i tam, kde k tomu vůbec není důvod – jo, tyhle postavy umí lézt v hororech pěkně na nervy).
Že ve filmu zemře pár lidí je úplně k ničemu, protože ani jednu smrt neuvidíme. Jen kdesi kdosi mimo kameru zařve, střih a koukáme na jeho mrtvolu. Film je více méně založen jen na rozhovorech mezi jednotlivými postavami, což by nemuselo být na škodu, muselo by to ale být lépe zfilmované a mít to trošku originálnější a propracovanější zápletku. Takhle to s filmem jde již od prvních minut z kopce.
Ale i přes všechna zmíněná negativa, dokáže film místy, vždycky na krátký okamžik, vykřesat i nějakou tu atmosféru. A závěrečná pointa, i když není, ani v rámci podobného hororového (sub)žánru ničím originálním nebo alespoň zajímavě podaným, film jako celek alespoň trochu pozvedne z bahna, v němž se brodí již od prvních desítek minut. U trochu lépe natočeného filmu by nezachránila nic a i sama o sobě by byla zklamáním, tady ale alespoň trochu potěší a šťouchne do sledováním té dlouhé nudy otupělého mozku. A kromě atmosféry se najde i pár scén a věcí, které alespoň trochu zaujmou – vyprávěná městská legenda o historii domu (je zřejmě tím nejhororovějším na celém filmu), scéna ze sprchy a v neposlední řadě neustálé nakukování kamery do výstřihu hlavní hrdinky (a pokud byste bez toho neusnuli, tak ano, je na co koukat).
Když už jsme u hlavní hrdinky, její představitelka MyAnna Buring není žádné hororové neopeřené kuřátko, má za sebou jedno z hororových překvapení prvního desetiletí třetího tisíciletí Pád do tmy i jeho pokračování, ani tak ne remake filmu jako spíše nové filmové zpracování Seltzerova románu „Satan přichází“ z roku 2006, střihla si i kraťas „Don't“, trailerovou součást dvojfilmu dua Rodriguez/Tarantino „Grindhouse“, dále „Freakdog/Red Mist“, hororovou komedii „Zabijáci lesbických upírek“. Už to vypadá tak, že narazíte-li na nějaký britský horor první dekády 21. století natočený po roce 2004, bude v něm asi hrát právě ona.
Jednou ze zajímavostí, ale zcela bezvýznamnou a pro samotný zážitek z filmu úplně nehodnotnou, je samotný název filmu. Všude, kam jsem koukal, je film uváděn pod názvem „Credo“, ale když jsem si ho pouštěl, v úvodních titulcích o tento název ani nezavadíte, místo něj tam je „The Devil's Curse“.
Tak si vyberte, ale ať už si vyberete jaký název chcete, nezmění to nic na tom, že je film ztrátou času, které jsem chtěl fláknout čistou nulu. Ale jak už jsem psal, ten zvrat ke konci a výsledná pointa (i přes svou neoriginalitu, klišovitost – obyčejně mě podobné konce spíše naštvou – a prázdnost) speciálně u tohohle filmu tak nějak nakonec i potěší a způsobí, že film nekončí zase až tak blbě, jak blbým celou dobu je.
