Robert Louis Stevenson: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
ODEON, SNKLU, 1965
Advokát Utterson vyslechne od přítele historku o jeho setkání s podivným panem Hydem. Nikdo Hyda nezná, nikdo neví, odkud se vzal, nikdo neví, co vlastně dělá. Každý, kdo se s ním setkal, ví jen jedno, setkání s ním není příjemné. Tento malý a odpudivý mužík doslova vyzařuje zlo a být v jeho přítomnosti není vůbec příjemné. Utterson se s Hydem sám setká a všechno, co slyšel, se mu potvrdí. O to víc jej překvapuje, že Hyde je velice spřízněn s Dr. Jekyllem, kterého každý považuje za hodného, mírného a láskyplného člověka. Hyde má volný přístup do Jekyllova domu a laboratoří, Jekyll ho navíc brání a omlouvá jeho neurvalé chování. Utterson má v péči Jekyllovu závěť, v níž se tvrdí, že v případě Jekyllovy smrti nebo náhlého zmizení má být vše odkázáno právě Hydovi. A to se Uttersonovi pranic nelíbí. Začne totiž kolem Hyda pátrat a zjištěné skutečnosti nejsou nijak pozitivní. Utterson Jekylla navštíví a chce si s ním o Hydovi promluvit, ten však nechce o ničem slyšet. Po čase dojde k chladnokrevné vraždě sira Danverse. Vše, včetně jedné svědkyně, ukazuje, že vrahem je právě Hyde. Utterson jde za Jekyllem, který mu slíbí, že Hyde zmizel a už se nikdy neukáže. Jenže po nějakém čase zmizí samotný Jekyll a místo něj se v jeho místnostech zamyká a vydává se za něj někdo cizí. Ukazuje se, že je to Hyde...
Příběh Dr. Jekylla a pana Hyda je hodně starý a vešel již ve všeobecnou známost. Není možná tak slavný jako skoro stejně staré příběhy o Frankensteinovi či hraběti Draculovi, ale jeho zápletka je stále využívána pro nové a nové příběhy, a to nejen ty strašidelné či vyloženě horrorové. Vzpomeňme např. komedie o „Zamilovaném profesorovi“ s E. Murphym. Svým způsobem příběh žije vlastním životem a stále se obnovuje. Dostalo se mu té pocty zařadit se mezi literární klasiky, které většina lidí zná, aniž by je četla.
Posledním mým setkáním s panem Hydem před začtením se do knihy, proběhlo ve filmu Van Helsing. Ovšem zapomeňte na siláckého a hromotluckého Hyda, jak byl ztvárněn v tomto letním trháku, na nějž už se doufám právem zapomnělo. Prvotní Hyde, tak, jak ho ztvárnil Stevenson, je malý, zakrslý, odpudivý, chlapík. Ostatně, Stevenson jej popisuje takto: „Hyde byl bledý a zakrslý – budil dojem člověka zrůdného, ač se to znetvoření nedalo popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi ohavně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil chraptivým, sípavým hlasem, skoro selhávajícím – to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo zdůvodnit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký u pana Uttersona vzbudil.“
Abych pravdu řekl, ke čtení jsem přistupoval trochu s rozpaky. Přece jenom, jako člověk odkojený moderním pojetím horroru a literatury hrůzy jsem se, podobně jako (zcela zbytečně a neoprávněně) u „Draculy“, obával neakčnosti a absence zjevnější a otevřenější nehorrorovosti, přílišné ukecanosti a literární květnatosti. Navíc, Stevenson není a nebyl horrorový spisovatel, známý je především jako autor dobrodružné literatury, „Dr. Jekyll a pan Hyde“ byl jen takový jeho odskok. A stejně jako nakonec u „Draculy“ jsem poznal svůj omyl a danou pravdu, že staré příběhy mají obrovské kouzlo a nezapomenutelnou atmosféru. I bez litrů prolité krve a výraznějších brutalit (o gore ani nemluvě), dokážou navodit vtíravě děsivou atmosféru, při níž vás pomalu mrazí v zádech a vstávají chlupy na těle. A to je případ i „Podivného případu Dr. Jekylla a pana Hyda“.
Příběh se odvíjí zpočátku jako dobrodružně kriminální pátrání po tajemství a identitě jisté osoby, aby se pomalu, takřka neznatelně, přeměňoval v napínavou, ne zjevně, ale plíživě vzrůstající děsivou historku o podstatě a poměru zla a dobra v člověku. R. L. Stevenson příběh začal psát v době, kdy se aktivně zabýval otázkou „prazákladní rozdvojenosti člověka“, a to hlavně z mravního hlediska. Tedy otázkou dobra a zla v lidském charakteru. V závěrečné části, což je vlastně Jekyllova zpověď, dobře rozvíjí teorii dobra a zla v člověku. Tak se „Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“ stává takřka filosofickým a částečně i sociologickým traktátem o povaze lidského zla a dobra. Někteří učenci, myslitelé a filosofové (často nábožensky/křesťansky založení) tvrdí, že člověk je v podstatě zlý, že všechno dobro v něm pochází od boha a vytváří se v něm vírou a službou bohu. Jiní, např. ruský vědec, přírodovědec a anarchokomunista P. A. Kropotkin naopak tvrdí, že člověk se rodí v podstatě dobrý a zlo v něm je výsledkem výchovy, vlivů okolí a prostředí, v němž je vychováván a které ho obklopuje a utváří. Někteří pak tuto teorii rozvíjí ještě tím, že zlo a dobro je v člověku přítomné takřka stejně a jde jen o to, které z těchto vlastností dá člověk průchod závisle na tužbách a okolní společnosti. I o tom je Stevensonův příběh.
Dr. Jekyll ve své „zpovědi“ píše: „To, co povím dále, je ovšem jen teoretická domněnka – nemohu tvrdit, že to vím, ale pokládám to za nejpravděpodobnější vysvětlení. Zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně získala drtivou převahu, nebyla tak silná a vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se před chvíli zbavil. A pak, při životě, jaký jsem vedl, tedy z devíti desetin konec konců přece jen ovládaném prací, ctností a sebezapřením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se a vyčerpat. [...] Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje blahovůle, měl ten druhý ve tváři zřejmě a jasně vepsáno zlo. To zlo, o němž jsem konec konců stále přesvědčen, že je smrtelnou stránkou člověka, rovněž poznamenalo i tělo zohavením a zchátralostí. [...] Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi zprvu nikdo přiblížit bez očividné fyzické bázně. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s nimiž máme co činit, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z veškerého lidstva, byl čisté zlo.“
I pro genezi zápletky nemusel Stevenson chodit daleko. Jeho zdravotní potíže jej totiž donutily jako lék používat jistý přípravek z opia. Patrně pod jeho vlivem se mu zdál sen, v němž kdosi změnil svou podobu po požití jakési drogy. Pak už Stevensonovi zbylo jen příběh sepsat. První verzi dal přečíst své ženě, která ji, jako čistě a pouze jen strašidelnou, bez rozvinutí alegorické roviny, kterou příběh obsahoval, silně zkritizovala. Stevenson první náčrt spálil a po čase napsal konečnou verzi, která se stala slavnou a čtenou.
Stevenson nikdy nebyl spisovatel typu Dostojevského nebo z naší doby např. Stephena Kinga, kteří si hráli se slovy a dokázali jistou věc, úkon či podobu barvitě popsat na třech stranách a dvaceti odstavcích. Psal přímo, zkratkovitě a jasně. Nikdy si neliboval v rozsáhlých charakterech postav a květnatém budování zápletky a pointy. V případě „Jekylla a Hyda“ to je velké plus. Spisek je sice krátký, běží rychle vpřed, bez jakýchkoliv odboček a zabředávání do popisností, přesto dokáže napětí a vzrůstající děsivost celého příběhu budovat již od prvních vět. Vždyť už jen představa číst někdy koncem 19. století o člověku, který povalí osmiletou holčičku a bez jakéhokoliv pozastavení na ni šlápne, nebo který holí umlátí člověka a pak po něm ještě začne skákat a dupat, je svým způsobem děsivá. Stejně jako Jekyllův popis, jak se ráno probudí a zjistí, že nekouká na svou ruku, ale na ruku Hydovu.
Jako jediné a podstatné negativum příběhu vnímám fakt, se kterým jsem se u Stevensona setkal již podruhé. Už v „Ostrově pokladů“, který psal v podstatě jako seriál na pokračování a rozhodl se jej vyprávět z pohledu mladého hrdiny, se dostal do slepého bodu, kdy musel popsat události, které však nemohl odvyprávět mladičký hrdina, protože se jich nezúčastnil. Stejně tak v příběhu o Jekyllovi a Hydovi, který se odvíjí z pohledu advokáta Uttersona a je vyprávěn vlastně jako jeho vlastní příběh, nemohl (i když, při troše dobré vůle by to podle mě zvládl) odhalit Jekyllovy pohnutky k pokusům a pokusy samotné. Proto se uchýlil k menšímu úskoku a všechny tyto věci slovy samotného Jekylla odhalil v podobě Jekyllova dopisu, působícímu jako zpověď, který je poslední částí příběhu. To podle mě trošku atmosféru příběhu narušuje, jak já bych to nazval, nutným pozávěrečným vysvětlením. Příběh normálně začne, vyhrotí se a skončí. Čtenář/čtenářka při jeho čtení a odhalování dalších a dalších pozadí příběhu, již něco začíná tušit, ale příběh najednou skončí, aniž by odhalil hlavní pointu, ta musí být takřka polopatě vysvětlena v tzv. dodatku, který ve Stevensonově příběhu tvoří právě Jekyllův dopis. To trošku narušuje celou atmosféru příběhu a ubírá na jeho tajemnosti a děsivosti. Tehdy se tak některé romány psaly, je to však styl, který mi není moc po chuti.
Příběh Jekylla a Hyda se zcela jistě dá považovat za jeden ze základů strašidelné a děsivé literatury, už jen proto, že se stal jedním ze základních kamenů mnoha jiných příběhů stojících na podobné nebo takřka identické zápletce a pointě. Je do mrazivý a děsivý příběh, který se dobře čte a samotná jeho četba vyvolává spoustu otázek k přemýšlení.
