Jakost(i?) hororu
Vítám vás u další úvahy na hororové téma.
Původně jsem chtěl psát o béčkových – většinou amerických, filmových hororech. Udělat jakési „best of“ z filmů, které mě provázely dětstvím a dospíváním, zamáčknout nostalgickou slzu v oku, v návalu dojetí se na ony filmy podívat znova a zjistit… Co? Že už to asi nebudou takové pecky, za jaké je považuji.
Nebyl bych to já, aby se situace nějak nezkomplikovala. První problém nastal hned vzápětí. Totiž: Co je to béčkový horor?
Definici asi všichni tak nějak cítíme v kostech, ale zkusme to nějak sesumírovat. Rozpočet? V porovnání s ostatními žánry zpravidla nevalný. Herci? Začínající, méně známí, případně zcela nové tváře. Námět? Jednoduchý, leckdy šílený, sem tam totálně absurdní. Dlouhé a pracné budování atmosféry, jež by divákovy nervy napnula jako naladěné struny? Nikoli, spíše krvavé hody nebo lekačky (čest výjimkám). Cílová skupina? Mladší lidé a úchylní fajnšmekři.
Oproti filmům z běžné produkce mají ovšem filmy kategorie B (ať už se jedná o horor či cokoli jiného) dvě nesporné výhody: a) nezřídka se stávají kultem, který ovlivní, vychová a definuje celou generaci; b) svůj rozpočet dokážou někdy tvůrcům vrátit i několikanásobně, v o řád vyšších cifrách. V případě velké návratnosti často následuje několik pokračování, kvalita jde dolů a série žije ze značky tak dlouho, dokud vydělává požadované sumy.
Vím, je to dosti vachrlaté, črtané narychlo, ale musí to postačit. Po definici B hororů se vyloupl další problém. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout na nějaký AAA horor, horor s filmovými hvězdami, horor s pořádnou výpravou a nepopiratelnou kvalitou. Možná, zapátral-li bych hodně proti proudu času, by se pár kousků našlo ve zlatých sedmdesátých – třeba dnes již legendární „Omen“ s Gregory Peckem v hlavní roli; dále je tu o něco mladší Mlčení jehňátek, ale to je spíše hodně drsná detektivka. Poslední dobou? Pusto, prázdno.
Zbývala mi jediná možnost. Zašel jsem do sklepa, rozžal svíce z tuku nepokřtěných nemluvňat, krví z hymenů načrtl pentagram, jal se předříkávat Enochiánské klíče a spojil se s Nejvyšším. Ale ani Martin Štefko nedokázal mou zvědavost zcela utlouct. Doporučené kusy Sinister, Mama, „Insidious“ a „Conjuring“ sice ční nad zbytkem hororové produkce jak majáky na útesu, ale jak námětem, tak rozpočtem (nejtučnější z výše zmíněných – pro dnešní dobu celkem směšných – 20 milionů dolarů) se o škatulku B minimálně důvěrně otírají.
Až by se chtělo napsat, že horor je – ve své podstatě – B škatulkou sám o sobě. Naštěstí se již nedá říct, že by byl ignorován, či brán jen a pouze jako okrajový a pokleslý žánr pro pár podivínů, to vůbec ne – na to sype až moc dobře. Těžko se však dočkáme nějakého kulervoucího hororu s plejádou hvězd, velkoryse pojatými exteriéry rozesetými různě po světě a rozpočtem nad sto milionů dolarů… Ne, že by to bylo třeba...
Dobrá, odhodím – na chvíli, na malou chvíli – své filozofické sklony a vrátím se na místo, kde je (samozřejmě zaživa) zakopaný pes.
Proč jsou naše milovaná béčka tak populární? Proč se pořád natáčí? Jednoduše: za málo peněz, hodně muziky. Jak už jsem psal, béčko si vystačí s poměrně malým rozpočtem a není složité na výrobu – příkladem nejryzejším budiž „Záhada Blair Witch“. Parta několika lidí zhruba týden běhala po lese, rozpočet nepřesáhl ani sto tisíc dolarů (dle oficiálních údajů 60, dle jiných 22) a celosvětové tržby se vyšplhaly skoro ke čtvrt miliardě dolarů. Vlhký sen každého producenta, co říkáte?
Jistě, „Záhada Blair Witch“ je skutečně extrémní případ, ale není ojedinělý. Film „Paranormal Activity“ (nic jiného než trochu jinak pojatá „Záhada Blair Witch“ – a pak, že život nemá smysl pro ironii) z roku 2007 měl prý rozpočet 15 tisíc dolarů. Celosvětové tržby se zastavily lehce pod hranicí 200 milionů. Ani jiné ikonické filmy si nevedou zle – „Vřískot“ se 14 miliony vydělal krásných 173; Tajemství loňského léta svých 17 milionů znásobilo na 125; a abych zabrousil více do současnosti, tak třeba výše zmíněný Sinister ze svých 3 mega vypražil celosvětové tržby koketující s 90 miliony.
Proč to tak krásně funguje? Díky cílové skupině.
(Ne)očekávaná podobnost
Pokud jste již nějaké slavné B kusy viděli, určitě vám neunikly společné atributy.
Béčka – filmy o mladých lidech – jsou koncipována pro mladé lidi. Středoškoláci/vysokoškoláci, sladký studentský život, pitky, pohoda, mejdany (nebo aspoň komorní pijatyka kdesi v lůně přírody), problémy s opačným pohlavím (či spíše jeho nedostatkem), erotické dusno, sex a jako bonus šílený zabiják/zlý duch a trocha toho napětí. Neskutečně lákavá a nenáročná kombinace, s níž se může průměrný teenager ztotožnit (nu, možná až na toho zabijáka, ale kdo ví).
Co víc! Neskutečně lákavá a nenáročná kombinace vyšperkovaná pozlátkem, jemuž osobně říkám „americký sen“. Onen sen obsahuje: auto s bezednou nádrží pro každého teenagera; obří dům s bazénem je k dispozici takřka vždy, není-li to obří dům, tak je to minimálně dvoupatrová chatička v lesích; sousedé jsou milí, a tak jim vůbec nevadí hlasitá hudba a třeba padesát ožralých (peníze na alkohol jsou vždy) a celou noc řvoucích adolescentů; všechny holky jsou hezké a hubené (Vážně! Oplácanou – natožpak vyloženě tlustou – nenajdete ve většině oněch filmů ani jako křoví při scénách ve škole – což je sakra komické, když uvážíme, jak se brojí proti obezitě dětí a mládeže; výjimku mohou tvořit obézní postavy, které jsou třeba pro příběh.). Sečteno, podtrženo, ideální svět hodný kyselé závisti – dokud se nezačne kazit nějakou tou brutální vraždou a vyvrženými střívky.
Opět malinko odbočím. Po přečtení předchozích řádků už to možná nebude takový šok, ale… Víte, čemu se B horory nejvíce podobají? Americkým komediím pro mládež. Nevěříte? Tak z výše nastíněné dějové rovnice odstraňte hororový prvek. Ani to tak nebolelo, že?
Charakteristika oněch komedií? Opět můžete zabrousit na začátek článku a vyškrtnout to děsivé. Že to je blbost? Ale kdeže!
Rozpočet? Malý (stejně tak B horor). Herci? Žádná esa (opravdu musím psát za vším závorku?). Námět? Šílený, absurdní. Jediná změna nastane u budování atmosféry. Zde se požadavek trochu přetransformuje – ony komedie rozhodně nepracují s extra omračujícím inteligentním konverzačním humorem (stejně jako B horory moc nepracují s atmosférou děsu). Polopaticky řečeno: Nečekejte Cimrmany, ale spíše projímadlo, kapesníky nadité spermatem přilepené na čele a zvratky (což je takový ekvivalent urvaných nohou, vyrvaných jater a rozšlapaných mozků z B hororů). Co se týče kultovního statusu a ovlivnění generací, zkuste říct člověku mezi 20 a 25 lety, že jste si na hudební tábor vzali flétnu a uvidíte ten tanec. Tržby? Jeden příklad za vše. První díl „Prciček“ svých rozpočtových 11 milionů nafoukl na 235. O tom, že v případě úspěchu následují další díly, asi není nutné psát. Faktor „amerického snu“ je přítomen hmatatelně, krystalicky, v nejčistší podobě.
Jak B horory, tak teen komedie jsou svým způsobem velice jednoduché a explicitní filmy. Pokud se nad tím člověk zamyslí, v zásadě není moc velký rozdíl mezi slušně vychovaným jižanským gentlemanem Thomasem Hewittem, jenž na čerstvém venkovském vzduchu korzuje s motorovou pilou po texaských okreskách, a takovým Stiflerem, který s robertkem v ruce pádí po schodech a řve: „Velký modrý gumový čuráky pro všechny!“
Fúze
Podobnost obou žánrů dokazují i hororové komedie. Nejsou módou poslední doby, jak by se mohlo zdát. A proč taky? Rozdrcené hlavy, chodící mrtvoly, posednutí démonem to je zábava vždy, všude a za každého počasí. Je-li to jen a pouze fikce a umí-li si s danou hororově komediální látkou tvůrce poradit.
Pomineme-li přímo parodie (veleslavná série „Scary Movie“ a jí podobné), zbude poměrně široká paleta filmů, které mají v popisku „horor/komedie“ případně „hororová komedie“. Je jen a pouze na konečném konzumentovi, do jaké (a jestli vůbec) škatulky dílo zařadí. Za sebe musím říct, že jakmile vidím film s oním popiskem, s jistotou vím, že to bude jen a pouze komedie. Sic možná drsnější, krvavá, ale komedie. Nepamatuji si totiž jeden jediný film, který by dokázal vyvolat jak salvy smíchu, tak strach, děs, nebo aspoň lehce nepříjemný a tísnivý pocit. Ne každému tato specifická odnož kinematografie sedne, ne každý se dovede smát, když na plátně stříká krev, ale pokud už se takový film natočí a povede, většinou stojí za to.
Klíčem je – nepřekvapivě – naše stará známá: absurdita.
Pokus umlátit zombíka, který se snaží sežrat poslední přeživší? Docela hororová záležitost, na níž není nic moc k popukání. Ale pusťte k tomu (náhodnou volbou) „Don’t Stop Me Now“ od skupiny Queen, mlaťte do rytmu písně, k závěru přidejte světelnou show, a otrlejší divák se může potrhat.
Znalci samozřejmě s mírným ušklíbnutím poznali, na který film narážím, ale vraťme se zpět k oné situaci. Zombie chce hrdiny stále pozřít, klidně neumyté a s botami, muzika nemuzika. Tak proč vnímáme situaci jednou tak a podruhé onak? Proč se jednou divák klepe (uznávám, silné slovo) a podruhé směje?
Je to právě absurditou, atypičností celé situace. Díky notně zažitým hororovým klišé jsme zvyklí na to, že zombie potkáme spíše na nějakém místě k tomu určeném (zdánlivě mrtvé a opuštěné město, vymlácená okna, prázdné široké ulice, nikde nikdo a najednou stovky hladových zombie krků; postapokalyptický svět zamořený radiací a obydlený mutanty, nebo tak něco), místě podkresleném vrčením, dramatickou nervy drásající hudbou, nikoli v klidném britském pubu, jehož atmosféru dotváří božský Freddie a šipky.
Pravdou – bohužel – je, že většina tvůrců až přespříliš spoléhá jen a pouze na brutalitu; hororovým komediím často chybí aspoň malá dávka hravosti a šílených nápadů, což je rozhodně škoda, neboť škatulka potenciál jistojistě má.
