Leonora Fani (vlastním jménem Leonora Cristofani) se narodila 7. července 1954 v italském městě Cornuda. Pro svůj mladistvý vzhled během své bezmála desetileté herecké kariéry, kterou absolvovala v rozmezí svých dvacetin a třicetin, většinou hrála mladé, dospívající dívky, nejednou stižené různými traumaty či sexuálními úchylkami. Proslavila se hlavně rolemi v italských lechtivých komediích, své nejvýraznější role ovšem předvedla v (romantických) dramatech („Nenè“, 1977), erotických filmech („Calde labbra“, 1976) a erotických thrillerech a hororech. Fani filmy natáčela pouhých devět let. Stihla jich však rovných dvacet šest a jeden televizní seriál. Nahoty ani erotiky se nikdy nebála.
Do našeho hledáčku vstupuje rolí v koprodukčním thrilleru s hororovými prvky „Die Hinrichtung“ (1976), vycházejícího ze skutečných událostí z Chicaga roku 1966, kdy sadistický vrah vnikl do ubytovny zdravotních sester a osm jich terorizoval, mučil a zavraždil. Děj filmu se odehrává v irském Belfastu, násilníkem je vietnamský veterán. Pomalu se rozjíždějící děj postupně přinese chmurnou a depresivní atmosféru, sexuální i psychické násilí a mučení, přesto působí jako umírněnější verze japonského zpracování stejných skutečných událostí „Okasareta hakui“ od Koji Wakamatsua.
V mystičtější rovině mnohem hororovější polohu přináší mysteriózní erotické drama „Bestialità“ (1976), který Fani uvádí souloží s dobrmanem. Vypráví o postarším páru, kterému to začíná trochu skřípat v té intimní rovině. Pár se na léto ubytuje v domě na ostrově. Zatímco Paul courá po ostrově a fotí, Ivette se oddává erotickému snění o nenaplněné touze. Brzy se však objeví mladá dívka se psem, skrývající velké tajemství.
Ještě syrověji hororové je o rok mladší mysteriózní giallo „Pensione paura“ (1977), kde se Leonora objeví v roli mladé dívky, která během druhé světové války se svou matkou vede malý hotel na venkově. Přitom obě čekají na manžela/otce, až se vrátí z války. Po matčině smrti na všechno Rosa zůstane sama a když ji neustálé ponižování a sexuální útoky hostů začnou přerůstat přes hlavu, začnou v hotelu hosté záhadně umírat rukou maskovaného vraha. „Pensione paura“ je až překvapivě zvláštní film, vymykající se klasickému pojetí gialla hned v několika základních oblastech. Chybí zde např. jasná kriminální linie a v podstatě i tajemný vrah. V tomhle ohledu je všechno jasné a neskrývané. Zpočátku čistě dramatická linie později nabobtná do erotické a mordovací roviny. Nejen díky prostředí, době, ale právě i díky Leonoře Fani jde o zajímavý film.
„Sensitività“ (1979) nás přivádí k malému jezírku, kde za nevyjasněných okolností před lety zemřela majitelka nedaleké usedlosti, když se po něm plavila se svou dcerkou. Dceru po letech k jezírku přivede legenda o místní čarodějnici, škodící lidem. Sama se však stane svědkyní hned několika nešťastných událostí, až se zdá, že je sama přitahuje nebo dokonce vyvolává. Dostala se totiž do podivného telepatického propojení s jednou místní mentálně zaostalou dívkou. K tomu propojení dochází hlavně při erotických hrátkách hlavní hrdinky, při nichž se dostává do transu ohrožujícího její protějšky.
Eroticky až soft pornograficky nejvýraznějším snímkem našeho výčtu je zřejmě Giallo a Venezia (1979). Film o vyšetřování záhadného úmrtí páru nalezeného na břehu v Benátkách (on je ubodán, ona utopena), se měl jmenovat spíše "Sex v Benátkách". Vystříhat z něj totiž těch pár neerotických scén, vražd a kecání, byl by z toho slušný soft pornografický film. Všechno je však namícháno do zajímavě pojatého filmu, kde se jeho pointa v té detektivní sféře odvíjí hodně pomocí retrospektivních flashbacků a není tak hloupá jako u většiny giall. Giallo a Venezia je stylovou žánrovou ukázkou, že koncem 70. let giallům dech ještě zdaleka nedocházel.
I s ohledem na žánrově jiné filmy Leonory Fani, je škoda, že se herectví nevěnovala dále. Se svou věčně dívčí tváří a přirozeným šarmem mohla ztvárnit ještě mnoho dobrých rolí.
