The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier
Vydalo nakladatelství America’s Best Comics, 2008
Scénář: Alan Moore
Kresba: Kevin O’Neill
V České republice se třetí knihy ze série „Liga výjimečných“ nejspíš nedočkáme, i když musím říct, že je to věčná škoda. Nejedná se o třetí svazek klasického příběhu, ten následoval až poté pod názvem „The League of Extraordinary Gentlemen: Century“, který vyšel v celkem ve třech sešitech, nazvaných podle jednotlivých let: 1910, 1969 a 2009. „The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier“ není počítán jako třetí svazek jednoduše proto, že zde téměř chybí jakýkoli příběh. „Black Dossier“ je možné přeložit jako „černý spis“ nebo „černý fascikl“, což uvádím jen proto, že fascikl je krásné slovo, ač samozřejmě německé.
Ocitáme se na konci 50. let 20. století, což je poměrně skok, když si uvědomíme, že poslední příběh, který vyšel u nás, se odehrával na konci 19. století. Uběhlo 60 let a my sledujeme blondýnu, která má šátek kolem krku, a mladého muže, který se jí podle všeho snaží svést. Že by tou ženou byla naše stará známá, vlastně tedy mladá známá Mina Murray? Vzhledem k tomu, že už dávno víme o její nesmrtelnosti, časový skok nás v jejím případě ani příliš nepřekvapí. Nechává se svést mužem, který si říká Jimmy, a jak se později dovíme, je potomkem někdejší kontaktní osoby Míniny ligy, pana Bonda. Jimmy ale netušil, že se Mína nechává svést záměrně, protože se potřebuje dostat do ústředí Ligy, aby zde objevila jednu věc – titulní Černý spis.
Celá kniha, jak se vám dostane do rukou, je vlastně koncipována jako taková černá kronika. Jedná se o soubor různých dokumentů, které se týkají minulosti Ligy. Jsou provázány komiksovým příběhem, kde se Mina Murray a její partner, Quatermain junior (ale my víme své), snaží uniknout před lidmi, kteří chtějí spis zpátky. Materiály, které kniha obsahuje, jsou opravdu různorodého charakteru. V podstatě je to kniha bonusů, s kterými si Alan Moore i Kevin O’Neill opravdu vyhráli. Je vidět, že Moora tohle baví, ale stále ještě nechal dost prostoru na to, aby si mohl užít i fanoušek. Poskytl čtenáři skutečně nové zkušenosti. Hned upřesním, co tím vlastně myslím.
Po komiksovém úvodu, kdy se spis dostává do rukou Míny a Alana, ho s nimi začínáme číst. Dovídáme se něco o bozích, prastarých, a zjišťujeme, že Alan Moore je v posledních letech skutečně fixován na jeden zásadní mýtus. Ano, samozřejmě mluvím o mýtu Cthulhu, který se objevil již v předchozích knihách „Liga výjimečných I“ a „Liga výjimečných II“, ale hlavně v komiksech „Courtyard“ a „Neonomicon“. V komiksové podobě se ve fasciklu dále dovídáme o životě Orlanda/Orlandy, o kterém/které jsme už hodně slyšeli i v předchozích knihách.
Kromě Lovercrafta, u kterého se v posledních letech hodně inspiruje, Alan Moore více akcentuje také erotická témata, která hraničí až s pornografií, jak je některými lidmi bohužel chápána. Říkejme tomu ale erotika. Naprosto geniální je v tomto směru kniha „Ztracené dívky“. Za příběhem o Orlandovi v knize „The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier“ následuje malý vložený komiks, v podstatě taková tijuanská bible, která nám představuje sexuální polohy v krátkém úsměvném příběhu. Dále se seznamujeme s úryvkem z jedné nedochované hry Williama Shakespeara (úžasná ukázka Alanových schopností a všestrannosti), následuje dopis Fanny Hill, která v životě rozhodně nestrádala v oblasti potěšení těla (jedná se o odkaz na knihu „Fanny Hill: Memoáry nevěstky“, která je považována za první pornografický román vůbec) a po kresleném vtipu z konce 18. století spolu s Mínou přestáváme Černý spis číst a následuje komiksová pasáž. Materiály ze spisu se s komiksem takto prostřídávají.
V Černém spisu dále ještě najdeme: vzpomínky Campiona Bonda na Ligu Míny Murrayové, plány Nautilu (toho druhého), londýnské památníky, korespondenci Míny Murrayové, Alana Quatermaina a Orlanda, kterou v podobě pohlednic zasílali do ústředí, pojednání o Les Hommes Mysterieux a dalších ligách, které se snažily napodobit tu britskou, mnohdy ale na druhé straně zákona, příběh muže, který očividně netušil, kam se to dostal (Chtulhu pro něj byl Cool Lulu), informace o dalších snahách vytvořit novou Ligu a něco málo informací o Míně a Alanovi a podivnosti jejich dlouhověkosti.
Největším zážitkem, alespoň pro mě, je pak poslední část komiksu, ve kterém se dostáváme do země, do níž kdysi odešel i Prospero a také Orlando. Zde se setkáváme se zajímavými postavami, ale hlavně vše musíme sledovat přes přiložené 3D brýle, takže čtenář má z knihy ještě unikátnější zážitek. O zážitku vlastně kniha je. Pro ty, kdo nikdy nečetli „Ligu výjimečných“, by byla kniha zbytečností, ale pro mě osobně je dalším náhledem na skvělý svět, který Alan s Kevinem vytvořili. Vydání u nás se nedočkáme, ale rozhodně stojí za to na knihu upozornit.
Hodnocení: 70%
