Noční můra v Elm Street 5: Dítě snu
A Nightmare on Elm Street: The Dream Child
USA, 1989, 89 minut
Režie: Stephen Hopkins
Scénář: John Skipp, Craig Spector a Leslie Bohem podle postav Wese Cravena
Hrají:
Robert Englund (Freddy Krueger)
Lisa Wilcox (Alice Johnson)
Kelly Jo Minter (Yvonne)
Danny Hassel (Dan Jordan)
Popáté se vracíme k sérii „Noční můra v Elm Street“ a znovu se setkáváme s Freddym Kruegerem, tím parchantem, co se vám vkrade do snu a nenechá toho, dokud nezemřete, nezemřou všichni kolem vás anebo dokud nezdechne on sám. Ale pokud už se stane, že Freddyho někdo sprovodí z tohohle světa, tak jedině s tím, že musí očekávat jeho návrat v dalším filmu.
Z předchozího snímku se nám vrací Alice Johnson v podání Lisy Wilcox, která si myslí, že její sny jsou už v pohodě, že dokáže Freddyho ovládat. Jenže dojde k něčemu, co je trochu nečekané – haha. Freddy se znovu vymkne kontrole, dostává se ke kormidlu a ukazuje nám, že po vizuálně nudné a nijak zajímavé čtyřce Noční můra v Elm Street 4: Vládce snu, je tu Freddy opět s pěknými nápady, špatně provedenými efekty, ale atmosférou, kterou by noční můra mít měla. Alespoň v tom smyslu, v jakém se ve svých pokračováních postupně profilovala.
Příběh není to, co drží film nad hladinou. Je obyčejný a nikterak závratný. Samotný název napovídá, o co asi ve skutečnosti půjde. Dítě snu je jednoznačně odkazem na to, že se má zrodit dítě, jehož otcem bude... no kdo asi? Freddy by se měl podle všeho stát tatínkem, ale budoucí matka Alice není z toho, že by se jí měl spálený ksicht motat dál do života, příliš nadšená.
Snímek neselhává jen na příběhu, ale i na tom, že Freddy se stává figurkou, která je ovládána a neovládá. Je z něj skutečně především komická figurka, která sem tam pronese nějakou vtipnou anebo méně vtipnou hlášku. Robert Englund si drží svůj standard a myslím, že člověk od něj zkousne docela dost. I tady má pár dobrých vět, které ve vás vyloudí něco, co by se i mohlo projevit nějakým tím náznakem úsměvu. Jenže zbytek filmu je špatný.
Závěr mě naprosto znechutil. Hraní si s realitou a její kroucení je zde provedeno trochu ve stylu snímku Armáda temnot, jenže tomu chybí ten potřebný vtip a nadhled, který měl Sam Raimi. Tady je to jen paskvil, kde se tvůrci snažili nakombinovat něco nového. A tak i když mi přišla první polovina krásně imaginativní, druhá se zvrhla jen ve vršení scén na jednu hromadu. Z tohohle dílu nakonec nejsem příliš nadšený, i když ze začátku jsem měl dobrý pocit. A konec? No není úplně tolik otevřený, ale ani zde se nemusíme bát, že je úplně konec.
Hodnocení: 40%
