Září 2010 - Vídeň. Květen 2011 - Záhřeb. Srpen 2012 - Split.
Nikdy nenašli dopis. Neobjevili příčinu sebevraždy. Neznali způsob, jak si vzali život. Měli jen tři těla objevená v tomtéž rychlíku na stejné trase během tří let.
Interpol nevěděl, co si počít. Byli bezmocní. Neměli vlastně ani důvod zahájit vyšetřování - obětem evidentně nikdo k smrti nedopomohl. Přesto se ale něco muselo udělat, poněvadž hrozilo, že letos sebevražedná mánie v rychlíku Praha-Split udeří znovu. Léto již bylo v plném proudu a vlak byl zabezpečen jedním tajným policistou – po čem měl však pátrat?
Oběti vždy do rychlíku nasedly šťastné, těšily se na dovolenou, všechny měly rodinu, která na ně již v cílové destinaci čekala. Mrtví byli bankéř, záchranářka a pracovník statistického úřadu. Neměli společné známé, národnost, ba dokonce ani zastávku, kde měli vystoupit. Jediné, co je spojovalo, bylo pozření neznámého jedu, v jehož důsledku zemřeli v jídelním voze rychlíku Praha-Split.
Jednalo se o choulostivou záležitost, která potřebovala zacházení v rukavičkách, neboť bylo třeba, aby se nic nedostalo na veřejnost a nevyvolalo paniku. Nikdo totiž nedokázal vysvětlit, proč ani jak došlo k úmrtí; lidé by se proto mohli začít obávat, že je sebevražedná mánie posedne též, a propukly by docela pochopitelné zmatky.
Pamatovala si, jak byl nerad, že jí ten úkol svěřoval a ona již přes dvě hodiny dumala nad tím, proč. Byla přeci absolutně důvěryhodnou osobou, kterou mohl bez váhání pověřit delikátní záležitostí – jako byla tato, kdy dával všanc vlastní kariéru tím, že ji na tom nechal pracovat, ačkoliv neměla žádnou bezpečnostní prověrku.
Z jakého důvodu mu to činilo takové problémy, nechat osud své platební pásky v jejich rukou? Vždyť byla absolventkou Oxfordu, měla doktorát z aplikované informatiky a rozlouskla pro něj už nejméně deset případů! Proč by ho asi měla zradit?
Ušklíbla se, poněvadž sama znala odpověď. Nudily ji počítačové vědy, nebavil ji všední život, počítače nenáviděla, protože omezovaly její kreativní myšlení. Policejní vyšetřování jí poskytovalo zábavu; až ji to omrzí, nejspíš jí nebude činit problémy dát všanc tajné informace, které zná, pokud ji to zase rozptýlí.
Nikdy nevěřila v teorii sériových sebevražd. Osoba sedící naproti ní v jídelním voze byla ztělesněným důkazem jejích pochybností.
Netušila, jak dlouho tam ten muž je a čeká – až dosud ji nezajímal, poněvadž si potřebovala promyslet jednu kvadratickou rovnici. Teď se mu mohla začít věnovat.
„Ach, to jste vy,“ pravila klidně, „čekala jsem, kdy mne vyhledáte.“
Vychutnávala si to, že se jí podařilo zabezpečit, aby si ze všech cestujících vybral právě ji – nechala za sebou jasné stopy, které sériového vraha nakonec dovedly k tomu, aby jí poslal pozvánku na pozdní večeři do jídelního vozu. Objednal u číšníka to nejlepší šampaňské, a dál si jeden druhého nevšímali – on ji pečlivě pozoroval, zatímco ona poslouchala smích, konverzace a cinkání příborů, které se z přeplněného vagonu linulo.
„Na váš život je vypsaná speciální odměna,“ řekl muž po chvíli, „prý jste inteligentní. Teď zjistíme, kdo z nás dvou je chytřejší.“
„Musím pro vás být lákavou obětí,“ konstatovala klidně a nepřestávala analyzovat překvapivě přátelského trojnásobného vraha.
„To ano, proslulá detektivní konzultantka Interpolu. A teď tady sedí stejně jako před ní tři lidi, bez šance přežít,“ zašeptal sebevědomě. Kolem nich prošel do svého kupé jakýsi opilý blázen.
„Tím chcete říct, že máte v ruce nějaké eso, díky kterému za chvíli budu ležet na zemi mrtvá. Jak to, že vždy skončí bez dechu?“ vyptávala se klidně, zatímco on otevíral šampaňské.
„Oba se od těch lidí venku lišíme,“ poukázal vrah na onoho opilce, co pracně otevřel dveře do ložního vagonu. Pokusil se odvést její pozornost od nezodpovězené otázky – nebo možná smrtícího šampaňského? Neošálil ji, ale rozhodla se přistoupit na jeho hru.
„Tím chcete říct, že máte nějaké nadání?“ zeptala se pohrdlivě, jako by snad ten muž před ní mohl odhalit každou teroristickou buňku v Evropě stejně jako ona, pokud by se jí jen trochu chtělo.
„Nejsme od sebe zas tak odlišní a já jsem lepší než vy,“ přel se pobaveně, jako by měl v ruce nějaké eso, díky kterému skončí i ona mrtvá. Mohla kdykoliv odejít, a to také měla v plánu – jen se před tím chtěla dozvědět, jak ten muž zabíjí.
„Dobře, tohle si možná myslíte. Nejsem však zase tak natvrdlá, jak mylně soudíte: vaše civilní oblečení je vskutku mizerné. Pracujete jako průvodčí, proto na vás nikdy nepadne podezření; viděla jsem vás při nastupování a můžu říct, že zabíjení lidí není něčím, co by vás posedlo. Někdo vás najal a hádám, že za každou mrtvolu dostanete nějaký ten peníz do penze, kam se každým rokem chystáte. Soudě podle vaší snahy zůstat v utajení víte o mém nadání a pracujete pro lidi, kteří si o mé inteligenci udělali lepší a přesnější obrázek než vy. Teď je řada na vás.“
„Já si jen s lidmi popovídám, a oni prostě umřou,“ vysvětlil klidně, neokouzlen její dedukcí, „řekněte mi, chcete hrát?“
„Ne, dokud nebudu znát pravidla,“ odvětila s úsměvem, „poslouchám.“
„Až přislíbíte účast,“ přel se pobaveně, jako by snad debatovali o pozvání na večírek.
„Toho se nedočkáte. S nečestnými vrahy nehraju,“ odpověděla s úsměvem a odsunula židli, zatímco on nevzrušeně naléval bílé víno do skleniček.
„Co kdybych teď vytáhl zbraň? Posadila byste se pak?“ zeptal se uštěpačným tónem.
„Je tady sto padesát lidí,“ pravila v odpověď, „nejste sebevrah.“
„To si vážně myslíte, že vás ti cizinci ochrání?“ tázal se pobaveně a položil lahev šampaňského na stůl.
„Sbohem,“ loučila se s ním dál, zatímco se zvedla ze svého místa. Ten muž nebyl tak zajímavý, jak očekávala – jestli lidi lákal na šampaňské, pak nejspíše všechny oběti patřily mezi alkoholiky – bude proto stačit, když pro příště zabezpečí to, aby vlakem nejezdili závislí.
Proplétala se mezi přiopilými strávníky, když tu se ozvalo trojité zatleskání. Ustrnula na místě, neboť vše rázem ztichlo. Bez dalšího slova se veškeré osazenstvo jídelního vozu zvedlo a zamířilo k východům. Zůstal tam pouze jediný člověk – průvodčí.
Zamířil na ni zbraní.
Nebyl zase tak hloupý a ubohý, jak si myslela. Pravila proto:
„Popovídejte si i se mnou.“
Mlčky před ni postavil obě skleničky šampaňského, které nyní mělo krvavě červenou barvu.
„Předpokládám, že jste teď konečně pochopila, o co tady jde. Neměla jste ani ponětí, co?“ vysmíval se jí.
„Objasněte mi to,“ získávala čas, pozorujíc obě skleničky, vědoma si navzdory jeho předpokladům toho, co pro ni chystá.
„Slavný spolupracovník Interpolu nechápe, o co tady jde. Nakonec porazit vás asi bude snazší, než jsem očekával,“ konstatoval pobaveně, „máme zde dvě identické skleničky. Když jste byla otočená zády, do jedné jsem přidal potravinářskou barvu a do druhé jed. Jedna z nich je otrávená, druhá není. Vy si vyberete.“
„Jsou úplně stejné?“ vyptávala se a učinila pohyb ke skleničkám.
„Jen se podívejte a pěkně si to zvažte,“ odpověděl. Obě si očima znalce prohlédla – nespatřujíc mezi nimi žádný rozdíl. Položila je zpátky a zadívala se do tváře sériového vraha, který na ni stále mířil revolverem.
„Nedává to smysl,“ pravila klidně, „nikoho pod pohrůžkou vraždy nedonutíte k sebevraždě.“
„Je to ještě lepší,“ usmál se na ni vrah, „vy vyberete jednu a já si vezmu tu druhou. Pak si připijeme na zdraví a...“ nechal vidinu smrti viset ve vzduchu.
„Proč tak riskujete? Máte před sebou penzi a minimálně dvacet let života. Proč jste se dal na vraždění?“ vyptávala se ze zvědavosti.
„Přejděme ke hře,“ pokoušel se odvést pozornost.
„Já už hraju. Proč?“ trvala na svém a nepřestávala sledovat každý jeho pohyb. Tentokrát si odpověď nehodlala nechat proklouznout mezi prsty.
„Za mrtvolu dostanu dvacet tisíc eur, za vás dokonce čtyřicet. Financuje mě… nadace,“ vysvětlil klidně průvodčí.
„Stejně podstupujete risk. Je to padesát na padesát, tipovačka-“
„Laskavě mne taky oceňte! Třikrát jsem hrál a vyhrál. Vím, jak lidi myslí. Když vám teď dám skleničku a řeknu, že je to ta správná,“ řekl a posunul k ní jednu blíž, „budu mluvit pravdu nebo blafovat? Budu vědět, že si myslíte, že lžu, a proto vám dám tu správnou?“
„Je to jen tipovačka, o opaku mě nepřesvědčíte. Stejně se vám to nevyplatí, hrát se mnou,“ přela se dál.
„Jste nabubřelá egoistka, ale to mi taky bylo řečeno. Stále vám mohu prohnat kulku hlavou,“ nehodlal se poddat vrah, který stále svíral revolver.
„Umíráte.“
„Co prosím?“ zeptal se klidně.
„To je důvod, proč do toho jdete. Chcete zaopatřit rodinu, a proto hrajete, nemáte co ztratit,“ vysvětlila klidně, aniž by ji jakkoliv znepokojovala zbraň, ztichlý rychlík nebo vidina blízké smrti.
„Konečně vám to začíná pálit,“ pochválil ji vrah, „ale asi ne na dlouho. Kterou si vezmete?“
„Ani jednu,“ odvětila chladně, „zastřelte mne.“
Nyní ji to již začalo bavit, a tak si bezděky opřela bradu do dlaní, zatímco se jí na čelo přitiskla chladná hlaveň pistole. A pak vrah stiskl spoušť.
„Čekala jsem to,“ pravila a na tváři se jí rozhostil vítězoslavný úsměv. Odsunula zbraň pryč od své hlavy, „dokážu rozeznat pravou od makety.“
„Vaše štěstí,“ odvětil klidně vrah, „ostatní ho tolik neměli.“
„Bylo to tu s vámi zajímavé,“ řekla s úsměvem, zvedla se a zasunula židli, „nashle u soudu.“
Pomalu se začala vzdalovat ke vchodu. Jediné, co v tom hrobovém tichu šlo zaslechnout, bylo nepříjemně hlasité klapání přejížděných pražců.
„To se ale nikdy nedozvíte, jestli byste mne dokázala porazit,“ zavolal za ní. Otočila se na něj, mírně pobavena jeho snahou, zatímco on dodal:
„Ukažte mi alespoň, kterou byste si vybrala, abych věděl, jestli jsem vás porazil.“
Vrátila se zpátky a zadívala se na něj.
„Ale no tak, pojďte hrát. Život vás stejně nudí.“
Na moment zaváhala. Ten muž má pravdu, pomyslela si, nudím se. Nikdo nebyl tak chytrý jako ona - až ho porazí, dostane se jí dalšího důkazu její neomylnosti.
Mlčky se vrátila na své místo naproti vrahovi a vzala do ruky skleničku, která byla blíž k němu. Nebála se. Usmála se na svého soupeře.
„Zajímavě jste si vybrala,“ pravil klidně. Zaslechla přesouvání skla po stolku – to on si bral druhou sklenku.
„Na zdraví,“ řekl pobaveně a přiťukl si. Ozvalo se tiché cinknutí, které na moment pohltilo zvuk přejížděných pražců.
Jistě si ale vybrala dobře - stejně jako dosud samozřejmě i tentokrát učinila správné rozhodnutí.
„Můžeme?“ zeptal se klidně průvodčí, a stejně jako ona smrtící nápoj přiblížil ke svým rtům. Oba naráz polkli, ona s úsměvem, on pohroužen do svého snění. Na tváři se jí objevil vítězný úšklebek.
Tahle oběť nevzbudila senzaci, zasloužila si jen jeden krátký článek vedle inzerce v místním plátku. Přiopilý blázen, který v noci nemohl usnout kvůli hlasitě přejížděným pražcům, našel ve vlaku Praha-Split mrtvou ženu, jejíž totožnost nikdy nebyla zjištěna. Nejspíše spáchala sebevraždu intoxikací neznámou látkou.
Nikdy nezjistí, kdo ho najal. Ušklíbl se, když pískl a mávl praporkem na znamení, že se vlak může rozjet. Už měl sto tisíc eur. Ještě tak padesát tisíc by se manželce mohlo hodit.
