Mistři hrůzy: Zvuky
Masters of Horror: Sounds Like
USA, 2006, 58 minut
Režie: Brad Anderson
Scénář: Brad Anderson
Hrají:
Chris Bauer (Larry Pearce)
Laura Margolis (Brenda)
Michael Daingerfield (Jim)
Matty Finochio (technik)
Larry Pearce pracuje jako kontrolor v telefonní společnosti. Kontroluje zaměstnance, jak vedou své hovory se zákazníky. Na první pohled vypadá jeho život normálně, ale pod rouškou se skrývá spousta neobyčejností. Larry přišel o dítě a s manželkou Brendou se pokouší o nové. Larrymu přijde vše v normě, své zaměstnance kritizuje i jim dává druhou šanci, když se dopustí přešlapu. Neustále vzpomíná na svého syna, ale co je hlavní, začíná slyšet věci, které normální člověk neslyší. Začíná mít supersluch. Slyší hodně vzdálené rozhovory, slyší běžně neslyšené zvuky. Po několika pozitivně využitých výhodách však citlivý zvuk začne Larryho psychicky deptat, začne vyhledávat tichá místa a bojovat s hroutící se psychikou.
Čtvrtého dílu druhé série „Mistrů hrůzy“ se zhostil režisér výborného tísnivého hororu „Vražedná terapie“ (Session 9, 2001) nebo nezvyklého mysteriózního dramatu „Mechanik“ (The Machinist“, 2004). Oba filmy zmiňuji záměrně, protože stejně jako ony, i „Zvuky“ působí hloubkově a jaksi podvědomě. Neděsí tím, co je zobrazováno, ale tím, jak to samotný divák zpracovává. Nepracuje s první signální, tedy přímými reakcemi na to, co vidíte a slyšíte, ale s tím, jak si s tím pohraje vaše mysl, jak se to pokusí aplikovat na vás samotné, respektive do předkládané situace zasadit vás jako hlavní aktéry. Protože „Zvuky“ vlastně vůbec neohromí tím, co zobrazují a vypráví, příběh hlavního hrdiny je popravdě poměrně slabý, neexplicitní a hodně rychle divák dojde k tomu, jak to skončí, protože to technicky vzato jinak skončit nemůže. Předkládaný děj a zápletka v podstatě ničím nepřekvapí. Ale vyslané signály ano. Ty jsou jako tichý zvuk, který normálně neslyšíte, avšak náhle ho zaregistrujete a pak už ho nedokážete vyhnat z hlavy.
Protože „Zvuky“ jsou silné v okamžiku, kdy si vaše mysl začne pohrávat s myšlenkou, jak byste se v dané situaci cítili vy. Možná mnozí by si přáli mít skvělý zvuk, jako nějaký superhrdina, slyšet až za roh, na druhou stranu místnosti, odhalovat, co si o vás povídají ostatní a ohromovat znalostmi a vědomostmi, které normální (čti normálně slyšící člověk) mít nemůže. Jenže chyba naslouchátka. Larry Pearce vám ukáže, v jaký horor se to může změnit uširvoucím lusknutím prstů. Asi nikdo by si nepřál být hluchý, ale Larryho příběh vám dá jasně na srozuměnou, co byste si vybrali, kdybyste si měli vybrat mezi hluchotou a supersluchem.
Jak již bylo řečeno, příběh není tím, co zaujme. Pozitivem může být, že se Brad Anderson nejen pokusil příběh zrežírovat, ale do scénáře sám zadaptoval povídku Mika O'Driscolla. To mu umožnilo udržet si jakousi soudržnost právě toho podvědomého našeptávání s prvoplánově vyprávěným příběhem.
Za velké pozitivum „Zvuků“ jistě stojí zmínit představitele hlavního hrdiny Chrise Bauera a zdatně sekundující herce ve vedlejších rolích, včetně sympatické Laury Margolis.
Ač obecně budou „Zvuky“ zřejmě patřit ke slaběji hodnoceným dílům seriálu, jsou zajímavou ukázkou další z podob hororového žánru. Plíživé, skryté, ale působivé a ve svém konečném důsledku neobyčejně děsivé. Protože čistě z lidského hlediska, jeden z největších hororů je ne to, když začne vaše tělo selhávat, ale když vás začne přerůstat natolik, že ho přestanete ovládat. U sluchu to platí dvojnásob. A ať už je tento díl kvalitativně jakýkoliv, hodně brzy u něj divákovi dojde, že slyšet všechno je fakt horor. I proto má tento díl v seriálu své opodstatnění.
