Jakub předjel cyklistu v 11. 22.
Uháněl na horském kole k rakouské hranici, byl pátek a on si vybral dovolenou. Takové malé sólo bez partnerky. Na květen panovala neobyčejná vedra.
Jakub si toho dne nenavlékl obvyklou cyklistickou výstroj, protože ji nesnášel, ale bílou přilbou nepohrdl, to rozhodně ne. Ještě ráno měl na sobě i lehkou bundu, ale tu dávno strčil do batohu a šlapal teď v lehkých teplácích a tričku Nike. Že ale to slunce pálí.
Už hezkou chvíli nikoho nepotkal. Zrovna stoupal do zatáčky, když si prvně uvědomil, že dohání cyklistu. Předjel ho, ale hned ve stoupání se mu to nepovedlo. Ani když sjížděli, to cyklista podstatně zrychlil, a tak se minuli až teprve na rovině. „Zdař,“ broukl Jakub a mrkl doprava. Žádné odpovědi nebo snad přívětivého pohledu zpod temných brýlí se však nedočkal.
A co? I tak se je hej. I tak se po světě rozhlížel dál aq zvesela. Všude se zelenaly zalesněné kopce. V srdci jásal. Šlapal o sto pryč. Začal si pohvizdovat. Po uprášeném mostě přefrčel nad údolím, za kterým překvapil nápis Psí hřbitov. Stálo to tak aspoň na brance pusté zahrady. A co? V plném slunci sledoval silnici a snil, co zrovna dělá jeho Monika. A zesílil Ritchie Blackmora. V tichu s ním zpívat píseň Mad Dog. Silnici vnímal stále rozostřeněji. Škublo to s ním, když ho začal předjíždět cyklista. Pořád ten stejný? Kuba intuitivně zpomalil.
Viděl teď před sebou jinocha v černé přilbě (Jakub nosil vždycky bílou), ale... Ale co to cyklista vyvádí? Zpomaluje!
Jakub to pozoroval netečně a neutekly mu tři zvláštnosti. 1. Cyklista měl elasťáky něčím pokropené. 2. Na záda se mu lepil kousek prastarého dresu s písmeny ÍRU. 3. Zdál se jaksi rozrytý.
Nebo tedy jeho dres měl škrábance. A na jednom místě dokonce prosvítala kůže. Vtom zmizela. Vše skryla lehká oranžová bunda.
Ale jakým kouzlem ji dokázal tak svižně natáhnout? A co to vedro kolem? Jemu snad nevadí? Zezadu na bundě stálo: Jorika. Zvláštní. Tak se totiž jmenovala Kubova bývalá, a tenhle stejnojmenný mameluk tady brzdí a blokuje mi život. Jako kdysi ona. A ta písmena na zádech? Slova Jorika mu před očima rudla,
Ale ne. Ve skutečnosti byla krví hned od začátku.
Začal „Joriku“ předjíždět podruhé a pojednou uháněli bok po boku. „Zduř!“
Cyklista opět nereagoval. Jakub se zařadil před něj a prvně ho napadlo, jak je silnice opuštěná. Hrozivě. A nešel mu z hlavy detail.
Cyklista měl snubní prsten – a na dívčí ruce. Bože! Holka. Vysportovaná, ale... „Tú!“ Ejhle, disponuje trubkou. To si snad dělá prdel. Ale bavil se. Vlevo zahlédl vysílač pro mobily, ale divně křivý. Znova se zadíval na silnici:
Před chvílí jsem minul další hřbitůvek, uvědomil si. A stálo tam: Plazi. Halucinace? „Už jo,“ šeptal si. Na hlavu mi pálí a... A vážně stálo na zádech a rudě: Jorika? Znovu ho začala předjíždět. Zamračil se.
Třetí „zduř“ jí nevěnoval. O co ti jde? Mě nesvedeš. Ani neožulíš. Přesto mu zase předváděla zadek. Zničehonic začala brzdit.
Kdyby neudělal totéž, vězeli v sobě. Unikli o decimetr. A zase šlapala jak zjednaná. Kriste, jebe ti? Kryso! Stůj! Muž na čelo! Já. To generace chlapáků kráčej od pravěku vpředu. Ne? A přiblížil se za Joriku a blížila se i nepřehledná zatáčka. Nevadí, ne? Pruh je dost široký. Do toho! Vybočil.
I ona. Skoro... do ní vrazil. Mrcho! Vrátil se pokorně ke krajnici. I ona. Stále si ještě si nechtěl připustit, co se tu odehrává. Vybočila náhodou?
Dospává sex? horečně uvažoval. Co jsi zač? Byla to náhoda, usoudil.
Ale být já kamión, už bych tě rozšmelcoval. Znovu začal předjíždět. Až divě. A zas! Vybočila, zahradila cestu. Kriste! Ty mě ale mícháš, odfukoval. Anebo si myslíš, že ti nedám na prdel? Ujedu jí! rozhodl. Ale stejně, není to neuvěřitelné? S ničím podobným se nesetkal.
Šlapat stále rychleji, ale udržoval odstup. Předjíždět začal s velkou rezervou. Tak, a je to! Mám tě. Tentokrát Jorika nevybočila. Tentokrát dokonce vypjala doleva ruku a... Mává mi? Frajere, jen si frč! znamená to? I chtěl frčet, ale místo toho stiskl brzdy. Zoufale strhl bicykl na krajnici a v protisměru jako ďábel prosvištěl šedý motorkář. Ďábelská cyklistka ho jistě viděla už chvíli. Jakub lapal otevřenými ústy po dechu a slyšel vlastní srdce. Buch! Tfuj! Chtěla mě zabít.
To jím otřáslo. Nebo se pletu? Nebo jsem její gesto jen blbě pochopil? Asi. A možná to znamenalo: Líbíš se mi. Anebo: Nechceš se podívat? Asi mě, ta potvora, nějak vyhodnotila zezadu. A co? Jako já ji. Jsme vsi kvit. Ale to mě tedy poser. Mám to mít, jenže je stejně bestií. Najednou se mu udělalo špatně.
Páni, opakoval v duchu. Páni, to je fór. Krásnej. Asi jako v tom filmu o tom kamiónu. A co? Jsou to všechno jenom náhody. Je to jen souhra okolností. Nebo snad ne?
Nebo ta děvka skutečně chtěla, abych se zabil? Páteční dopoledne pokračovalo za šplíchání potu a oboustranného opírání se do pedálů a Jakub si k tomu rovnal myšlenky. Co se tady děje? A komu kape na karbid? A komu se víc vaří vejce a komu asi zadní mozeček? Pohádala ses ráno se svým amantem? A kde ti tedy visí ty kopačky, má sladká prdelko? vybavil si mimoděk ostrou hádku se skutečnou Jorikou, ale pak se vší silou vůle uklidnil. Jsem chladný jako Lovecraft. A ne, ne, nic zlýho v kopcích tady nečíhá!
Ale aby se usmál? Už to nedokázal.
Sejmul sluchátka. Minuta za minutou ubíhaly a on stíhal Joriku a vzpomněl si konečně i na trumpetku od Moniky. Vtipný dárek, a ještě ho prakticky nepoužil. „Tú!“ udělal. Zase začal předjíždět. Jenže Jorika vybočila.
Tak vybočil taky a víc. I Jorika se však posunula dál vlevo. Ale čim čučí dozadu? Někde snad má instalováno nenápadný zrcátko? Nechápal.
Divil se. A za každou cenu chtěl předjíždění ukončit, protože svištěli v protisměru. Nakonec se radši vrátil. I Jorika se vrátila. „Krávo!“ ulevil si.
Zíral na krvavé JO-RI-KA. Slabikoval to znovu a znovu. Na co si to hraješ? Dívčino! Tobě haraší? Protože tohle- se-jináč-vysvětlit-nedá, pohupoval se. Co by tomu všemu asi řekl Jan Tleskač – a co Monika? Upřeně zíral na darovanou trumpetku. Ano. Jak by Monika reagovala na jeho místě? Tútala by až donekonečna? Rovnou by mobilem zalarmovala policii?
Upřeně Jorice zíral na zadek a uvědomil si, že ta zběsilá cyklistka tentokrát zůstala u prostřední čáry. Aha! Vemu tě tedy zprava! Anebo mě snad dokážeš vytěsnit do příkopu? Ale najednou to pochopil. Ona je toho schopná!
Čekal je táhlý, strmý kopec. Asi v polovině ženská mašina konečně polevila a Jakub ji začal předjíždět, což bylo jako sex, a Jorika, aniž se ohlédla, trhla řídítky. Tentokrát však byl rychlejší a dostal se dopředu a šlapal už jen a šlapal. „Krávo,“ stačil vykřiknout, když ďáblici míjel. A „tú!“ dodal trumpetkou za Moniku a chtě nechtě se rozesmál. Tak! A teď si polib tu svou krásnou prdel! přehoupl se ladně přes hřeben. Co viděl?
Dál a dál se táhly lesy. Opět nasadil sluchátka. Naslouchal písni Stormbringer, ale bouřku ukrýval i uvnitř sebe. A kraj zmrtvěl. Jakub se instinktivně ohlédl.
Předním kolem svištěla vedle jeho zadního! I v tom vedru měla na ústech černý šátek jako Calvera. A stále ty brýle. Čerň. Projížděli táhlou zatáčku. Dost! Rozhodl se, že zastaví.
No dobře, ale jak? Fúrii mám v nejtěsnějším závěsu a vlastní vztek ještě blíž. Najednou si Kuba uvědomil, že na Joriku mává. Předjeď! znamenalo to. Jenže je šílená. To víš, a zrovna nepředjede. Hodlá mě opravdu zabít.
S pískotem projeli další začátku a on uviděl nápis. LORENCOVA KAVÁRNA. Končilo klesání. Přestal i šlapat a strhl kolo riskantně ze silnice. Ve značné rychlosti se ocitl v jílu a skoro sletěl po nose, a přece se nakonec udržel v sedle. Jako Yul Brynner! A Jorika? Mihla se a pokračovala silnicí na hranice. To Kuba stál a byl vzrušený. Oči měl zavřené a naslouchal vlastnímu tepu. Myslel na Moniku. Nosem nasával divně mastný vzduch. Právě byl skoro zavražděn přízračnou cyklistkou. A to nebyl sen. Aby se uklidnil, zkusil recitovat báseň Ostrava jako Jiří Wimmer. Ale mohl tu ode dneška stát pomníček, to se nedá nic dělat. Další hřbitůvek v pořadí. Za tím plazím. Za tím psím. Anebo se mi to všechno jenom zdálo? Díval se na kavárnu, jejíž okna mu připomínala temné brýle. Potom pustil kolo, toho kamaráda, štítivě sňal přilbu a úplně promočený škobrtal ke schůdkům. CYKLISTKY VÍTÁNY, dočetl se. Fór?
Anebo vede kavárnu šílenec? vybavil si motel Normana Batese z Hitchcockova hororu Psycho. Vstoupil dovnitř.
Panovalo tam liduprázdno. Anebo támhle cosi číhá? S očima upřenýma do jediného bodu mířil skoro jako náměsíčník ke dveřím, na kterých měli nakreslený veliký šroub. Zavřel za sebou, aby se opláchl, a když se opláchl, znehybněl. Zíral do zrcadla, a potom pomalu přikývl. A slunce pálí jen... A slunce pálí jen... A stínu šmouhu šedivou... zaleh jsem pod sebou, hrálo rádio.
Vytáhl něco ostrého. Učesal se. A do zrcadla dodal: „To mluvíš se mnou?“ A sám sobě odpověděl: „A s kým jiným? Vždyť jsem tady sám!“
A člověk nikdy neví, nikdy! blesklo Jakubovi hlavou. A ze světa, který zdánlivě perfektně známe, právě odkvačila celá sada záruk najednou. A Jorika?
Asi míří na hranice.
Asi už terorizuje někoho dalšího. A kam čert nemůže...
A co? Hlavně, že ta můra už fiští daleko. Usmál se do zrcadla. Zdalipak mají Red Bull? Vyšel z WC. Co spatřil, ho takříkajíc přimrazilo.
U baru seděla právě ona. Jorika. A pořád jako zezadu pořezaná noční můra z Elm Street, ale i pružná. Zády k němu. A zase četl i zbytek nápisu ÍRU.
Jela snad někdy Závod míru?
Pokud ano, teď prostě jen pila a v barbarsky prostříhaném trikotu vyhlížela věru svůdně. Vlastně ano. A taky odložila přilbu. Po šíji tekly vlasy jako len a...
„Co si dáš?“ uslyšel mužský hlas - a Jorika už neseděla nikde.
„Red Bull,“ odvětil.
„Nemáme. Nebo snad tu nějaký vidíš?“ Tak pravil barman.
„A co tedy máte?“ zeptal se poplašeně Kuba.
„Red Blood. Dobrotu. A zrovna tohle jaro bych ti dotyčný driják doporučoval, mládenče.“
„Jo? Jenže jsem tu na kole.“
„Hm. A na kole tě tu bude někdo kontrolovat, posero. To si opravdu myslíš?“
Ten barman byl divný. V ruce držel ostře ořezanou červenou tužku a sledoval Jakuba jen tak úkosem i podle utěrky a i skrze rychle leštěnou skleničku. „Sorry,“ změnil se ale najednou. „Humor. Je to samozřejmě nealko. A čistá krev panenskejch dívek.“ Zasmál se.
Jakub se tedy opatrně napil. „Já jsem taky skoro panic.“ Ale Bože můj, pomyslil si, to to ve mně bublá. Jako skutečná lidská krev.
Ale ke dnu skleničky se dostal. Dal i druhou a drze se zeptal: „Nechcíp tu náhodou pes? Co vás tu, vy krysy, vlastně živí?“
„Joriky.“
Možná se Jakub přeslechl? Dopil a překvapený slyšel: „Máš to gratis.“
Jenže se mu zdálo, že ten barman dodal: „Za to už jedna Jorika zaplatila.“ I nechal radši toho blázna (anebo sním já?) za barem a usedl stranou ke stolečku. Hranolky a sekané kousky bifteku mu po chvíli přinesla hezká servírka. Zvláštní, že připomínala jak Moniku, tak i Joriku. Bylo to zrovinka napůl. Ale ten poťouchlý barman ji oslovoval Lauro.
„Lauro?“ zeptal se Jakub.
„Ano?“
„Co ty cyklistky?“
Docela roztomile se rozesmála:
„Vy myslíte nápis na dveřích? Cha. To je taky žert.“
„Váš?“
„Ne, taky Lorencův.“ A servírčin palec zatočil k baru přes její nahé rameno.
„Rádi tu žertujete. Aha. Neseznámili jsme se, vy dva, náhodou na kolech?“
„Trefa,“ uslyšel překvapeně barmana, který se najednou tyčil blízko a s rukou na Lauřině rameni. „Ale dneska už jezdíme vozem. Vlastně jsme i zdejší patrola.“
„Cože?“
„Anebo snad domobrana?“ Zasmál se. „Ty to pořád nechápeš? Ale je to pravda.“ „A co?“ „Policajti tuhle silnici zrovna dvakrát nemilujou.“
„A proč ne?“
„Objevuje se tu až moc...“
„Poldíci zkrátka radši obtěžují kamióny,“ skočila Laura Lorencovi do řeči. „A kamióny, ty teď musej jinudy.“ A barman i ona měli očividně dobrou náladu. Možná je k tý dobrý náladě ale vyprovokovala prázdnota, kterou jsem najednou vyplnil, napadlo Jakuba sebestředně, když si přisedli, a Laura mu za chvíli vyprávěla o svém kdysi vysněném Rakousku, i jak tu zemi vnímala před nějakými třemi lety, k čemuž Lorenc hravě připojil: „Ale nedojela tam. Nikdy.“
„A už ani nedojedu,“ usmála se Laura. „A zatím tu s tebou zůstanu. Co?“ přivinula se k Lorencovi – a Jakub se na ně na oba díval nostalgicky a spontánně prohodil: „Jednou bychom s Monikou taky chtěli provozovat nějakou takovouhle kavárnu.“
„Jo? A co budete jíst?“
*
Vážně Jakub zaslechl tuto otázku? Asi. Ale v tu chvíli ji ještě nepochopil. „A co budete jíst?“
„Už nic,“ odvětil a zvedl se, ale na předloktí ucítil Lauřinu ruku. „Vezměte si tohle,“ vtiskla mu do dlaně křížek s plamínkem. S Lorencem se nad hostem jen tak zlehka políbili a chvíli nato Jakub odevzdaně odemykal své dvanáctikilogramové kolo, ale přilbu si už nevzal. Přilbu, tu zahodil do trávy. Do suché trávy. A tetelícím se horkem silnice, která zela prázdnotou stejně jako Lorencova kavárna, pokračoval k celnici, ale hned za první zatáčkou začal brzdit a zastavil a zíral. U krajnice čekala Jorika.
Vítr Jorice čechral vlasy jako obilí, a kdyby Jakub strhl nějakou nekonečnou paží její brýle (o čemž tedy snil), uviděl by nejspíš prázdné důlky. Ne? A na místě víček pavučinky z prázdné lebky, povlávající přes ty díry, a z knoflíkových dírek, nosu, pusy i uší by se zurčivě drala bystřina hmyzu a pavouků. „Tú!“ Jen milimetr vedle Jakuba prosvištělo modré Audi.
To bylo o fous, brachu, uvědomil si. Kapánek pozdě. Stěhoval se šupem za krajnici, ale před vteřinou mohl zemřít. Možná. Vzápětí ho minul i spurtující cyklista. A Jorika se za tím cvokem ani nepodívala. Dál čekala na stejném místě u svého kola.
Pojednou Jakub pochopil, že v téhle zóně smějí hranici volně překračovat úplně všichni, jenom ne on.
Bude to šlapka, zopakoval si.
Leprou prolezlá, šílená šlapka, a vybrala si z nějakého iracionálního důvodu čistě jenom mě. Přes hlavu si rázně přetáhl tričko Nike. Nacpal ho do batohu. Ta cyklistka se nehýbala. I v úděsném horku působila chladně jako stín. Jako šeré šílenství, které se mezi polonahým Jakubem a Joričinou dvojnicí odehrávalo a nabývalo víc a víc na síle. A nebyla to dobrácká síla. To tedy ne. A ač se Jakub právě relativně uvolnil, rozbolela ho hlava. Náhle ale naskočil na sedačku.
Jorika to napodobila jako nějaká pavoučice z hororu.
Hnul se a i Jorika sešlápla pedály. Zase zastavil a taky Jorika hned stála. Kousl se do rtu, ale to Jorika... Vlastně to nešlo poznat. Možná taky kousla.
Zatím do rtu. A tu si Jakub představil, že se mu zakusuje do ramene. „Promiň, ale spletla jsem si tě s jablkem,“ řekla. Ona. Ona a já. Jsme jako kočka a pes! A rozjel to.
I Jorika to rozjela. Ani jeden ale už nespěchal. Ujížděli a jen zvolna zrychlovali. Zdánlivě synchronně, ale ve skutečnosti Jakub provokatérku přece jen dojížděl. Tu znovu vypjala doleva modelčinu paži a „můžeš“, znamenalo to gesto. No, tak! Předjížděj.
Kam oko dohlédlo, čněly k modrému nebi jen zalesněné kopce, a ti dva náhle ujížděli bok po boku, až se Jakub opět ocitl v čele pomyslného peletonu. Uháněli spolu jako vítr, a přece po celém těle registroval kapičky chladného potu, a když se ohlédl, otřásl se hrůzou.
Ne, nejsem zbabělec a ženský mám rád, to jednoznačně, ale tahle... Ještě víc se opřel do pedálů a jako šílený, protože to Jorika ze mě šílence udělala! napadlo ho. Nebo snad ne? Ale vždyť jsem ji přece miloval, a ještě dnes... Já ji měl rád, takže proč by mě takto uháněla? Proč by mě škrtila? Protože jsem ji zradil?
Všiml si vpravo u borovice otřískané, vyprahlé boudy a nad sádrové trpaslíky někdo nadepsal: Joričiny květiny.
Anebo tam stálo jenom Květiny? Až dodatečně si Jakub uvědomil, že pod ten nápis jiný sprejer nastříkal: Věnce. A Jorika? Pracovala už jen pár centimetrů za jeho nahým, ohnutým hřbetem. Doháněla ho. Ach, nebylo lepší se ti koukat na zadek?
Jako promazaná raketka Jakub prosvištěl další mírnou zatáčkou a vletěl do aleje temnější než kaňon z hororu. Smetl si z nosu ne snad nudli, ale jakousi smradlavou větvičku obalenou jeho vlastní potem. Lekl se, když z té aleje zase vystřelil ven a do prázdna. Kéž bych se teď pootočil a uviděl Joriku jenom jako tečku na dálném obzoru, napadlo ho a jednoduše se domníval, že taky v jeho vlastním životě už ona dáma náleží za horizont. Vždyť chodím s Monikou! A šlapu dneska i pro ni. A chcem dítě! A proč byl prve ten vysílač nakřivo?
Lilo z něj, ale říkal si: Nebudu se bát ničeho zlého. A přesvědčoval sám sebe, že ho žádná divá ženská nepodlomí. A ani nepředhoní. Najednou si všiml, že se po štěrkové cestě zprava taky blíží cyklistka. Z dálky se podobala Jorice. Počkat, podobala? Je to Jorika! „Tú!“ vyloudil hystericky z Moničiny trumpetky. I za rychlosti světla se šokovaně otočil (riskoval) a hle, Jorika se blížila i zezadu!
Znovu pohlédl kupředu na tu štěrkovou cestu děsu a spatřil modré Audi. Vřítilo se před Jakuba a on se mu s hrůzou vyhnul. Cítil, jak mu z podpaží stéká na boky chladný pot, a objala ho iracionální hrůza. Modré auto a dvě kola tvořily shora tvář stvůry, která se přehoupla přes další horizont.
Objížďka! přečetl Jakub na ceduli, ale nezatočil podle šipky. Kdepak. Jako kulka vletěl mezi zábrany. Jakápak objížďka? Na kole přece všudybyl proniká všude. Ne? I do Jorik.
A co to auto? Je snad fatou morganou, zlou vílou? Ohlédl se.
Audi nikde. A jí ujedu! Přehodil. Přišlo mu, že ho démonická satanáška pronásleduje a honí už léta. Stalking? Zase začali stoupat. Získával náskok. Ale musím ještě přidat, ještě víc. Tak. Opřu se do toho a žádná ženská přece nikdy nevydrží, vzpomínal i na Moniku, i na Joriku. A možná jsem si Moniky a našeho vztahu až doteď vůbec nevážil. Nebo jo? A co dnešní výlet-úlet? A proč jen každý hledá důvody vlastního trestu? Vesmír je přece lhostejný.
A to mě vážně honí šlapka? Ale prostitutky přece energii vydávají jinak. Nekonečné stoupání nekončilo a najednou mu došlo, že už nemůže. Ale pokračoval. Metr za metrem. Dokaž to! Ocitl se na vrcholku.
A Jorika? Pochmurně a poklidně ho doháněla. Ale nedožene. MY to dokážem, oslovil bicykl, jako by rámem kolotala krev. Ale z mozku mu lezly hřebíky a ruce mu chromly. Najednou byl zase nahoře. „Hú!“ sjížděl. Jenže to oba. A vůkol? Jen zalesněné, divoké pahorky. Nic víc. Kam se to dostali?
Je to správná silnice? Zákaz vjezdu cyklistů, četl. A vedle? Audi. A Lorenc. I Laura. Oba drží... Hořící kříže? Mihl se okolo obrazu a Jorika... Už mě drží! Zatmělo se. Otevřel oči. Spočíval vzadu v audině, před ledničkou.
„Co se stalo?“ oslovil řidiče i spolujezdkyni.
„Nic, je po všem. Jako vždycky,“ uslyšel.
„A Jorika?“
„Joriku máme.“ A pauza. „Dej si.“ Lorenc mu podal kalíšek Red Bloodu a dodal: „Prvá nebyla. Ani poslední.“
„Protože se vracejí,“ přikývla Laura. „Ale ponořují se vždycky zpátky do hlubin i s veškerou nadějí. A kdyby to nedělaly, svět lidí by dávno kvílel v šílené hrůze.“
„I ty jsi odteď vymítač!“ A Laura dodala: „A všecko vstalo z prachu a musí i padnout pod sekerou. Nikdá nevíš! Mohou se vždycky vynořit. Ale dnes? Sotva už. A máme jídlo, to je hlavní. A pití. Ale ten děs číhá i dál v hlubinách kopců a kvičí v dětských snech a s ním se snáší i zánik na křehké duše cyklistů a na příbytky lidí.“
