Povídky ze záhrobí: Rytíř Démon
Tales from the Crypt: Demon Knight
USA, 1995, 92 minut
Režie: Gilbert Adler, Ernest R. Dickerson
Scénář: Ethan Reiff, Cyrus Voris, Mark Bishop
Hrají:
Billy Zane (Collector)
William Sadler (Brayker)
Jada Pinkett (Jeryline)
Brenda Bakke (Cordelia)
Brayker je v jistém smyslu psancem na útěku. Je nositelem a strážcem magické relikvie, po níž pase tajemný muž (v titulcích uvedený jako Collector), jehož je možné označit za ďábla, neboť má všechny jeho schopnosti. Relikvie je stará několik tisíc let a závisí na ní osud celého lidstva, respektive dobra. Brayker se během svého útěku dostane do starého kostela, který dnes slouží jako levný hotýlek. Jeho obyvatelé – majitelka, prostitutka, její zákazník, „pokojská“, i strýček Willy, který Braykera do hotýlku přivede – netuší, že se nechtěně zapojili do jednoho z mnohých zápasů dobra se zlem…
Hororový TV seriál „Příběhy ze záhrobí“, na němž se podílela řada známých osobností (produkoval ho Robert Zemeckis, jednotlivé díly režírovala řada známých herců a hereček: Arnold Schwarzenegger, Michael J. Fox, Kyle MacLachlan, Tom Hanks atd., řada známých herců a hereček, Amandou Plummer počínaje, Joe Pescim nekonče, si v něm zahrála), se stal velice oblíbenou a dá se říci, že v jistém směru i prestižní záležitostí. Stal se jakousi esencí hororu. Největší měrou se o to zřejmě zasloužil průvodce seriálem, Crypt Keeper. Humorná, úsměvná, sympatická a řádně ironická postavička, která aspiruje na jednu z hororových ikon. Crypt Keeper srší humorem a jeho „moderátorské“ schopnosti, smysl pro břitký, černý a metaforický humor, by mu mohli nejedni jeho kolegové a kolegyně závidět.
Ve stejném duchu se nese i jeden ze dvou celovečerních filmů, které v rámci této seriálové série vznikly v půlce devadesátých let, „Rytíř Démon“.
Je možné mu vytknout, že to, co fungovalo ve zhruba půlhodinových povídkových dílech, nebyl stoprocentně schopen unést na ploše třikrát delší. Stejně tak by se dalo pozastavit nad tím, že se nějak úporněji, při své „velikosti“ a obsáhlosti, nesnažil vymanit právě z onoho televizního hávu, který nosil seriálový předchůdce a stát se něčím více, jak po stránce obsahové, tak i co se týče formy a provedení. Film je v podstatě jen klasickou povídkou „Příběhů ze záhrobí“, nataženou na hodinu a půl. Nic více, nic méně. Dalo by se obsáhle polemizovat o tom, zda je to v případě celovečeráku negativum (ve smyslu, že více metráže, prostoru a zřejmě i prostředků by se mělo projevit jak v obsahu tak provedení) nebo pozitivum (pokud se vám líbil seriál, neexistuje žádný závažný důvod, proč by se vám neměla líbit i jeho filmová podoba, neboť obsahuje všechno to, co se vám na seriálu líbilo).
Horor je často považován a označován za brakový (podřadný) žánr, jak v literatuře, tak i ve filmu. Můžeme s tím polemizovat, souhlasit, nesouhlasit, ale myslím, že jak milcům (obého pohlaví) všeho hororového, tak i jeho nemilcům, je to v podstatě buřt. Přesto, právě z tohoto ducha „Příběhy ze záhrobí“ (včetně „Rytíře Démona“, samozřejmě) vychází a je to jeho filosofií.
„Rytíř Démon“ se nijak nesnaží ohromit duchaplným, filosoficky nabitým příběhem, či dokonalým, kulervoucím profesionálním zpracováním. Naopak, lehce, s obrovským nadhledem, lehkou sebeironií odvypráví „prostý“ příběh přesně tak, jak od něj očekáváme. Zábavně. Prostě. Jedinou ambicí je uspokojit hororové srdce a pobavit. Dává prostor prostému herectví (místy na hranici vkusu či klišé), jednoduchým dialogům, lehké erotice (nahá prsa během pár úvodních vteřin) a pro uspokojení žánrových požadavků dává často přednost formě nad obsahem. Nezvyklé úhly kamery a (troufám si říci, že na dnešní poměry nezvyklá) erupce hororových triků a scén, v nichž vybuchují, roztékají se nebo jsou trhána na kusy lidská těla a pěsti pronikají hlavami, je přesně to, co od podobného typu filmu očekáváme. A on nám to poskytuje. Právě triky a masky, ač vypadají na první pohled levně, činí z filmu zážitek. Zástup z hřbitovní země zrodivších se démonů je maskérský ráj. Lehké proniknutí digitálních efektů není tak dokonalé a promakané jako dneska, přesto, nebo právě proto, nepůsobí tak neživě a odcizeně jako současná záplava digitálních triků. Neruší, možná se nad nimi i pousmějete, ale tvoří neoddělitelnou součást s celkem. Prostě do toho celku zapadají, dokážete jim i mnohé odpustit.
Ve filmu se objeví řada známých osobností. S odstupem času je tento fakt jednak zábavný, jednak zajímavý v tom, že se v hereckém ansáblu podařilo sdružit jak herce, kteří byli známí tehdy a dneska už po nich zřejmě neštěkne ani pes a tetelí se na výsluní jen zarytých fanoušků a fanynek (Billy Zane z „Critters“, „Městečko Twin Peaks“, „BloodRayne“, „Vražedné vzpomnínky“ – kdo si na něj dnes vzpomene?), herce a herečky, kteří tehdy ještě tak známí nebyli (Jada Pinket z „Vřískot 2“, tehdy ještě ne Smith, ale už i tady je možné Willu Smithovi pochválit jeho dobrý vkus) tak i herce, kteří sice v našem povědomí nějak stále zůstávají, nikdy ale nebyli hereckými esy hřejícími se na výsluní (William Sadler z celovečerního bratříčka tohoto filmu „Povídky ze záhrobí: Upíří nevěstinec“, „Cesta ke zlu“, „Mlha“, „Hory zalité krví“ apod.). I ostatní ksichty vám však budou povědomé – jména jako Brenda Bakke („Žhavé výstřely 2, Přepadení 2: Temné území“), Thomas Haden Church („Král džungle, „Spider-man 3“) nebo CCH Pounder („Psycho IV: Začátek“, „Frankensteinův dům“, Orphan nebo „Avatar“) vám možná vůbec nic neřeknou, jejich tváře však určitě ano.
Hororový žánr má největší fanouškovskou základnu mezi náctiletými a post náctiletými (opět je možné o tom polemizovat, já si např. myslím, že na tomto tvrzení je nejdůležitější právě to slovo NEJVĚTŠÍ, což neznamená, že JENOM), „Rytíř Démon“ (respektive „Příběhy ze záhrobí“) i toto přijalo za svou filosofii a hlavní jádro a působí jaksi mladě, nevážně a ležérně. Avšak jak svým zázemím (řada známých osobností z filmu), tak i všeobecnou oblíbeností dokazuje, že hororový žánr není jen doménou mladistvých, že má širokou fanouškovskou základnu i mezi dříve narozenými a že i tito dříve narození se velice rádi vrací do svých mladých let, ke svým mladistvým zálibám a i v každém z nich stále zůstává kus dítěte. Nezastírá však fakt, a ve své podstatě je i jakousi poctou tomuto faktu, že k hororům se člověk dostane nejčastěji právě jako dítě/puberťák/náctiletý. Záleží pak už jen na tom, jestli tato obliba/záliba pomine stejně rychle jako přišla (určitě mnozí z nás dříve narozených znají ze svého okolí lidi, kteří před nějakými 15-20 lety s vámi zapáleně koukali na horory a dnes vám říkají, že jste blázni, že na ně koukáte pořád, protože je už nebaví) anebo právě díky tomuto setkání v mládí se stane vaší srdeční záležitostí, které se, navzdory všemu, co se o hororech tvrdí, nehodláte jen tak zbavit. Tohle všechno je z „Rytíře Démona“ cítit, ta srdeční záležitost, obliba žánru, cit pro jeho průvodní projevy, pro jeho obsah. Ono souznění s ostatními fanoušky a fanynkami. A tento dojem převažuje všechny jeho případné technické/obsahové nedostatky. „Rytíř Démon“ je jednoduše esencí hororu, ne ve smyslu jeho dopadu (určitě se u něj nebudete bát), ale obsahu, formy, žánrovosti, srdečnosti a toho pocitu, který ve vás horor jako takový vyvolává.
„Rytíř Démon“ zcela určitě není dokonalý film, ale je do dobrý horor. Poskytuje vše, co má (dobrý) horor mít, víte u něj, že jste doma, že jste tam, kde horor není jen dětskou zábavou, brakem a znakem vaší věkové a duševní nevyzrálosti. Jste tam, kde je horor všechno. A za to mu patří velký dík.
