Trilogy of Terror
USA, 1975, 72 minut
Režie: Dan Curtis
Scénář: William F. Nolan, Richard Matheson
Hrají:
Karen Black (Julie/Millicent & Therese Larimore/Amelia)
John Krlen (Thomas Amman)
George Gaynes (Dr. Chester Ramsey)
Jim Storm (Eddie Nells)
Tři jinak zcela samostatné příběhy filmu spojují dvě hlavní věci. Všechny jsou adaptací povídek Richarda Mathesona, který dokonce pro poslední povídku sám napsal scénář, a ve všech příbězích hraje hlavní roli herečka Karen Black. Další zajímavostí je, že se povídky jmenují podle hlavních hrdinek příběhů a že v tomto filmu neexisteje žádný propojovací příběh, jak je občas u podobných povídkových filmů zvykem.
První příběh Julia vypráví o mladém studentovi, kterému padne do oka jeho učitelka a rozhodne se ji pozvat do kina. Tam ji omámí a u ní doma pak zhotoví velmi zajímavé fotografie, jimiž učitelku vydírá. Ta si to, jak se zdá, nechává líbit, protože pověst, učitelská čest a tak podobně. Jenže… Je zde ono pověstné jenže. Po nějakém čase toho Julie začne mít dost, začne jí to totiž… Ale ne, to už se podívejte sami. Silný temně psychologický příběh, rozehraný ani ne tak probíhajícím dějem, jako spíše náhlou pointou a jejím působením na odběratele, si skvěle pohrává s dobovou atmosférou a silou odhalujícího slova.
„Millicent & Therese“ jsou na tom po psychologické stránce, velmi podobně. Příběh o dvou sestrách, které jsou navzájem velmi odlišné a jedna druhé začne pít krev natolik, až se rozhodne pro odhodlaný krok nemilosrdného řešení, však hodně hřeší na fakt, že jeho pointu odhadnete až příliš brzy. Oběma prvním příběhům z dnešního hlediska již trošku škodí jejich stáří. Ne, že by nebyly dobré, oba svým způsobem jsou, ale tyhle zápletky a pointy jsou dnes už poměrně běžné, nepřekvapivé (zrovna tato povídka) a neoriginální. Věřím však, že ve své době ještě měly svou sílu a já mám tyhle psychologické hrátky (obzvláště v podání „Julie“) poměrně rád. V „Millicent & Therese“ Karen Black ne že by excelovala podáním své dvojrole, ale dokáže v rolích jednotlivých sester být natolik odlišná, že to až těší. Povídka potěší ještě Dr. Chesterem Ramseym, který na obě sestry dohlíží, jehož si zahrál George Gaynes, pozdější náčelník Eric Lassard z „Policejní akademie“.
Třetí povídka „Amelia“ trochu vyvažuje vážnost předchozích dvou. I ona má svou hlavní hrdinku v podání Karen Black, která zvládá celý příběh sama jen v doprovodu sošky domorodého náčelníka. „Amelia“ je divoká, akční, ztřeštěná a nervní povídka o mladé ženě, která má vztahové a komunikačí problémy se svou matkou a chystá se na narozeninovou oslavu svého nového přítele. Tomu koupila sošku domorodého válečníka jménem Zuni, v níž je údajně uvězněn zlý démon. A ten, jak se v podobných příbězích často stává, se osvobodí, sošku posedne a rozhodne se s Alicí vypořádat. Žena tak musí svést boj na život a na smrt s nečekaným protivníkem. Povídka je krásně ujetá a soška nádherně děsivá a skvěle zpracovaná. Představa, že mi něco takového pobíhá a vříská po bytě fakt není moc příjemná.
Julia a „Amelia“ jsou velmi příjemné hororové zážitky, díky své odlišnosti a jejich pojetí. „Julie“ je temně atmosférická a napínací, „Amelia“ pak děsivá svou neúprosností a pocitovou bezvýchodností. Je přímější, akčnější a vlastně i mrazivější, neb to děsivé se neskrývá, naopak, bezohledně a bezhlavě útočí. Oběma povídkám bych dal klidných a zasloužených 80 %. Hodnocení jinak na „pouhý televizní“ film obstojně zpracovanému dílu strhává „Milicent & Therese“, a to hlavně kvůli té předčasně prohlédnuvší pointě. Sesterské duo si, při vší snaze Karen Black, více než 50 % nevyslouží.
