Harry Adam Knight: Tendrils
Phantom Press, 1991, 220 stran
S dílem australského spisovatele Harry Adama Knighta (vlastním jménem John Raymond Brosnan) se lze v českých končinách zřejmě nejblíže setkat prostřednictvím filmové adaptace „Proteus“ (1995) jeho mořského sci-fi horrorového románu „Slither“ z roku 1986. H. A. Knight publikoval pod několika pseudonymy, např. James Blackstone nebo John Raymond. Zemřel v South Harrow v Londýně. Počátkem 90. let 20. století mu sérii románů vydalo polské nakladatelství Phantom Press. Patří mezi ně i „Macki“ („Tendrils“, nejvýstižnější český název by byl asi Chapadla), které vydal pod pseudonymem Simon Ian Childer.
Začínají nehodou při zkušebním vrtu u možného odkladiště jaderného odpadu. Vrták narazí na podivný průduch a cosi jako kokon, později z vrtu vystříkne vazká tekutina, která všechny, které zasáhne, spálí a rozežere jako kyselina. V okolí se pak začnou objevovat podivné mrtvoly. Nejen zvířat, ale i lidí. Vypadají jako živí, při bližším ohledání se však zjistí, že jde jen o prázdnou schránku. Něco je doslova vycucalo. Kromě přímé svědkyně nehody u vrtu Anny se o celý případ začne zajímat její manžel biolog Clive Thomas a novinářka Robin Carey. Ukazuje se, že blízké okolí napadají podivní červovití tvorové. Zůstávají po nich jen mrtví. A tento úkaz míří k Londýnu. Clive Thomas navíc přijde s teorií, kterou mu nikdo nechce věřit – nejde o pozemské tvory a dokonce ani o několik tvorů, ale jen o jeden jediný organismus.
„Macki“ jsou jako houska na krámě. Přímočarý brakový škvár, ovšem v nejlepší spotřební tradici. Jednoduchý příběh, který odsýpá a nezdržuje se nějakými velkými a zapeklitými kličkami nebo charakterovými ekvilibristikami. Jako když pustíte míč z kopce. Nabírá rychlost, nadskakuje, občas odskočí stranou, ale jeho směr a cíl jsou hned od začátku jasné a neměnné. Víte, kam se asi tak dokutálí. Zápletka příběhu je natolik malicherná a jednoduchá, že aby ji Knight natáhl na alespoň plnohodnotný paperbackový román kapsovitého formátu, musel si vypomáhat hned několika vedlejšími příběhy náhodných charakterů, které se chapadlům dostaly do cesty. Což je bod k dobru, protože mu to dává svěží a zajímavý nádech a činí jej pestřejším. Mikropříběhy tváří v tvář lokálně rozbujelému nebezpečí jsou vždycky fajn. Nepomáhají a neuspokojují, pravda, tolik jako např. v krysí série Jamese Herberta, ale pomáhají káru zápletky táhnout plnou silou. Právě na Herbertovu krysí sérii jsem si při čtení vzpomněl. „Macki“ mají podobnou strukturu, jen prostě plynou tak o dvě příčky níže. Pro vyváženost informace je ale třeba podotknout, že zase o příčku výše než třeba John Sinclair.
Problémem se stává samotný závěr. Příběhu jednak dochází dech, Knight se uchyluje k neočekávaným a v rámci zápletky a příběhu docela překvapivým dějovým zvratům, které v rámci celku působí trochu nepatřičně a nesoudržně. Např. zážitky novinářky Robin v závěru knihy, jako by k románu ani nepatřily a Knight s ní rozjížděl úplně jiný příběh. Kromě toho, kniha se řítí ke konci, zbývá už jen posledních pár stránek a pořád to nevypadá, že by se blížilo vyvrcholení. Ale o opulentních vyvrcholeních tyhle romány nejsou. Když je třeba, dokáží ukončit rozjetý příběh ve třech větách. „Macki“ k tomu, naštěstí, spotřebují alespoň několik odstavců.
Prostě houska, kterou si kupujete běžně, ale občas na ni dostanete i chuť, málokdy vám nechutná a splní svůj účel. Nasytí a ukojí chlad. „Macki“ jsou výbornou volbou, když budete cestovat vlakem třeba z Prahy do Brna nebo Ostravy a nebudete se chtít tahat s Kingovým To nebo Simmonsovým „Terrorem“. Umožní vám vypnout a užít si rychlý přímočarý příběh s lehkou ekologickou agitkou, přímou fabulační linkou a nutnou erotickou scénou.
