Legenda pekelného domu
The Legend of Hell House
Velká Británie, 1973, 95 minut
Režie: John Hough
Scénář: Richard Matheson
Hrají:
Clive Revill (Lionel Barrett)
Pamela Franklin (Florencie Tanner)
Roddy McDowall (Benjamin Fischer)
Gayle Hunnicutt (Ann Barrettová)
Fyzik a odborník na parapsychologii dotkor Barrett je požádán, aby provedl vědecký výzkum ve starém domě Belascových, který je označován za Mount Everest mezi strašidelnými domy. Úkol je jasný – během jednoho týdne na základě pozorování domu získat nezvratný důkaz o životě po smrti. Odměna 100 000 liber je více než lákavá. Jako společníci mu jsou přiděleni mentální médium Tannerová a fyzické médium Fischer, který se podobné vědecké výpravy v Belascově domu účastnil již před dvaceti lety a jako jediný ji přežil bez úhony. Barrett s sebou ještě bere svou ženu Ann a jednoho prosincového dne se tato čtveřice přesouvá do strašidelného domu. Jenže to se evidentně nelíbí duchu starého Belasca, jež byl za svého života narkomanem, alkoholikem, bestiálním sadistou, nekrofilem, vrahem, kanibalem a sexuálním deviantem. Brány domu za vědeckou expedicí se zavírají, dům a jeho tajemství ožívají a hra kdo s koho může začít.
Scenáristou filmu, podle vlastní povídky „Hell House“, je Richard Matheson, s jehož hororovými povídkami se můžeme seznámit i v českých vydáních některých antologií (např. „Hlas Krve“ nebo „Žhavá krev“). Scénáristicky se podílel mimo jiné i na seriálu „Twilight Zone“.
Nesporným kladem filmu je zřejmě doba, v níž byl natočen, která mu dodává jisté kouzlo. To společně se skvělou prací architektů a interiéristů vytváří opravdu strašidelné místo. Belascovo sídlo je děsivě nádherné. Klasický starý dům, který svou jak vnější, tak vnitřní rozlehlostí a vzhledem připomíná spíše menší zámek, věčně utopený v mlze, černá kočka se prochází po jeho římsách a zábradlích. Víc k atmosféře nepotřebujete. Jako kulisa strašidelnému filmu dokonalý objekt, ale bydlet bych v něm opravdu nechtěl. Po každém netypickém zvuku bych se musel jít přebalit.
I duch samotný je opravdu kousek. Jeho projevy jsou tu nenadálé, tu očekávatelné, nic to však neubírá na jejich akčnosti, intenzívnosti a při některých zvukových doprovodech i nesnesitelnosti. Již v samotném začátku filmu jsou diváci a divačky upozorněni, že film se nezakládá na pravdivých událostech, ale „pasáže popisující fyzikální jevy se odehrávají nejen v mezích možností, ale mohou být i pravdivé“. A opravdu, duch se zde projevuje v mnoha podobách a různými způsoby, tu zavírá dveře, jen prochází místností, tu zase zběsile útočí na lidi ve snaze je zabít nebo s nimi má sexuální styk. Jeden z mála podobných snímků co jsem viděl, který je alespoň z poloviny o strašidelném domě a jeho duchu a ne hlavně o jeho návštěvnících.
To všechno doprovází skvělá hudba, která se v jistých scénách s dějem sžívá natolik, že podtrhuje jejich atmosféru až na samou hranici ne/příjemnosti.
Z pozitivních stránek filmu bych zmínil ještě herecké výkony hlavně obou ženských představitelek a Roddyho McDowalla. A v neposlední řadě mnohé promakané triky.
Výše zmiňované by z „Legendy pekelného domu“ mohlo vytvořit jeden z nejlepších filmů o strašidelném domě, co jsem viděl. Mohlo, kdyby film kromě svých světlých stránek neměl i ty temné a těch je poměrně dost.
Strašně nepříjemná mi byla postava doktora Barretta. Klasický vědec, nepřipouštějící si žádné vědecky nevysvětlitelné jevy a ze svého striktně vědeckého postoje zesměšňující a popírající cokoliv metafyzického. K tomu se váže i pro mě v podobných filmech často až moc do popředí umísťována linie konfliktu právě mezi vědeckým a spirituálním přístupem. Trošku nechápu, proč to do podobných filmů pořád dávají a staví na tom tyto příběhy, když se (a zrovna právě v těchto filmech) zpravidla koncem přiklánějí k té druhé možnosti. U některých filmů (např. Bytost) to má jistou váhu, ale u „Legendy pekelného domu“ jsem to vnímal převážně jako rušivý moment. A to říkám jako někdo, kdo má v tomto směru takřka stejné materialistické a realistické názory jako doktor Barrett. Jen mi prostě vadí ten povýšenecký styl, kterým to mnohé postavy v podobných příbězích dávají najevo.
Dalším výrazně rušivým jevem filmu je neustálé objevování se data a času děje, což vzhledem k tomu, že se celý film odehraje zhruba během tří čtyř dnů, shledávám jako naprosto zbytečné.
Film samotný působí jako slepenec jednotlivých scén (často výborných – např. kočičí útok nebo první seance), v nichž se nějak projevuje duch, mezi nimiž v podstatě není žádná jednotící a soudržná linie, která by děj nějak držela v lajně nastíněné na začátku. Od počátečního úkolu, kvůli němuž čtveřice do domu přišla se odloučíme již v první čtvrtině filmu. Mimo to, scény, které jako by měly výše zmiňovaný slepenec nějak pojit do jednoho celku a vyplňovat místo mezi nimi, jsou často nudné a spíše přidávají na nelogičnosti, než aby pomáhaly. Také často rozmělňují vybudovanou atmosféru.
Samotný snímek pak vyznívá trochu roztrhaně, nesourodě a místy až úsměvně (např. závěrečná pointa a odhalení).
Přesto, že snímek nabízí spoustu zajímavého, duch je opravdu akční a nebojí se s některými členy expedice jednou provždy vypořádat a opravdu by se Belascův dům mohl nazvat Mount Everestem mezi filmovými strašidelnými domy (kam se na tohle hrabe např. Kingův Dům v růžích!), zmíněná negativa mu zásadně podráží nohy a v mých očích ho sráží na čistý průměr.
